ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.128.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 128/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. února 2007 o dovolání podaném obviněným P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 6 To 699/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 126/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 3 T 126/2004, byl obviněný P. T. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., jehož se po skutkové stránce dopustil tím, že „dne 27. 11. 2001 na pobočce Č. p., uplatnil nárok na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, kdy nahlásil likvidátorovi citované pojišťovny nepravdivé údaje o rozsahu poškození vozidla zn. Volkswagen Golf 1,9, vzniklém při dopravní nehodě dne 26. 11. 2001, kdy nepravdivě uvedl, že při této nehodě došlo k aktivaci airbagů a s tím souvisejícímu dalšímu poškození, kdy v důsledku nepravdivých údajů původně vypracovaná kalkulace škody ve výši 61.906,- Kč byla navýšena o 69.259,- Kč, kdy vzhledem k objasnění věci likvidátorem nebyla navýšená částka pojišťovnou vyplacena.“ Podle §250a odst. 3 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný (proti výroku o vině a výroku o trestu) a státní zástupce (proti výroku o trestu v neprospěch obviněného), rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 6 To 699/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám znovu rozhodl, že se obviněný P. T. podle §250a odst. 3 tr. zák. odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon se mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 2. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam, neboť v případě výroku o vině jde o stejný procesní stav, jako by odvolání obviněného bylo zamítnuto).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým zároveň napadl ve výroku o vině i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle dovolatele napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku provedl dovolatel vlastní rozbor dokazování provedeného ve věci a na tomto základě dospěl k přesvědčení, že závěr o jeho vině pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák. soudy založily na vadách dokazování, které podle jeho názoru bylo dílem neúplné a dílem byly důkazy nesprávně hodnoceny. V uvedené souvislosti dovolatel poukázal na rozpory ve svědeckých výpovědích, které nebyly vyhodnoceny ve prospěch obviněného, ale naopak v rozporu se zásadou in dubio pro reo k jeho tíži. Za významnou vadu v rozhodnutí odvolacího soudu pak dovolatel považoval skutečnost, že při provádění důkazů nebyl dostatečně vzat v úvahu obsah znaleckého posudku Ing. Z. P. v části, kde znalec popisuje, že za dané situace při dopravní nehodě by si přítomní svědci nemuseli nutně všimnout aktivovaných airbagů. Znalec ve svém posudku mimo jiné uvedl to, že by aktivované airbagy nikdo nemusel zaregistrovat vzhledem ke sklopeným sedadlům. Podle dovolatele nebyla vzata v úvahu ani další významná skutečnost, totiž že předmětné vozidlo bylo již v minulosti havarováno, přičemž v tomto případě byla řídící jednotka airbagů podle informace původního majitele pouze opravena bez výměny. Z tohoto důvodu dovolatel v rámci řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým zkoumáním vozidla, což odvolací soud nepřipustil. Podle dovolatele se přitom jednalo o důkaz, který mohl mít stěžejní význam pro jeho případné vyvinění z trestného činu. Dovolatel soudům vytkl rovněž to, že vyčíslená škoda v částce 69.259,- Kč byla nepřesná, když v uvedené částce je mimo sporných airbagů zahrnuta poškozená přístrojová deska a další díly, které zjevně s poškozenými airbagy nesouvisely. To znamená, že skutečná škoda, která měla být způsobena pojišťovně, byla v daném případě podstatně nižší. Těmito okolnostmi se však podle dovolatele soudy blíže nezabývaly.
V závěru dovolání obviněný s poukazem na výsledky provedeného dokazování navrhl, „aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání považovat za přípustné. Zároveň však poukázala na to, že v daném případě použitý dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) není v souladu s obsahem odůvodnění podání, neboť dovolatelem uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Dovolatel se na podkladě uplatněného dovolacího důvodu totiž domáhá toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny odlišně, než jak to učinily soudy obou stupňů. Státní zástupkyně zároveň poznamenala, že s ohledem na dostupný spisový materiál lze učinit závěr, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s následným právním posouzením jednání obviněného (dovolatele). Podle názoru státní zástupkyně je za popsané situace třeba dovodit, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Navrhla proto, aby dovolací soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný P. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, o námitku neúplnosti provedeného dokazování s poukazem na to, že jeho důkaznímu návrhu nebylo odvolacím soudem vyhověno, popř. též o to, že k jeho tíži nebyla v pochybnostech respektována procesní zásada in dubio pro reo. To znamená, že dovolatel s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 3 tr. zák., ačkoliv takový závěr podle něj provedené důkazy nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 3, 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4, 5) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako pokusu výše uvedeného trestného činu. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily. Odvolací soud se vypořádal rovněž s návrhem obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování a stručně vyložil (str. 3), z jakých důvodů k provedení navrhovaného důkazu nepřistoupil.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler