ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.107.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 107/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2007 o dovolání podaném obviněným F. T.proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 8 To 243/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 83/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 1 T 83/2004, byl obviněný F. T. uznán vinným třemi trestnými činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. v úmyslné formě, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „v P. ani jinde neplatil výživné na své nezl. dcery L. T., a L. T., ač mu tato povinnost byla stanovena rozsudky Okresního soudu Plzeň-město – nejprve ze dne 29. 7. 1993, sp. zn. P 165/93 ve výši 475,- Kč na každou dceru, posléze ze dne 27. 3. 1998, sp. zn. 18 PaNC 461/97, P 165/93 částkou 75, Kč na každou dceru měsíčně k rukám jejich matky H. T., a to v obdobích: 1. od. 1. 8. 1997 do 30. 4. 1998, 2. od 1. 12. 2000 do 25. 6. 2003, 3. od 26. 6. 2003 do 2. 12. 2003.“ Podle §213 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný za období ad 2) a 3) výroku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud dále vyslovil, že za období ad 1) se podle §37 tr. zák. upouští od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestnímu příkazu Okresního soudu Plzeň-sever vydaného dne 29. 11. 2002, doručeného obviněnému dne 9. 12. 2002, č. j. 2 T 191/2002-46, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 4 Nt 801/2003.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 8 To 243/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám nově rozhodl, že obviněný F. T. se při nezměněném výroku o vině i výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu odsuzuje podle §213 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. za jednání ad 2) a 3) výroku o vině z napadeného rozsudku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 3. 7. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým tento rozsudek napadl „v plném rozsahu.“ Uplatněným dovolacím důvodem byl dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel zabýval obsahem rozsudků soudů prvního a druhého stupně, a na tomto základě především konstatoval, že odvolací soud při svém rozhodování zřejmě přihlédl i ke skutečnosti, že dovolatel dodatečně (v průběhu odvolacího řízení) uhradil dlužné výživné, na které si musel zapůjčit finanční prostředky. Protože však dlužné výživné bylo uhrazeno nikoliv před, ale teprve až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nemohlo dojít k zániku trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy podle §214 tr. zák., a tedy ani ke zproštění obžaloby podle §226 písm. e) tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému (dovolateli) rozsudkem soudu prvního stupně ve výměře deseti měsíců byl trestem nepřiměřeně přísným, přičemž při svém rozhodování pak sám považoval za přiměřený trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že s tímto názorem odvolacího soudu nelze souhlasit. Podle dovolatele mu odvolací soud měl totiž uložit takový druh trestu, který zákon připouští v případě projevené lítosti nad spáchanou trestnou činností. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že svým přístupem dokázal, že se napravil, neboť uhradil dlužné výživné, které delší dobu dlužil svým dětem. To je podle dovolatele nepochybně velmi výrazná polehčující okolnost. Ačkoliv si je dovolatel vědom toho, že v posuzovaném případě trestnost činu nezanikla, mělo být podle něj vzato v úvahu, že výživné bylo nakonec zaplaceno a děti své peníze dostaly. Za těchto okolností je proto třeba považovat trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem za nepřiměřeně přísný, když soud správně měl od jeho potrestání upustit, popřípadě mu uložit trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu na delší zkušební dobu. Své námitky obviněný shrnul v závěru svého dovolání tak, že by dovolací soud měl s ohledem na nevhodně uložený trest ze strany Krajského soudu v Plzni a s přihlédnutím k jeho osobě po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospět k závěru, že jeho dovolání je důvodné a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit toto rozhodnutí a přikázat soudu, aby věc znovu projednal a znovu rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit výlučně v případech uložení nepřípustného druhu trestu nebo druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Žádná z těchto alternativ ovšem v posuzovaném případě nenastala, neboť pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na jeden rok a v daném případě byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výše uvedený dovolací důvod nelze přitom podle státního zástupce založit jen na námitkách, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Pokud by výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu, není tato okolnost podle státního zástupce důvodem dovolání podle ustanovení podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitky použité dovolatelem zároveň neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel ostatně ani nepoužil. Své vyjádření k dovolání uzavřel státní zástupce tím, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, jež jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v §265b tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., a aby toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný F. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon s jejich uložením spojuje, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se pak týká jen odstupňovatelných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem (např. trest odnětí svobody). Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. současně není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. R 22/2003 SbRt.). Na základě výše uvedeného dovolacího důvodu se současně nelze též domáhat neuložení žádného trestu v případě upuštění od potrestání nebo upuštění od potrestání s dohledem, protože ve vztahu k užití těchto institutů lze uplatnit jen zvláštní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to jen v případech tzv. pozitivních rozhodnutí, tzn. bylo-li soudem rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny podmínky stanovené zákonem.
V projednávané věci založil dovolatel použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na námitce, že nepodmíněný trest odnětí svobody je v jeho případě třeba považovat za „nevhodně uložený trest,“ neboť spáchání trestné činnosti litoval, což projevil mimo jiné i tím, že po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně uhradil dlužné výživné. Uvedená okolnost měla podle jeho názoru vést odvolací soud k tomu, aby buď upustil od jeho potrestání, anebo mu uložil trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na delší zkušební dobu. V uvedeném rámci odvolacímu soudu vytkl, že mu „měl uložit takový druh trestu, který zákon připouští v případě litování spáchané trestné činnosti.“ Jinými slovy, namítl v podstatě to, že soud nedocenil existující polehčující okolnosti.
To znamená, že dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu soudu nevytkl, že mu byl uložen trest odnětí svobody, ačkoliv takový druh trestu zákon nepřipouští, ani že mu byl uložen tento trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. K tomu v posuzovaném případě konečně ani nedošlo, neboť za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na jeden rok. Jeho konkrétní výtky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají, neboť namítaná nepřiměřenost trestu sama o sobě tímto důvodem být nemůže (jak to Nejvyšší soud s poukazem na obsah předmětného důvodu dovolání již shora vyložil).
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., jak to ve svém vyjádření k dovolání obviněného výstižně připomněl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněným tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána zákonná povinnost a zároveň ani právo Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného F. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler