ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.883.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 883/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2007 o dovolání podaném obviněným V. N., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 23 To 163/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 160/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 31 T 160/2006, byl obviněný V. N. uznán vinným trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., které podle výroku rozsudku spáchal tím, že „dne 16. srpna 2006 v době kolem 16.15 hodin pod záminkou provedení opravy vylákal od majitelky Ing. P. F., osobní automobil tov. značky Fiat Uno, a ačkoli jí slíbil opravené vozidlo vrátit téhož dne do 18.00 hodin, toto neučinil a užíval jej k jízdám pro svou potřebu až do 14.00 hodin dne 23. 8. 2006; a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře, č. j. 2 T 100/2004-45 ze dne 26. 10. 2004, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2004, odsouzen mimo jiné i za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 50 měsíců.“ Za výše uvedené trestné činy a dále za sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a dva trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2006, č. j. 31 T 115/2006-77, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2006, sp. zn. 4 To 859/2006, byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše citovaných rozsudků, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 23 To 163/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 3. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu i proti řízení, které mu předcházelo, podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal především na vlastní skutkovou verzi projednávaného případu, podle které inkriminovaný automobil od poškozené Ing. P. F. nevylákal, neboť ve skutečnosti vyhověl žádosti této osoby o jeho opravu. Pokud s vozidlem několikrát uskutečnil jízdu, pak se jednalo výlučně jízdy o zkušební, aby zjistil, zda při opravě postupoval správně. V uvedené souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpověď samotné poškozené, která se podle něj nezakládala na pravdě. Podle názoru dovolatele byly v řízení zároveň porušeny základní principy trestního práva, neboť soudy využily pouze argumenty svědčící v jeho neprospěch, aniž by se vypořádaly se skutečnostmi uvedenými v jeho výpovědi. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo a v důsledku toho i k porušení zásady presumpce neviny. Za předpokladu, že by se soudy dostatečně zabývaly shromážděným důkazním materiálem, nemohly by podle přesvědčení dovolatele dospět k závěru o jeho vině, neboť by nebylo možno dovodit, že trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. naplnil též po subjektivní stránce, tj. že bylo dáno jeho zavinění ve formě přímého či nepřímého úmyslu. Vady výroku o vině měly podle dovolatele dopad na výrok o trestu, který je nutno považovat za nepřiměřený a pro dovolatele zcela nepřijatelný. Přitom nebylo bráno v úvahu ani to, že dovolatel má nezletilou dceru, vůči které musí plnit vyživovací povinnost a splácet dluh na výživném. Této povinnosti by ovšem během výkonu trestu odnětí svobody byl schopen stěží dostát.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud po provedeném řízení zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a přikázal tuto věc soudu, který by ji znovu projednal a rozhodl.“ Obviněný zároveň vyjádřil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel uplatnil v podstatě totožnou argumentaci jako ve svém řádném opravném prostředku, se kterou se vypořádal již odvolací soud. Podle státní zástupkyně soud dospěl ke správnému závěru, že pokud chtěl obviněný (dovolatel) poškozené sdělit, že se oprava protáhla, jistě by našel způsob, jak to učinit, protože v opačném případě byl povinen ve stanovenou dobu vozidlo vrátit. Obviněný (dovolatel) si byl zároveň vědom toho, že má zakázáno řídit motorová vozidla, což znamená, že vlastně nemohl vozidlo převzít ani odvézt, aby se vyhnul spáchání trestné činnosti. Státní zástupkyně zároveň konstatovala, že s ohledem na dostupný spisový materiál lze mít za to, že opatřená skutková zjištění nejsou v extremním nesouladu s právním posouzením dovolatelova jednání. Za těchto okolností shledala dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, a proto navrhla, aby je dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není sice uveden s pojmenováním příslušného zákonného ustanovení, ale odkaz na něj nevzbuzuje pochybnosti, jestliže dovolatel namítá, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu I. stupně přesto, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči vadně zjištěnému skutkovému stavu věci, tzn. vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkl, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo přihlížely toliko k důkazům svědčícím k jeho tíži a naopak pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch. S poukazem na vlastní verzi skutkového stavu věci pak dovolatel spojoval právní názor o absenci úmyslného zavinění (§4 tr. zák.), tzn. že jeho jednání bylo vadně posouzeno jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., ačkoliv tímto trestným činem správně neměl být uznán vinným. V důsledku toho nelze podle dovolatele akceptovat ani výrok o uloženém trestu.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2 - 4) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako výše uvedeného trestného činu. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily.
Ze shora uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněného V. N. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler