ECLI:CZ:NS:2007:4.TDO.1278.2007.1
sp. zn. 4 Tdo 1278/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 dovolání obviněného H. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. 2 To 47/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 14/2006, a rozhodl takto:
Dovolání H. L. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 47 T 14/2006, byl obviněný H. L. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákona, za který byl podle §241 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 1 T 50/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podkladem výroku o vině se stalo zjištění soudu prvního stupně, že obviněný dne 18. 9. 2005 v přesně nezjištěné době mezi 19,30 hod. – 20,45 hod. v P. v neužívané budově v prostorách kolejiště mezi autobusovým nádražím F. a M. n. Č., poblíž depa Č., kam vylákal poškozenou L. Š., pod záminkou, že jí ukáže cestu od autobusovému nádraží na H. n., uchopil poškozenou proti její vůli pažemi za tělo, a ač ze vzhledu poškozené mohl dovodit její skutečný věk, vtáhl ji do uvedeného opuštěného objektu, kde poškozené odebral z ruky její mobilní telefon, vyjmul z něj SIM kartu a baterii a odhodil je na zem, poté vyzval poškozenou, aby vešla do sousední místnosti, kam ji následoval a požadoval na poškozené, aby se svlékla, když to poškozená odmítla, trval na svém požadavku a vyhrožoval poškozené zabitím, na zem hodil svou bundu a když si poškozená ze strachu rozepnula kalhoty, stáhl si tepláky, přikázal poškozené, aby si lehla, a přestože poškozená stále plakala, stáhl jí kalhoty i spodní kalhotky a nejprve se sám začal ukájet rukou, poté si na poškozenou lehl a zasouval jí pohlavní úd do pochvy, přičemž u něho nedošlo k ejakulaci, proto po poškozené žádal, aby jej ukájela ústy, a když to poškozená s pláčem odmítala, opět jí vyhrožoval zabitím, takže poškozená ze strachu obžalovanému vyhověla a ukájela jej ústy, obžalovaný však opět nedosáhl vyvrcholení, opakoval masturbaci a proti vůli poškozené i vaginální a orální styk s ní, a když ani poté nedošlo u něho k vyvrcholení, poškozenou pustil, ona se oblékla, sebrala svůj mobilní telefon a z místa činu utekla, přičemž v důsledku uvedeného jednání obžalovaného se u poškozené krátce po inkriminované době rozvinula posttraumatická stresová porucha vyžadující psychiatrické léčení, která dosud přetrvává a která představuje pro poškozenou těžké narušení jejího duševního zdraví v oblasti psychosexuální, emocionální, v oblasti mezilidských vztahů, s těžkým narušením kvality spánku poškozené.
Uvedeným rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 18. 2. 2006 v době od 13:30 hod. do 14:30 hod. v P. v místnosti v neužívaném domě na adrese M. H., kam poškozenou P. V., vylákal z H. n. Č. P. pod záminkou poskytnutí finanční půjčky, nejprve nabízel poškozené drogu pervitin, což poškozená odmítla, a když chtěla odejít, strčil do ní oběma rukama, až poškozená upadla zády na postel, a ač se poškozená bránila kopáním a zasáhla obžalovaného do obličeje, napadl ji hrubými slovními výrazy, vyhrožoval jí zabitím, zalehl ji, jednou rukou držel obě její paže, předloktím druhé ruky ji rdousil a požadoval po ní sexuální ukojení, ač poškozená nemohla dýchat a dusila se, začal poškozené stahovat kalhoty, přičemž si všiml skvrny na noze poškozené a poškozená mu namluvila, že má AIDS, takže poškozenou pustil, ale vyhrožoval jí násadou od koštěte, že ji zbije, nato si svlékl tepláky, uchopil poškozenou za vlasy, tlakem svých prstů na obě čelisti poškozené jí otevřel ústa a přiměl ji proti její vůli k nechráněnému orálnímu pohlavnímu styku s vyvrcholením do úst poškozené, tím měl spáchat trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2007 sp. zn. 2 To 47/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve zprošťující části a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného H. L. podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil bodu II. obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 8. 2006 sp. zn. 1 KZV 212/2006, pro skutek spočívající v tom, dne 18. 2. 2006 v době od 13:30 hod. do 14:30 hod. v P. v místnosti v neužívaném domě na adrese M. H., kam poškozenou P. V., vylákal z H. n. Č. P. pod záminkou poskytnutí finanční půjčky, nejprve nabízel poškozené drogu pervitin, což poškozená odmítla, poté na poškozené požadoval sexuální styk, což poškozená rovněž odmítla, a když chtěla odejít, strčil do ní oběma rukama, až poškozená upadla zády na postel, a ač se poškozená bránila kopáním a zasáhla obžalovaného do obličeje, napadl ji hrubými slovními výrazy, vyhrožoval jí zabitím, zalehl ji, jednou rukou držel obě její paže, předloktím druhé ruky ji rdousil a požadoval po ní sexuální ukojení, a ač poškozená nemohla dýchat a dusila se, začal poškozené stahovat kalhoty, přičemž si všiml skvrny na noze poškozené a poškozená mu namluvila, že má AIDS, takže poškozenou pustil, ale vyhrožoval jí násadou od koštěte, že ji zbije, nato si svlékl tepláky, uchopil poškozenou za vlasy, tlakem svých prstů na obě čelisti poškozené jí otevřel ústa a přiměl ji proti její vůli k nechráněnému orálnímu pohlavnímu styku s vyvrcholením do úst poškozené, která využila okamžiku, kdy se obviněný oblékal a utekla na ulici, kde ji obviněný pronásledoval a upustil od toho až poté, co křik poškozené vzbudil pozornost kolemjdoucích chodců, který byl právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
V odsuzující části zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a zároveň proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný dovolání, jímž napadl výroky, kterým zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, a současně výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněním dovolacího důvodu byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný především obsáhle zrekapituloval genezi předmětné trestní věci, která je ovšem dovolacímu soudu známa, neboť má k dispozici trestní spis.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které dle jeho názoru spočívá v tom, že skutek, který byl uveden ve výroku prvoinstančního rozsudku, byl podřazen pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zákona k §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona, ačkoli dle názoru dovolatele měl být tento skutek kvalifikován jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zákona.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku shrnul výsledky dokazování a zpochybnil existenci závažné poruchy na zdraví, která měla u poškozené nastat. Pokud by u poškozené nastala porucha na zdraví v rozsahu, o němž hovořili znalci, a která by vyžadovala léčbu, pak by se nepochybně poškozená na této léčbě aktivně podílela svou účastí. Z lékařských zpráv však vyplynulo, že poškozená se na vyšetření nedostavila, a časový odstup mezi vyšetřeními rozhodně nesvědčí o akutnosti léčby, která by byla při posttraumatické stresové poruše nezbytná. Pokud by odvolatel připustil existenci takovéto poruchy na zdraví, pak podle jeho názoru by její vznik připisoval průběhu předchozího trestního řízení proti údajnému pachateli, který byl nakonec obžaloby zproštěn. Nadto i v tomto původním řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by u poškozené byla jakákoliv porucha zjištěna a tento původní „pachatel“ proto ani pro trestný čin podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona stíhán nebyl. Pokud by odpovídalo skutečnosti to, co znalci uvedli, tedy že se u poškozené měla tato porucha objevit až krátce po inkriminované události, pak by existence zdravotních obtíží nutně vyšla najevo již v onom předchozím řízení proti jinému obviněnému. Nic takového však zjištěno nebylo a nebylo to zřejmé ani z původních výpovědí poškozené. Pokud soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku o rozsahu a charakteru zjištěné poruchy na zdraví u poškozené, pak podstatný vliv na její vznik muselo mít právě ono řízení proti původnímu obviněnému a nikoliv skutek samotný.
V souvislosti s touto argumentací zpochybňující skutková zjištění soudu dovolatel akcentoval tu část judikatury Ústavního soudu ČR, která poukazuje na problém restriktivnosti výkladu zákonných dovolacích důvodů, resp. která se zabývá možnostmi přezkoumání samotných skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání.
Dovolatel v rámci své argumentace vyslovil názor, že skutkový stav věci, na němž bylo následně založeno právní posouzení skutku, je třeba nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především je nutno jej v průběhu trestního řízení řádně zjistit. Taková zjištění pak musí být rozvedena v odůvodnění příslušného rozhodnutí, kde soud především stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá zjištění opřel (srov. §125 odst. 1 tr. řádu). V posuzovaném případě však dle názoru dovolatele z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovodit, na jakém skutkovém základě odvolací soud dospěl k tomu, že po právní stránce těžší následek měl být způsoben právě jednáním dovolatele a nikoliv ve větší míře samotným projednáváním věci, tím spíše, že v původním řízení vedeném proti jinému pachateli se tento těžší následek vůbec neprojevil. Dovolatel tudíž tvrdí, že pokud nebylo soudem spolehlivě zjištěno jeho zavinění ve vztahu k těžšímu následku, nemohla být učiněna ani správná právní kvalifikace skutku.
Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, pak dovolatel je toho názoru, že k jeho naplnění došlo z toho důvodu, že „napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím, tedy řízení prvoinstančním, dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.“ V podrobnostech dovolatel odkázal na své vývody uvedené výše.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v části napadené dovoláním - výrok, že v odsuzující části zůstává rozsudek soudu prvního stupně nezměněn – zrušil, současně aby zrušil i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze v odsuzujícím výroku.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Námitky dovolatele uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, označil státní zástupce za zjevně neopodstatněné. Odkázal na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž byla dle jeho názoru právní kvalifikace jednání obviněného též podle §241 odst. 3 písm. a) tr. zákona náležitě odůvodněna. Podle názoru státního zástupce ani případná nedostatečná aktivní snaha poškozené léčit se, nemohla mít vliv na objektivně nastalý stav, který detailně popsal ve znaleckém posudku znalec MUDr. RNDr. J. S., CSc. Uplatněné dovolací námitky dovolatele s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto považoval za zjevně neopodstatněné, a tudíž v logické vazbě na tento závěr za zjevně neopodstatněnou označil i tu část dovolání, kde dovolatel odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Protože státní zástupce neshledal v napadeném rozhodnutí žádnou vadu, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání a považuje toto dovolání za zjevně neopodstatněné, navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněný H. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265d odst. 2 věta první tr. řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného H. L. je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákona se dopustí pachatel, který násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži, čin spáchá na osobě mladší než osmnáct let a způsobí tímto činem těžkou újmu na zdraví.
Soud prvního stupně k právní kvalifikaci posuzovaného skutku v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, jakými úvahami se řídil a z jakých důkazů vycházel, pokud dospěl k závěru, že obviněný svým činem způsobil následek uvedený v odst. 3 písm. a) výše citovaného zákonného ustanovení, tj. těžkou újmu na zdraví. V tomto směru vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. RNDr. J. S., CSc., jakož i z jeho osobního výslechu u hlavního líčení. Znalec podrobně objasnil, že poškozená L. Š. před znásilněním netrpěla duševní chorobou žádného typu. Traumatickým předělem bylo její znásilnění, přičemž u poškozené vedlo jednak k akutní stresové reakci, která se projevila bezprostředně po události, k posttraumatické stresové poruše, jejíž počátek měl latenci a projevil se s časovým odstupem (někdy se příznaky projeví až po půl roce), a k poruše přizpůsobení. Jde o tři různé diagnózy, které byly u poškozené konstatovány jednak znalcem, jednak jejím ošetřujícím odborným lékařem – ambulantním psychiatrem MUDr. J. H., přičemž v odůvodnění rozsudku bylo také podrobně popsáno, jak se zjištěné poruchy na zdraví v životě poškozené konkrétně projevují. Znalec byl rovněž podrobně vyslechnut k obhajovací námitce obviněného, kterou uplatnil jednak v řízení před soudem prvního stupně, jednak v odvolání, a která je nyní i obsahem jeho dovolání - zda existenci zmíněných poruch na zdraví nezpochybňuje chování poškozené, která se neléčila, případně léčila s časovým odstupem. Podle znalce, ale i podle lékařské zprávy MUDr. H., je naopak přístup poškozené zcela logicky v intencích zjištěné duševní poruchy, kdy se vědomě vyhýbá situacím, které jí připomínají nepříjemný zážitek, a do tohoto patologického modelu chování je nutno zahrnout i odmítavý postoj související s návštěvami lékaře. Na poškozenou bude možno ztěží vztahovat přísně logická obecná pravidla chování požadující, aby se nemocný ochotně a ve svém vlastním zájmu podroboval lékařské péči, neboť v opaku právě spočívá záludnost duševní poruchy, a nelogické chování je pro duševní poruchu signifikantní.
Rovněž soud druhého stupně se výše uvedenou námitkou obviněného podrobně zabýval a své úvahy v tomto směru řádně a v souladu s ustanovením §125 tr. řádu ve svém rozhodnutí rozvedl. Závěry o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním zaviněným jednáním obviněného a vznikem těžké újmy na zdraví, jež u poškozené vznikla, jsou správné a byly hodnoceny v intencích §88 odst. 1 tr. zákona.
Nejvyšší soud uzavírá, že nelze akceptovat opakující se argumentaci obviněného, jíž zpochybňuje existenci zákonného znaku – těžké újmy na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona – neboť od září 2005 do doby rozhodování ve věci soudem, trvá u poškozené L. Š. závažná duševní porucha způsobena traumatizujícím znásilněním, která nemá tendenci ustupovat, naopak poškození duševního zdraví je trvalé a hluboké, s podrobně popsanými důsledky v oblasti psychické, citové i sociální, a s již trvale daným sníženým prahem odolnosti poškozené ke stresovým situacím.
K argumentací dovolatele ohledně možnosti zásahu do skutkových zjištění dovolacím soudem uvádí Nejvyšší soud následující:
Dovolání je mimořádný opravný prostředek upravený v ustanovení §265a a násl. tr. řádu, který je určen k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad (viz §265b odst. 1 tr. řádu), ale neslouží ke zhodnocení správnosti skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o odvolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV.ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnost jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. řádu) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích (např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04), v nichž se poukazuje na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popřípadě mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavku ústavnosti věcné projednání dovolání vymezit v rovině nikoli práva ústavního stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li Nejvyšším soudem zjištěna, není ani dána jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04 apod.).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. řádu, přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4; III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Protože Nejvyšší soud ve věci obviněného H. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Danuše N o v o t n á
předsedkyně senátu