ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1071.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1071/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2007 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 176/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, byl obviněný L. K. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 5. 7. 2005 okolo 17.35 hodin v katastru obce S. n. B., řídil po požití alkoholických nápojů, neboť jeho krev v tuto dobu obsahovala okolo 1.67 g/kg alkoholu, osobní motorové vozidlo zn. Mitsubishi Pajero Sport, přičemž nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu pozemní komunikace a danému rozhledu, v důsledku čehož při průjezdu levotočivou zatáčkou s částečně zakrytým výhledem do ní, poté, co spatřil z jeho pohledu při pravém okraji vozovky v protisměru jeho jízdy jdoucí P. Š. a G. Š., strhnul řízení vlevo a začal prudce brzdit, čímž uvedl svůj automobil do smyku, ve kterém vjel na pravou krajnici, kde oba chodce srazil a následně vyjel mimo vozovku, kde ještě narazil do sloupu telefonního vedení a ovocného stromku, když P. Š. přitom utrpěl natržení mozkového kmene a řadu dalších závažných zranění kostry těla a vnitřních orgánů, kterýmžto zraněním v 18.40 hodin téhož dne podlehl, G. Š. otřes mozku I. stupně, zlomeninu vnitřního kotníku levé nohy, zhmoždění pravého lokte a podvrtnutí krční páteře, pro kterážto zranění byla léčena nejméně ke dni 8. 8. 2006 a Č. T. a.s. poškozením telefonního sloupu vznikla škoda ve výši 7.916,- Kč“.
Za to byl obviněný L. K. odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené B. T. škodu ve výši 226.534,- Kč, poškozené G. Š. k rukám její matky B. T. škodu ve výši 167.571,50 Kč, poškozenému J. T. škodu ve výši 240.000,- Kč, poškozenému J. T. k rukám zákonných zástupců J. T. a B. T. škodu ve výši 175.000,- Kč a poškozené P. T. k rukám zákonných zástupců J. T. a B. T. škodu ve výši 175.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené B. T. a G. Š. odkázány se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný L. K. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. K. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že citované usnesení Krajského soudu v Ostravě a citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť ze zjištěného skutkového stavu nebyla prokázána jeho vina a v souvislosti s tím byl neopodstatněně vynesen výrok o vině, trestu a o náhradě škody. Zdůraznil přitom, že pachatelem trestného činu nebyl on, ale jeho dcera R. K., a tedy byť jinak zřejmě správně kvalifikovaný skutkový stav jako trestné činy ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky nebyl vůči jeho osobě správně právně posouzen, neboť ve vztahu k němu vůbec nebyl trestným činem.
Následně podrobně zrekapituloval průběh trestního řízení. Shrnul obsah původního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, svoji výpověď z přípravného řízení a u hlavního líčení, které proběhlo u jmenovaného soudu dne 9. 11. 2005, dále obsah výpovědí svědků D. L., I. Ch., B. T. a G. Š., výsledky orientační dechové zkoušky, jenž u něho (obviněného) byla provedena po nehodě, výsledky následného lékařského vyšetření, uskutečněného za účelem zjištění obsahu alkoholu v krvi (obviněného) a v neposlední řadě závěry znaleckého posudku Ing. R. R. Poté konstatoval, že nikdo ze svědků neviděl, kdo řídil v době nehody předmětné vozidlo, a podotkl, že jeho vina byla tehdy nalézacím soudem dovozena toliko z jeho přiznání a z výpovědí jeho dcery a manželky.
V návaznosti na to připomněl, že proti uvedenému rozsudku podal odvolání, v němž uplatnil námitky zejména proti výroku o vině s tím, že řidičem předmětného vozidla v době nehody nebyl on, ale jeho dcera R. K. Prokázat tuto skutečnost měla jeho výpověď a výpovědi jeho dcery R. K. a svědků R. Š. a L. C. Skutečnost, že dříve uvedl, že předmětné vozidlo řídil on, byla odůvodněna tím, že jeho dcera prožívala v té době velmi těžkou životní situaci, kdy se v pokročilém stádiu těhotenství rozešla s přítelem, otcem nenarozeného dítěte, byla psychicky na dně, a tímto ji chtěl ochránit před trestním stíháním a dalším tlakem a stresem. Dodal pak, že odvolací soud po jeho výslechu a výslechu svědkyně R. K. napadený rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, svým usnesením zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Dále obviněný uvedl, že soud prvního stupně nově věc projednal, mimo jiné vyslechl svědky obhajoby R. Š. a L. C., když prvý z jmenovaných dosvědčil, že při odjezdu rodiny K. z V. nasedala do auta na místo řidiče R. K., obviněný L. K. na zadní sedalo za řidičem a jeho manželka na sedadlo vedle řidiče. Rovněž svědek L. C. vypověděl, že když vozidla odjížděla, R. K. seděla na sedadle řidiče a řídila. Obviněný poukázal také na skutečnost, že u hlavního líčení, jenž se konalo u Okresního soudu ve Vsetíně dne 28. 6. 2006, došlo ke změně výpovědi poškozené G. Š., která tentokrát vypověděla, že před střetem s vozidlem se ještě stihla podívat a šlo vidět, že řídí pan K., na to si vzpomněla proto, že se jít to pořád vrací. Dále připomněl svědectví J. T. a B. T., kteří nehodu sice neviděli, ale později byli na místě nehody přítomni dohadům mezi obviněným, jeho dcerou a manželkou ve smyslu, „kdo to vezme na sebe“. S ohledem na nové důkazy pověřil Okresní soud ve Vsetíně znalce Ing. R. R. vypracováním doplňku k původnímu znaleckému posudku ze dne 16. 9. 2005, jehož závěrem bylo zjištění, že R. K. nemohla při své výšce 169 cm při poloze sedadla předmětného automobilu v době nehody v zadní poloze, i v případě polohy o jednu aretační polohu vpřed, bezpečně ovládat pedálovou skupinu a sešlápnout pedál spojky vozidla v záběru. K tomu obviněný dodal, že navrhoval další doplnění znaleckého posudku, čemuž soud prvního stupně nevyhověl. Obhajoba proto požádala znalce RNDr. M. S., aby znalecký posudek zpracoval.
Dne 11. 12. 2006 rozhodl Okresní soud ve Vsetíně v pořadí již druhým odsuzujícím rozsudkem, který podle přesvědčení obviněného vynesl toliko na základě několikrát měněné výpovědi poškozené G. Š. a znaleckého posudku znalce Ing. R. R. a naproti tomu vůbec nezohlednil jeho (obviněného) výpověď ani výpovědi jeho dcery a svědků R. Š. a L. C. Z tohoto důvodu obviněný podal proti uvedenému rozsudku odvolání.
Krajský soud v Ostravě, který toto odvolání stejně jako odvolání státního zástupce usnesením ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, podle §256 tr. ř. zamítl, nevzal podle obviněného v potaz zásadu „nullum crimen sine lege“ a presumpci neviny a z ní vyplývající pravidla, především princip „in dubio pro reo“. Obviněný dále odvolacímu soudu vytknul nesprávné hodnocení provedených důkazů. Za nesprávný označil také postup odvolacího soudu, pokud ten odmítl návrh obhajoby na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem znalce RNDr. M. S., který vyvrátil závěry znalce Ing. R. R. a mohl by prokázat, že řidičem mohla být a také skutečně byla R. K. Namítl pak, že jelikož soud nemohl dostatečně jednoznačně určit řidiče vozidla, a to jednoduše proto, že neexistují žádní relevantní svědci, kteří by potvrdili osobu pachatele, dovodil nesmyslně jeho vinu z následků, způsobu jízdy nebo dokonce ze skutečnosti, že byl ovlivněn alkoholem.
V další části dovolání obviněný vyjádřil výhrady vůči důvěryhodnosti svědkyně G. Š. s tím, že v průběhu řízení měnila výpovědi. Zdůraznil přitom, že sama svědkyně vyslovila pochybnosti o tom, kdo byl řidičem vozidla, navíc při nehodě utrpěla otřes mozku I. stupně, což mohlo mít negativní vliv jak na uchování, pouze možné, vzpomínky, tak na její reflexi. Dodal, že z těchto změn ve výpovědích svědkyně, kdy vypovídá naprosto protichůdně a nejistě, vyplývá, že „se jí to všechno zamotalo a že ve skutečnosti neví, kdo vozidlo řídil“. Vzpomínky na nehodu a na řidiče mohou, ale také nemusí odrážet to, co skutečně svědkyně viděla. Pouhé domněnky, pocity a zpětné představy svědkyně nelze považovat za relevantní důkazy. Podle obviněného, který opakoval, že vozidlo řídila jeho dcera R. K., neexistuje žádný svědek, který by potvrdil jeho vinu.
Vzhledem k uvedenému obviněný vyslovil názor, že byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu nesprávně právně kvalifikovaly posuzovaný skutek jako trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 písm. d) tr. zák., jelikož nebylo prokázáno, že právě on tento skutek spáchal.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 6 To 62/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů vztahujících se k identifikaci pachatele a napadá tak soudem učiněná skutková zjištění. K tomu poznamenal, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Následně uvedl, že přezkoumáním ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Závěrem konstatoval, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. být nemohou, a navrhl, aby Nevyšší soud v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti důkazního řízení a skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění (pokud jde o pachatele shora popsaného skutku), přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahují se k provedeným důkazům a vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že se předmětného skutku nedopustil). Pouze z takto namítaných vad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve skutečnosti tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzené nesprávné realizace důkazního řízení – z jeho namítané neúplnosti – a z pochybení při hodnocení důkazů, resp. vadných skutkových zjištění soudů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na obviněným tvrzených vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku popsaného v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 2 T 176/2005. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Svými dovolacími námitkami tedy ve skutečnosti dovolatel nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.). Dovolatel totiž své výhrady v dovolání ve skutečnosti zaměřil jen proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti správnosti jejich hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Samotná skutková zjištění ani provádění důkazů ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, resp. měnit.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2007
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý