ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.597.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 597/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2007 o dovolání podaném obviněným R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 3 To 934/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 144/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 T 144/2006, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že „v průběhu doby od 1. 11. 2005 do 18. 6. 2006 na různých místech soustavně a zcela bezdůvodně pod pohrůžkou fyzického napadání, fyzické likvidace, zmrzačení a další majetkové újmy požadoval po poškozeném O. B., nejprve úhradu finanční částky ve výši 55.000,- Kč, kterou poté navýšil na částku 62.000,- Kč, a posléze až finanční částku ve výši 180.000,- Kč, po úhradě finanční částky 62.000,- Kč dne 7. 4. 2006 jeho matkou M. B., po něm pod stejnými pohrůžkami požadoval nejprve finanční částku ve výši 22.000,- Kč, kterou pak navýšil na 37.000,- Kč a následně až na 80.000,- Kč, následně jej donutil sepsat a podepsat příslušné dohody o půjčce, přičemž v průběhu této doby jej přímo fyzicky napadal, a to dne 14. 11. 2005 ve svém bytě, kde jej udeřil otevřenou dlaní do obličeje do oblasti ucha a způsobil mu perforaci ušního bubínku levého ucha s léčením do 7. 12. 2005, dne 7. 6. 2006 kolem 20.00 hod. v koupelně svého bytu, mu přiložil kuchyňský nůž o délce čepele asi 20 cm nejprve k ukazováčku pravé ruky s tím, že mu jej uřízne, poté ke krku a vyhrožoval mu podřezáním, pokud veškeré dluhy neuhradí, a dne 18. 6. 2006 za stálého vyhrožování jej uchopil a povalil na zem, kde jej vícekrát udeřil kolenem do těla, následně se poškozenému podařilo utéci a přivolat strážníky městské policie, přičemž utrpěl zhmoždění měkkých tkání krku vlevo a oděrku kůže v oblasti pravého lokte, což si vyžádalo léčení do 7 dnů.“
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. b. p., z. zdravotní pojišťovna, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 3 To 934/2006, jímž z podnětu tohoto odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že se obviněný odsuzuje podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud dále vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 15. 12. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že svoji pohledávku vůči poškozenému sice vymáhal důrazněji, ne však takovým způsobem, který by naplňoval zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, natož se zbraní. Dovolatel zároveň provedl vlastní rozbor důkazů provedených ve věci, přičemž na tomto základě dovodil, že kromě výpovědi poškozeného O. B. žádný další důkaz neprokazuje, že by se dopustil jednání popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že poškozený utrpěl perforaci ušního bubínku levého ucha, podle dovolatele nijak neprokazuje, že právě on svým jednáním poškozenému takové zranění způsobil. V uvedené souvislosti dovolatel uvedl, že poškozený měl řadu dluhů, které nehradil, což znamená, že nelze vyloučit, že k jeho napadení mohlo dojít i ze strany jiné osoby. Dovolatel poukázal rovněž na to, že dne 7. 6. 2006 se poškozený B. do jeho bytu dostavil dobrovolně a předmětem jejich rozhovoru byly poškozeným neuhrazené dluhy. Tvrzení poškozeného, že mu dovolatel za použití nože vyhrožoval a domáhal se tak úhrady dluhu, je podle dovolatele zcela účelové, když navíc poškozený oznámení o tomto údajném incidentu podal po uplynutí téměř jednoho týdne. V inkriminovanou dobu měla být v dovolatelově bytě přítomna jeho družka – svědkyně H., která sice v hlavním líčení před soudem nevypovídala, avšak ve své výpovědi v přípravném řízení potvrdila, že ze strany obviněného (dovolatele) k žádnému ohrožování nožem nedošlo. Tuto skutečnost však odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu, ač tak učinit měl. Uplatněné argumenty poté dovolatel shrnul tak, že trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. nespáchal. Přitom nejen jednání, že se vůči poškozenému domáhal uhrazení své pohledávky pod hrozbou použití nože (zbraně), ale ani žádné další jednání uvedené ve skutkovém výroku rozsudku, mu prokázáno nebylo.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu tohoto mimořádného opravného prostředku podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě „č. j. 3 To 934/2006“. Dále učinil alternativní návrh, aby Nejvyšší soud poté buď podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem v souladu s §265s odst. 1 tr. ř., s tím, „aby byl obžaloby zproštěn, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl o zproštění obžaloby, případně pokud by Nejvyšší soud dospěl k právním vadám rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, aby sám ve věci rozhodl rozsudkem s uložením trestu v mnohem kratší výměře“.
Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného dne 7. 5. 2007 nejvyšší státní zástupkyni (č. l. 236/2 spisu) s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.). Dovolacímu soudu nebylo k dnešnímu dni doručeno písemné podání, zda shora uvedených práv využívá. K tomu zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto (ani jiného) dovolacího důvodu tudíž nelze hodnotit správnost skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou být i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, což se v dané trestní věci mělo dít neobjektivně, tedy nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. To znamená, že dovolatel s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání (skutek) bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (popř. též jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák), ačkoliv podle něj provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 3 a 4) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí vypořádal i s obsahem výpovědi svědkyně H. (viz str. 3).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je nutno současně poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem prosazoval vlastní skutkovou verzi, tzn. domáhal se přehodnocení provedených důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, než které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler