ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.724.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 724/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání podaném obviněnou H. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 11 To 29/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 167/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 5. 12. 2006, č. j. 3 T 167/2006-53, byla obviněná H. F. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 1. 10. 2006 v době kolem 17.30 hodin v obci N., mezi oplocením domu, při vzájemné rozepři úmyslně dvakrát udeřila rýžovým kartáčem s násadou do pravé ruky sousedku H. R., která prováděla ze své strany opravu plotu mezi pozemky domů, přičemž jí způsobila zlomeninu II. záprstní kosti s posunem úlomků a V. záprstní kosti bez posunu úlomků s dobou léčení a pracovní neschopností v trvání 4 – 6 týdnů a omezením v obvyklém způsobu životu po dobu 3 – 4 týdnů.“ Za tento trestný čin byla obviněná podle §221 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, jehož výkon jí byl za podmínek §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené H. R. způsobenou škodu částkou 12.551,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 11 To 29/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 2. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, kterým zároveň napadla výroky o vině, trestu a výrok o povinnosti k náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatelka zabývala obsahem některých důkazů provedených ve věci a na tomto základě namítla, že se soud prvního stupně nedůvodně přiklonil k verzi podané poškozenou H. R., a že důkazní situaci vyhodnotil nesprávně. Dovolatelka zdůraznila, že především syn poškozené K. K. nebyl hodnověrným a objektivním svědkem, kdy tuto skutečnost lze podle ní jednoznačně dokumentovat přestupkovým spisem Statutárního města Mladá Boleslav ve věci č. j. správ. R-19/2007. Vyplývá z něj totiž, že rodina poškozené H. R., včetně jejího syna K. K., zcela nedůvodně dovolatelku a její rodinu opakovaně napadá. Další pochybení soudu prvního stupně spočívá podle dovolatelky v tom, že svědka F., který je polské národnosti a neumí se dobře vyjadřovat v českém jazyce, soud vyslechl bez přítomnosti tlumočníka. Podle dovolatelky je možno důvodně pochybovat o tom, zda svědek vůbec rozuměl otázkám soudce, přičemž text jeho výpovědi uvedený v protokolu neodpovídá tomu, co svědek skutečně uvedl. Dovolatelka připomněla, že již ve svém řádném opravném prostředku (odvolání) poukazovala na celou řadu rozporů, nesrovnalostí či pochybení v rámci řízení předcházejícímu projednání jejího odvolání. Přestože se odvolací soud s mnohými námitkami ztotožnil, nicméně vzniklé pochybnosti naprosto nedůvodně interpretoval výlučně v neprospěch dovolatelky. Tím ovšem zcela ignoroval zásadu, že v pochybnostech je třeba rozhodnout vždy ve prospěch obviněného. Protože se ve skutečnosti útok nestal tím způsobem, ze kterého soudy obou stupňů vycházely, lze podle dovolatelky dospět k závěru, že především po subjektivní stránce chybí její zavinění ve formě úmyslu. Za těchto okolností je proto zřejmé, že vadně zjištěný skutkový děj měl v daném případě dopad na následnou vadnou právní kvalifikaci skutku. S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudkem rozhodl, že se „zrušuje rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi z 5. 12. 2006, č. j. 3 T 167/2006-53, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze z 8. 2. 2007, č. j. 11 To 29/2007-78, a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.“
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že námitky uplatněné v dovolání neodpovídají použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich podstatou jsou výhrady výlučně skutkové povahy, které směřují do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tzn. proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací. Nesprávné právní posouzení skutku, kterým dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod argumentovala, je podle státní zástupkyně vyvozováno pouze z namítané nesprávnosti či neúplnosti soudy zjištěného skutkového stavu věci. Státní zástupkyně současně poukázala na to, že v posuzovaném případě soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly obhajobu obviněné (dovolatelky) za vyvrácenou. Mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením věci není přitom dán žádný rozpor. Nejedná se tedy o případ, kdy právní závěry soudu by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a že pro takový nesoulad by bylo napadené rozhodnutí nutno považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 90 Ústavy České republiky. Z těchto důvodů státní zástupkyně své vyjádření k dovolání obviněné uzavřela tak, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí aby za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněná H. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, o námitku neúplnosti provedeného dokazování, popř. též o to, že k jeho tíži nebyla v pochybnostech respektována procesní zásada in dubio pro reo. To znamená, že dovolatelka s poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojovala právní názor, že její jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., ačkoliv takový závěr podle ní provedené důkazy nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 2, 3) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněné je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad představují některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04), v nichž se poukazuje na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem vykládán příliš restriktivně. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení některých provedených důkazů (výpovědí svědků K. a F.) a zjištění skutečností pro ni podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu (tj. ve vztahu ke všem provedeným důkazům).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné H. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler