ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.1350.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1350/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2007 o dovoláních podaných obviněnými R. B. a J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 9 To 203/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 184/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 2 T 184/2006, byli obvinění R. B. a J. Č. uznáni vinnými trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a obviněný J. Č. i trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „dne 25. 3. 2006 kolem 19.00 hodin v J., před domem společně fyzicky napadli poškozeného Ing. M. S., tím způsobem, že nejprve obv. R. B. ho uchopil pravou rukou pod krkem a škrtil ho, poté ho dřevěnou tyčí opakovaně udeřil do hlavy, přičemž následně obv. J. Č. ho zezadu uchopil pod krkem a povalil na zem, poté, co poškozený vstal, ho uchopil za obličej, zaryl mu prsty ruky do levého oka a do úst mu strčil palec a prudce pootočil hlavu do pravé strany, přičemž mu způsobil zranění spočívající v podkožním krevním výronu ve vlasaté části hlavy, otoku horního rtu s oděrkou sliznice na předsíňové straně horního rtu a škrábancích a oděrce na krku, podvrtnutí krční páteře, která omezila poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu dvou týdnů a čtyř dnů.“ Obviněný R. B. byl podle §202 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a obviněný J. Č. podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon uložených trestů podmíněně odložen, a to obviněnému R. B. na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců a obviněnému J. Č. na zkušební dobu v délce dvou roků a šesti měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Ing. M. S. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 9 To 203/2007, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání, kterými zároveň napadli výrok o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků, které vypracoval týž obhájce, oba dovolatelé shodně namítli, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná, neboť vycházejí ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech. Na podkladě vlastního rozboru výsledků dokazování dospěli dovolatelé k závěru, že výpověď poškozeného Ing. S. je ve vztahu k dalším důkazům osamocena a zároveň se nejeví jako hodnověrná. V uvedené souvislosti dovolatelé zdůraznili, že lze mít důvodné pochybnosti o charakteru poranění, která poškozený utrpěl při předmětném incidentu, a rovněž o tom, zda vůbec existovala příčinná souvislost mezi jednáním obviněného (dovolatele) J. Č. a zraněním poškozeného. Podle dovolatelů je možno pochybovat i o kvalitě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, mj. z toho důvodu, že poškozený byl vyšetřen až za dva dny po údajném napadení, kdy lékařská zpráva se za těchto okolností jeví jako zpráva „na objednávku“. Nelze přitom vyloučit, že poškozený si zranění – pokud vůbec nějaké utrpěl – mohl úmyslně přivodit sám. Bez významu není podle dovolatelů ani to, jakým způsobem o zranění poškozeného vypovídala svědkyně S. Navíc lékařskou zprávu na poškozeného vypracovala jí známá osoba. Podle dovolatelů rovněž výpověď svědka Macháčka nesvědčí o tom, že poškozený byl při konfliktu zraněn, když podle svědka poškozený stál a diskutoval až do příjezdu policie. Poškozený se konečně nedostavoval ani na rehabilitaci, což podle dovolatelů rovněž nasvědčuje tomu, že ve skutečnosti žádné zranění neutrpěl. Dovolatelé soudům zároveň vytkli, že nepřihlížely k průběhu incidentu, v jehož rámci poškozený obviněného (dovolatele) J. Č. sám aktivně kousl v okamžiku, kdy obviněný (dovolatel) J. Č. bránil obviněného (dovolatele) R. B. Tato skutečnost nebyla podle dovolatelů žádným z provedených důkazů vyvrácena.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem je pak podle dovolatelů zřejmé, že soud prvního stupně porušil základní zásady trestního řízení, a to zejména zásadu in dubio pro reo. V důsledku toho dospěl k nesprávným závěrům o průběhu inkriminovaného konfliktu a rovněž o tom, že v jeho rámci poškozený utrpěl v rozsudku popsaná zranění. Uvedená pochybení soudu měla za následek, že skutek byl nesprávně právně posouzen, protože ve skutečnosti nebyl trestným činem. V závěru podaných dovolání proto obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil a zprostil je obžaloby.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. ve dvou samostatných podáních ze dne 24. 9. 2007 (ohledně obviněného R. B.) a ze dne 19. 11. 2007 (ohledně obviněného J. Č.) písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno obě dovolání posoudit jako přípustná. Státní zástupkyně zároveň poukázala na to, že skutková zjištění, ze kterých soudy vycházely, plně odpovídají právní kvalifikaci jednání obviněných (dovolatelů), neboť obsah lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, o zraněních, která poškozený utrpěl, je plně v souladu s výpověďmi ve věci slyšených svědků, zejména s výpovědí samotného poškozeného. Vzhledem k dostupnému spisovému materiálu je podle státní zástupkyně možno učinit závěr, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatelů.
Podle názoru státní zástupkyně v případě obviněného R. B. uplatněný dovolací důvod nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, protože jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Dovolání bylo tudíž podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Pokud jde o dovolání obviněného J. Č., pak podle názoru státní zástupkyně jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Své vyjádření k dovoláním obviněných proto uzavřela tak, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného R. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného J. Č. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a aby toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obvinění R. B. a J. Č. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovoláních oběma odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem (srov. 265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatelé nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřeli výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a o námitku, že inkriminovaný incident proběhl za zcela jiných skutkových okolností, kdy agresivně jednali nikoliv dovolatelé, ale naopak poškozený. Podle dovolatelů chyběl rovněž příčinný vztah mezi jednáním dovolatele J. Č. a zraněním poškozeného Ing. S., pokud ovšem vůbec nějaké utrpěl. To znamená, že oba dovolatelé s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojovali právní názor, že jejich jednání bylo nesprávně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustili, resp. provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 až 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. u obou dovolatelů, u dovolatele J. Č. navíc jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Soud druhého stupně se zároveň zabýval prakticky totožnými námitkami dovolatelů již v řízení o řádném opravném prostředku (odvolání) a v rámci prováděného odvolacího přezkumu se s nimi náležitě vypořádal.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoliv na deklarovaném či hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněných je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatelé se podanými mimořádnými opravnými prostředky domáhali toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro ně podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných R. B. a J. Č. dospěl k závěru, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler