ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1159.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1159/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovolání podaném obviněným J. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 10 To 233/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 18/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 3 T 18/2007, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v době od 7. 8. 2004 do 9. 10. 2006 v P. ani jinde úmyslně neplnil zákonnou vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři L. Z., nar. 6. 11. 1997, ve výši 1.000,- Kč měsíčně tak, jak o výživném v této výši bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami sp. zn. P 73/99 ze dne 10. 5. 2001, splatných vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám P. Š., matky nezletilé, pouze v květnu 2005 zaplatil částku 1.000,- Kč, v srpnu, září a říjnu 2005 po částce 100,- Kč, v prosinci 2005 částku 150,- Kč a v září 2006 částku 200,- Kč, a za uvedené období mu na výživném vznikl dluh v celkové výši nejméně 24.350,- Kč, přičemž jeho vyživovací povinnost i její výše mu byla dobře známa, v předmětném období nikde trvale nepracoval, z evidence uchazečů o zaměstnání z úřadu práce byl opakovaně sankčně vyřazen a nesnažil se adekvátním způsobem najít si zaměstnání k tomu, aby mohl řádně výživné platit, přičemž tím zmařil případné vymáhání výživného výkonem rozhodnutí.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §213 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 10 To 233/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 19. 6. 2007 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. ).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že soud založil své rozhodnutí především na výpovědi matky nezletilé, která však nevypovídala zcela pravdivě, vedena účelovou snahou ovlivnit soud ve svůj prospěch. Dovolatelova obhajoba, že jeho zdravotní problémy mu bránily řádně pracovat, a proto se živil jen příležitostnými brigádami, nebyla soudem vzata v úvahu. Nebylo proto přihlíženo ke skutečnosti, že výdělek z dovolatelova příležitostného zaměstnání nestačil ani na uspokojení jeho základních životních potřeb. Pokud peníze měl, posílal alespoň malé částky a je mu líto, že nebyl schopen přispívat na výživné na nezletilou v plném rozsahu. V uvedené souvislosti pak dovolatel uvedl, že si našel novou družku, která se zavázala k tomu, že mu pomůže splatit dlužnou částku, ovšem situace se jeho nástupem do výkonu trestu opět zhoršila. Zdůraznil, že neměl v úmyslu vyhýbat se plnění vyživovací povinnosti a že příčinou jeho jednání byl výlučně nedostatek finančních prostředků.
Dovolatel dále namítl, že trest, který mu byl uložen, je v jeho případě trestem zjevně nepřiměřeným. Soudům vytkl, že nepřihlédly ke skutečnosti, že v současné době vykonává trest odnětí svobody v jiné trestní věci, který podle jeho názoru lze z hlediska jeho nápravy považovat za dostačující. Za těchto okolností bylo proto namístě, aby soud postupoval podle §37 tr. zák. a rozhodl, že se od uložení dalšího trestu upouští.
S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky po projednání jím podaného dovolání zrušil zamítavé usnesení Krajského soudu v Praze čj. 10 To 233/2007 a potažmo zrušil i odsuzující rozsudek Okresního soudu v Příbrami čj. 3 T 18/2007 a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která konstatovala, že argumentace uplatněná v dovolání je v podstatě toliko opakováním námitek, které dovolatel uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku (odvolání). S těmito námitkami se podle státní zástupkyně odvolací soud dostatečně a správně vypořádal. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně je navíc dostatečně zřejmé, že soudy na základě zhodnocení provedených důkazů, zejména zpráv zaměstnavatelů, evidence úřadu práce, z níž byl za rozhodné období třikrát sankčně vyřazen, a konečně i z výpovědi matky nezletilé, zjistily skutkový stav věci, který správně posoudily jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Současně nelze dospět k závěru, že by mezi skutkovým zjištěním soudů a jejich následným právním posouzením existoval extrémní nesoulad. Dovolatelova námitka, že soud nezvážil možnost postupu podle §37 tr. zák. a neupustil od uložení dalšího trestu a uložil mu tak nepřiměřený trest, podle státní zástupkyně obsahově nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod. Vyjádření k dovolání obviněného proto uzavřela tak, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je třeba rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze - s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí - v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tzn. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v namítaném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu podle kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, popř. nepoužití ustanovení §37 tr. zák. s ohledem na to, že trest uložený dřívějším rozsudkem byl podle dovolatele dostatečný (§37 tr. zák.), nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest (§35 odst. 1, odst. 2 tr. zák.), popř. společný trest za pokračování v trestném činu (§37a tr. zák.) apod.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací skutku, ani nesprávnost posouzení skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Takové námitky neuplatnil ani pokud jde o výrok o trestu. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, jímž vytkl především to, že dostatečně nepřihlížely k jeho obhajobě. To znamená, že dovolatel s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci prosazoval vlastní skutkovou verzi, se kterou pak spojoval právní názor o absenci jeho úmyslného zavinění (§4 tr. zák.).
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 3, 4) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. To platí i pro dovolatelem namítanou nepřiměřenost trestu, kdy v tomto rámci dovolatel sám hodnotí, zda trest uložený mu dřívějším rozsudkem lze považovat za dostatečný (§37 tr. zák.), přičemž své předcházející odsouzení v jiné věci bez bližší argumentace interpretuje s tím závěrem, že mu další trest již neměl být ukládán. Dovolatel totiž ani v tomto dalším směru ve skutečnosti neuplatnil žádné hmotně právní důvody, nýbrž opět na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal přehodnocení skutkového stavu věci, z něhož soudy vycházely při rozhodování o trestu.
K dovolání obviněného je nutno současně poznamenat, že nejde o další odvolání, nýbrž o mimořádný opravný prostředek upravený v ustanovení §265a a násl. tr. ř., který je určen k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad (viz §265b odst. 1 tr. ř.), ale neslouží ke zhodnocení správnosti skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler