ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.800.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 800/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání podaném obviněným E. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 23 To 944/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 148/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 31 T 148/2006, v trestní věci obviněných E. B. a R. K., byl obviněný E. B. uznán vinným v bodě 1/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., v bodě 2/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodě 3/ a 5/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, písm. b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě 4/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodě 6/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., v bodě 7/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v bodech 8 – 9/ trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchal po skutkové stránce tím, že ad 2/ výroku rozsudku „dne 16. 12. 2005 v době kolem 01.30 hodin požadoval po M. T., který za ním běžel od baru K. a žádal o vrácení odcizeného mobilního telefonu, částku 1.000,- Kč za vrácení mobilního telefonu, přičemž když M. T. odmítl tuto částku zaplatit, uchopil jej pod krkem a dlaní druhé ruky jej udeřil do tváře s tím, „ať drží hubu, nebo přes ní dostane“, přičemž mu odcizil z ledvinky na levém boku peněženku, z peněženky vytáhl bankovku v nominální hodnotě 1.000,- Kč, tuto si ponechal a peněženku odhodil na zem, čímž M. T., způsobil škodu ve výši 1.000,- Kč,“ a dále ad 4/ výroku že „dne 13. 3. 2006 v době kolem 11.30 hodin přistoupil k nezletilému M. F., požádal ho o zapůjčení jeho mobilního telefonu a když nezletilý zapůjčení telefonu odmítl, požadoval vydání mobilního telefonu s tím, že pokud mu jej nezletilý nevydá, ta
k ho zbije, poté udeřil M. F. do levého ramene a vytrhl mu z ruky mobilní telefon zn. Nokia 6101, se kterým utekl, čímž P. F., způsobil škodu ve výši 4.000,- Kč.“ Za tyto trestné činy byl obviněný E. B. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému M. T. částku 4.000,- Kč, poškozené společnosti S. s. a ž., a. s., částku 4.630,- Kč, poškozenému F. B. částku 640,- Kč a poškozené M. B. částku 4.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. T., společnost S. s. a ž., a. s., a F. B. odkázáni s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného E. B. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 23 To 944/2006, kterým napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil v bodech 3/, 5/ a 6/ výroku o vině, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti S. s. a ž., a. s. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu ve věci obviněného rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem krádeže podle 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spočívajícím v útocích (skutcích) popsaných pod body a) – c) výroku rozsudku odvolacího soudu. Za tento trestný čin a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. (bod 1/ rozsudku soudu prvního stupně), trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (body 2/ a 4/ rozsudku soudu prvního stupně), trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., spáchaný formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 7/ rozsudku soudu prvního stupně) a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. (body 8/ - 9/ rozsudku soudu prvního stupně), ohledně nichž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nedotčen, byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené společnosti S. s. a ž., a. s., částku 4.630,- Kč, když s nepřiznaným zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích byl napadený rozsudek ponechán nezměněn. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 14. 12. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a ve své nezrušené části nabyl téhož dne právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým je napadl v části týkající se nezrušených výroků o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným v bodech 2/ a 4/ rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval skutečnost, že výrok rozsudku soudu prvního stupně je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, která byla učiněna v hlavním líčení. To podle dovolatele platí ohledně obou trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., tedy jak ve vztahu k poškozenému nezl. M. F., kterého podle rozsudku měl udeřit do pravého ramene, tak ve vztahu k poškozenému M. T., kdy dovolatelův výrok, „ať drží hubu, nebo přes ni dostane“, neměl podle dovolatele žádnou souvislost s jakýmkoliv majetkovým deliktem. Dovolatel dále poukázal na to, že mu je známa současná judikatura Nejvyššího soudu České republiky, podle které nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního, popř. též druhého stupně. Podle názoru dovolatele však extremní rozpor mezi skutkovými zjištěními plynoucími z výsledků provedeného dokazování a právním posouzením skutku je evidentním důvodem zakládajícím přezkumnou pravomoc dovolacího soudu. Přitom právě v posuzovaném případě podle dovolatele došlo při hodnocení důkazů soudy ke zjevnému vybočení z mezí zákona, neboť dovolatel v případě prvého skutku vylučuje použití násilí způsobem tvrzeným ve výroku rozsudku, a ve druhém případě popírá to, že by jeho verbální vyjádření vůči poškozenému mělo soudem dovozovaný vztah k majetkovému deliktu. Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že v jeho případě nebylo prokázáno, že by se trestných činů loupeže, jak byly popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a potvrzeny odvolacím soudem, dopustil. Za těchto okolností lze proto podle něj učinit důvodný závěr, že důsledkem shora konstatovaných vad bylo to, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z těchto důvodů podle dovolatele nemůže jím napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 23 To 944/2006, ve výrocích o vině trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. obstát. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek v části týkající se výroku o vině trestnými činy loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. zrušil a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Zásah dovolacího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu věci by podle názoru státního zástupce přicházel v úvahu pouze zcela výjimečně v případech extremního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pokud by na to dovolatel kvalifikovaným způsobem poukázal. V projednávané věci však dovolatel nevznesl žádnou konkrétní námitku, která by se týkala nesouladu skutkových okolností vylíčených v tzv. skutkových větách pod body 2/ a 4/ a zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Ve skutečnosti vyjádřil jen nesouhlas s některými skutkovými zjištěními. V případě skutku pod bodem 2/ výroku o vině dovolatel zpochybňuje slovní výrok vůči poškozenému, přičemž na druhé straně zcela pomíjí uchopení poškozeného pod krkem a úder dlaní do tváře. V případě skutku pod bodem 4/ výroku o vině zpochybňuje udeření poškozeného do ramene, pomíjí však použití výhrůžky o zbití poškozeného v případě nevydání mobilního telefonu. Podle státního zástupce nelze v dovolatelově případě pochybovat o tom, že jeho námitky směřují výlučně do skutkové oblasti. Proto deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Současně nejde o námitky takového charakteru, aby opravňovaly k výjimečnému zásadu dovolacího soudu do skutkových zjištění, jež podle státního zástupce mají oporu v provedených důkazech. V žádném případě pak nelze hovořit o tom, že by soudy některý důležitý důkaz svévolně opomenuly a učinily ve vztahu k trestným činům loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. taková skutková zjištění, která by z provedených důkazů nebylo možno žádným způsobem logicky dovodit. Své vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce uzavřel tak, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný E. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. i podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť bylo-li vyhověno podanému odvolání jen zčásti, jde o týž procesní stav, jako by řádný opravný prostředek (odvolání) byl v jeho další části zamítnut.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., neboť dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči tomu, že skutky v podobě, jak jsou formulovány pod body 2/ a 4/ výroku rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídají skutečným výsledkům dokazování, a že jsou s nimi dokonce v extremním rozporu. S námitkami vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pak dovolatel spojoval nesprávné hmotně právní posouzení obou skutků jako trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení mu jejich spáchání nebylo prokázáno.
Z rozsudku soudu prvního stupně (viz výrok a odůvodnění na str. 7, 8 a 10, 11) i z napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 9 a 10) však vyplývá, že oba soudy vycházely po vyhodnocení provedených důkazů z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětných skutků jako trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Své závěry soudy ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 tr. ř. současně náležitě vyložily a odůvodnily.
Poněvadž dovolatel soudům vytkl v podstatě to, že se neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), což (jako příčina) mělo vést k vadnému posouzení relevantních hmotně právních otázek, je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem de facto domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04) je třeba zároveň poznamenat, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil názor, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je Nejvyšším soudem vykládán příliš restriktivně, a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Dovolatel takový extrémní nesoulad sice namítal, ale v posuzovaném případě zjevně není dán, neboť soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na pečlivém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci inkriminovaných skutků jako trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Dovolatel, který absenci některých skutkových okolností zdůrazňoval a jiné naopak opomíjel, se snažil prosadit vlastní hodnocení soudem provedených důkazů, tzn. i skutkovou verzi pro sebe podstatně příznivější, aniž by současně argumentoval konkrétními skutečnostmi, jež by bylo možno považovat z hlediska namítaného extremního rozporu za právně relevantní. Na to ve svém písemném vyjádření k jeho dovolání konečně výstižně poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného E. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler