ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1146.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1146/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2007 o dovoláních, která podali obviněná N. R., a obviněný R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 167/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 89/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných N. R. a R. H. o d m í t a j í.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 4 T 89/2004, byli obvinění N. R. a R. H. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 6. 8. 2001 v K., v bývalém sídle společnosti F. d. G., spol. s r.o., obviněná N. R. jako jednatelka této společnosti po vzájemné dohodě s obviněným R. H., který byl ředitelem této společnosti, učinila faxem objednávku na cca 40.000 kg slévárenské mosazi v ceně 49,- Kč/kg u společnosti V.-K., s.r.o., na základě které dne 7. 8. 2001 v P. B, od společnosti V.-K., s.r.o., odebrali za společnost F. d. G. celkem 40.377 kg slévárenské mosazi za kupní cenu 2.413.737,10 Kč, která byla v částce 1.163.976,40 Kč splatná dne 27. 8. 2001 a v částce 1.249.760,70 Kč dne 17. 9. 2001, přičemž oba obvinění tak činili s cílem získat materiál, z výtěžku jehož prodeje by financovali další podnikání společnosti F. d. G., kdy si byli vědomi, že kupní cenu ke dnům splatnosti ani později nebude společnost F. d. G. schopná vzhledem ke své ekonomické situaci řádně hradit, převzaté zboží obratem se ztrátou 517.229,10 Kč prodali společnosti A., a získanou částku 1.896.508,- Kč použili k úhradě různých výdajů společnosti, poškozené společnosti V.-K., s.r.o., uhradili řádně dne 24. 8. 2001 toliko 400.000,- Kč s tím, že na další částku uhradili pouze 50.000,- Kč v hodnotě materiálu dodaného dne 15. 9. 2001, čímž jí způsobili škodu ve výši 2.013.737,10 Kč“.
Za to byla obviněná N. R. odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Obviněný R. H. byl za shora uvedený trestný čin odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 3 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let s dohledem. Dále byl citovaným rozsudkem každému z obviněných uložen podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč, přičemž byl podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, každému z nich uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná N. R., obviněný R. H. a poškozený - společnost V.-K., s.r.o., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 167/2006. Z podnětu odvolání jmenovaného poškozeného napadený rozsudek podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. per analogiam doplnil o výrok, jímž uložil obviněným N. R. a R. H. podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti V.-K., s.r.o., škodu ve výši 1.953.221,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z částky 763.976,40 Kč od 28. 8. 2001 do zaplacení a z částky 1.189.244,60 Kč od 18. 9. 2001 do zaplacení. Odvolání obviněných N. R. a R. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 167/2006, podali oba obvinění dovolání, přičemž (shodně) uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
V úvodu tohoto mimořádného opravného prostředku obvinění vyjádřili přesvědčení, že v posuzované trestní věci existuje extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jejich právním posouzením. Uvedli, že skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího, nesvědčí pro spolehlivý závěr, že vytýkaným jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Konkrétně namítli nedostatek znaků objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť pouhé uzavření kupní smlouvy není dostatečným zjištěním prokazujícím objektivní stránku vytýkaného trestného činu a zavinění. Dodali, že ve skutkové větě výroku o vině (rozsudku soudu prvního stupně) postrádají vyjádření jejich zavinění a že absenci popisu skutkové věty nelze nahrazovat odůvodněním rozhodnutí. Poté zdůraznili, že překážky bránící uhrazení dlužné částky nastaly až po uzavření obchodu, přičemž v době jeho uzavření měli za to, že právě profinancováním jiné záležitosti tímto obchodem docílí zaplacení závazku společnosti F. d. G., spol. s r.o. V návaznosti na to prohlásili, že svým jednáním nikoho neuvedli v omyl, nevyužili omylu jiné osoby ani takovéto osobě nezatajili podstatné skutečnosti, nezpůsobili na cizím majetku značnou škodu, nechtěli jiného obohatit a ani tak neučinili. Tato okolnost podle jejich slov nebyla soudy brána na zřetel.
Výhrady dále vyjádřili k úplnosti provedeného dokazování a ke spolehlivosti navazujících skutkových zjištění (především ve vztahu k objektivní stránce trestného činu a k podvodnému úmyslu) a rovněž k právním úvahám soudů obou stupňů o zjištěném skutku. Argumentovali, že popis jejich jednání, jak je uveden ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nevylučuje jednání nedbalostní, popřípadě že absence skutkových zjištění umožňuje i závěr, že soud nezjistil žádné jejich zavinění. Následně vyslovili názor, že úmyslné zavinění v jejich případě zjištěno nebylo, respektive nevyplývá ze skutkové věty ani z provedených důkazů a že skutkový stav uvedený v rozhodnutí nalézacího soudu, není dostatečným (tj. úplným) z hlediska právní kvalifikace skutku, když neobsahuje popis některých hmotněprávně relevantních skutkových okolností a že skutek tak, jak byl soudy zjištěn, nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Nesprávné právní posouzení shledali i v tom, že se soudy při posuzování otázky náhrady škody nezabývaly hodnotou odebraných věcí, ale pouze částkou, která byla v kupní smlouvě dohodnuta jako kupní cena.
Obvinění také konstatovali, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu individuální trestní odpovědnosti, podle níž je pachatel odpovědný pouze za vlastní jednání, když závěr o vině paušálně vztáhly i na odsouzenou N. R., aniž by blíže rozvedly, které skutečnosti v tomto směru považovaly za relevantní. Podle jejich slov je z provedeného dokazování zřejmé, že obviněná N. R. neučinila faxem objednávku slévárenské mosazi u společnosti V.-K. s.r.o., když bylo prokázáno, že objednávku podepsal a učinil odsouzený R. H. a obviněná N. R. se pouze u společnosti V.-K. s.r.o. dotázala na nadnormativní zásoby. Dále namítli, že skutková věta neobsahuje žádný přesný popis údajné vzájemné dohody mezi obviněnými či popis toho, jak se obviněná účastnila na vytýkaném jednání.
V další části dovolání zpochybnili legalitu znaleckého posudku vypracovaného znalkyní Doc. Dr. Ing. R. H. dne 29. 9. 2003 a jeho doplnění ze dne 19. 1. 2004, neboť jde o úkony, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, a jako takové měly být ve smyslu §164 odst. 2 tr. ř. a contrario později opakovány, což se v dané trestní věci nestalo. Legalitu tohoto důkazu podle nich zpochybňuje i okolnost, že z trestního spisu nelze zjistit, zda a případně komu bylo usnesení policejního komisaře o přibrání této znalkyně doručeno. Namítli rovněž neúplnost uvedeného znaleckého posudku, neboť podle jejich mínění znalkyně neměla k dispozici nezbytné podklady k události, např. výpovědi obviněných a další spisový materiál získaný po zahájení trestního stíhání. V této souvislosti též podotkli, že neměli možnost se vyjádřit k osobě znalkyně ani k položeným otázkám a tím došlo k porušení jejich práva na obhajobu a na spravedlivý proces. K tomu ještě doplnili, že znalkyni byly policejním orgánem položeny nepřípustné otázky. Vyzdvihli přitom, že v dané věci šlo o jediný důkaz, ze kterého soudy dovodily údajné předlužení společnosti F. d. G., spol. s r.o.
Současně však dospěli k přesvědčení, že závěry, které učinily soudy, neodpovídají závěrům, jenž ve svém znaleckém posudku znalkyně Doc. Dr. Ing. R. H. zaujala. Mimo jiné zmínili, že znalkyně při posouzení otázky insolvence nebyla sto pro značnou obtížnost určit přesné datum, kdy tato situace nastala, respektive později v doplnění znaleckého posudku uvedla, že do této situace se společnost F. d. G., spol. s r.o. dostala na konci srpna 2001, z čehož podle obviněných nelze učinit závěr, že dne 6. 8. 2001 byli seznámeni s tím, že kupní cenu neuhradí, a to ani později. Připomněli také, že znalkyně ve znaleckém posudku seznala, že společnost F. d. G., spol. s r.o. relativně své běžně splatné závazky plynoucí z obchodní činnosti plnila a že tvrzení (obviněných) o budoucí předpokládané ziskovosti této společnosti nelze vyvrátit. Posléze konstatovali, že znalkyně nikdy neučinila závěr o tom, že by se společnost F. d. G., spol. s r.o. nacházela v úpadku z důvodu předlužení ani z důvodu insolvence a že tato naopak shledala, že ze strany obviněných nešlo o podvodné jednání. Pokud odvolací soud došel k závěru, že ze znaleckého posudku této znalkyně vyplývá, že inkasovaná částka byla využita na běžné podnikatelské výdaje, pak je to podle obviněných v rozporu s právní větou, že vytýkaným jednáním obohatili jiného. Upozornili však i na to, že skutková zjištění odvolacího soudu, že keramická výroba společnosti F. d. G., spol. s r.o. byla největší v září a v říjnu 2001 a že teprve pak došlo k jejímu pádu, svědčí o tom, že v době, kdy byl uzavírán předmětný obchod, tedy dne 7. 8. 2001, byl předpoklad, že dlužnou částku uhradí. Uzavřeli pak, že závěry znalkyně Doc. Dr. Ing. R. H. a též závěry znalce J. Z. vyvrací tvrzení skutkové věty, že věděli o tom, že společnost F. d. G., spol. s r.o. nebude schopná vzhledem ke své ekonomické situaci kupní cenu řádně uhradit, a potažmo i tvrzení znalce Ing. V. H.
Dále zhodnotili výrok znalce Ing. V. H., podle něhož šlo o riskantní obchod, tak, že to ještě neznamená, že šlo o podvodné jednání, když k obchodování patří i jistá míra rizika a riskování. Vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že neměli v úmyslu od samého počátku předmětné faktury uhradit, o čemž podle soudu vypovídá i fakt, že doposud dlužnou částku neuhradili. V zápětí připomněli okolnosti uzavření nájemní smlouvy s V. H. a nastínili majetkové vztahy mezi touto věznicí a společností F. d. G., spol. s r.o., přitom vytkli odvolacímu soudu, že v této souvislosti si měl doplnit dokazování a že tak neučinil.
Obvinění také namítli, že soudy neprovedly důkaz znaleckým posudkem č. 474 ze dne 27. 5. 2004, vypracovaným J. Z., znalcem z oboru ekonomika, který byl jako důkaz navržen státním zástupcem v obžalobě a jenž podle jejich názoru prokazuje tvrzení obhajoby, že v době spáchání trestného činu bylo možné očekávat výnosy z obchodů společnosti F. d. G., spol. s r.o. a že disponovali majetkem umožňujícím úhradu dlužné částky. Prohlásili přitom, že soudy se s tímto důkazem nijak nevypořádaly.
Rozhodnutí soudu prvního stupně označili za zcela nepřezkoumatelné s tím, že v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. tento soud náležitě nerozvedl, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, nerozebral návaznost jednotlivých důkazů a nevyložil, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Absenci skutkových tvrzení podle jejich názoru nahrazoval vlastní hypotézou a nepřesnou interpretací provedených důkazů. Odůvodnění soudu prvního stupně bylo podle jejich mínění kusé, omezilo se jen na popis provedených důkazů a neobsahovalo právní rozbor skutku, v čemž obvinění shledali porušení práva na řádný a spravedlivý proces. Vyslovili rovněž domněnku, že odvolací soud se později snažil v odůvodnění svého rozhodnutí popsané pochybení soudu nalézacího napravit a chybějící úvahy soudu prvního stupně nahrazoval úvahami vlastními, čímž ovšem porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť v důsledku jeho postupu se proti jeho novým závěrům nemohli bránit formou řádného opravného prostředku a formou návrhů na doplnění dokazování. Shrnuli, že závěry a úvahy, o které opírá odvolací soud své rozhodnutí, jsou jiné, než učinil soud prvního stupně. Poznamenali ještě, že aplikace trestního práva v jejich situaci, kdy občanské a obchodní právo dává prodávajícímu možnost vymáhat plnění, je nepřípustným rozšiřováním trestní represe.
Dále namítli nejasnosti týkající se osoby poškozeného s tím, že objednávka byla učiněna u společnosti V.-K. s.r.o., která ji také akceptovala, ovšem vyúčtování provedla společnost V.-K., s.r.o. (nedoložila však, z jakého právního titulu). Shledali přitom, že tento rozpor nebyl v průběhu trestního řízení vyjasněn, přesto odvolací soud doplnil rozsudek soudu prvního stupně o výrok, kterým uložil obviněným povinnost nahradit společnosti V.-K., s.r.o. škodu. Zdůraznili, že takto odvolací soud postupoval, byť o nároku již bylo pravomocně rozhodnuto v občanskoprávním řízení a jednalo se tedy o rei iudicatae. Podle obviněných není pochyb o tom, že nárok na náhradu škody, se kterým se připojila společnost V.-K., s.r.o. k trestnímu řízení, je totožný s nedoplatkem kupní ceny, o němž bylo pravomocně rozhodnuto v rámci občanskoprávního řízení. Společnost V.-K., s.r.o. navíc neuvedla v připojení se k trestnímu řízení, že uplatňuje nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti statutárního zástupce obchodní společnosti, který měl jednat s péčí řádného hospodáře, a ani škodu nevymezila jinak, než nedoplatkem kupní ceny. Dodali, že i kdyby tak učinila, dokazování by přesahovalo rámec trestního řízení a především i jeho účel, neboť by se musela prokazovat odpovědnost statutárních zástupců podle obchodního zákoníku a důvod a výše škody jí způsobené. Proto dospěli k závěru, že poškozené společnosti, u které ani nebylo prokázáno z jakého důvodu vyúčtovala plnění, když objednávka byla učiněna u jiné společnosti, byla přiznána dvakrát ta samá částka, což odvolací soud ani nepopírá, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje pravomocné rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení. Závěrem uvedli, že není ani zřejmé, z jakého důvodu rozhodl odvolací soud o náhradě škody, když u jednatelky společnosti jako statutárního zástupce z popisu skutku nevyplývá její protiprávní jednání a obviněný R. H. nebyl v pozici jednatele společnosti.
Navrhli proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil jednak napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 4 To 167/2006 a jednak jako vadnou část předcházejícího řízení i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č.j. 4 T 89/2004-799 a současně zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením části napadeného rozsudku a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 11. 2005, č.j. 4 T 89/2004-799 pozbyla podkladu a přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně připomněla obsah napadeného rozhodnutí a dovolací důvody obviněných, uvedla, že pokud obvinění z hlediska námitky nesprávného právního posouzení skutku vytýkají, že skutková zjištění učiněná oběma soudy nesvědčí pro spolehlivý závěr, že naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pak jim nelze přisvědčit. Z popisu skutkových zjištění, soustředěných ve výroku o vině, je zřejmé, že oba dovolatelé z titulu svého statutárního postavení, opravňujícího je jednat jménem společnosti F. d. G., spol. s r.o., po vzájemné dohodě na základě objednávky 40.000 kg slévárenské mosazi v ceně 49,- Kč za kilogram, kterou učinila obviněná N. R. u společnosti V.-K. s.r.o., převzali smluvené plnění od společnosti V.-K., s.r.o. se sídlem tamtéž, přičemž dohodnutou kupní cenu ve výši 2.413.737,10 Kč, splatnou postupně ve dvou termínech, s výjimkou částky 450.000,- Kč, prodávajícímu neuhradili. Jestliže byli obvinění v uvedené souvislosti po stránce skutkové uznáni vinnými, že takovým způsobem jednali s cílem získat materiál, z výtěžku jehož prodeje by financovali další podnikání společnosti F. d. G., spol. s r.o., přičemž si byli vědomi, že jejich odběratelská společnost vzhledem ke své ekonomické situaci nebude moci v dohodnutých termínech postupné splatnosti kupní ceny tuto uhradit, pak jejich podvodný záměr odebrané zboží neuhradit byl nepřehlédnutelným způsobem vyjádřen. V této souvislosti státní zástupkyně zmínila závěry znaleckého posudku Doc. Dr. Ing. R. H., podle kterých společnost F. d. G., spol. s r.o. byla obecně předlužena, její závazky převyšovaly její majetek, nebyla schopna dostát svým dalším závazkům, a tedy ani tomu, který se týkal odběru hutního materiálu od společnosti V.-K., s.r.o. Dovolatelé přitom nemohou jmenované znalkyni vytýkat, že nevzala úvahu majetek obchodní společnosti F. d. G., spol. s r.o., se kterým tato společnost disponovala, ani poukazovat na výnosnost dalších obchodů této společnosti, jejichž perspektiva byla – zvláště za stávajícího ekonomického stavu společnosti – pouze budoucí nejistou událostí, na níž se nebylo možné odpovědně spoléhat.
Státní zástupkyně též připomněla, že dovolatelé za uvedené ekonomické situace společnosti F. d. G., spol. s r.o. odebraný hutní matriál tzv. obratem ruky a zcela programově prodali za cenu šrotu, což rovněž svědčí o tom, že tvrzený příslib úhrady dohodnuté kupní ceny poškozené společnosti V.-K., s.r.o. byl od jejich takto dokumentovaného skutečného záměru na hony vzdálen. Svým jednáním uvedli poškozeného V.-K., s.r.o. v omyl, neboť tento by při vědomí pravého stavu věci s nimi neobchodoval. S ohledem na popsané skutečnosti dovolatelé nemohou ve skutkové větě výroku o vině s úspěchem postrádat vyjádření svého zavinění, zvláště pak za stavu, kdy jejich podvodný záměr vyplývá minimálně z těch skutkových zjištění, na které bylo výše upozorněno.
Státní zástupkyně se dále zabývala námitkou obviněné N. R., že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu individuální trestní odpovědnosti. Seznala, že obviněná přehlíží, že její jednání v součinnosti s jednáním dovolatele R. H. bylo posouzeno ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., a tedy, že odpovídá každý z nich jakoby trestný čin podvodu spáchal sám a zdůraznila, že není pochyb, že obvinění svým společným jednáním shora popsaným naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a na jeho realizaci se podíleli takovými úkony, na kterých se museli předem dohodnout (viz předjednání obchodního případu u obchodního partnera ze strany obviněného R. H., podpis objednávky – včetně jejího splátkového kalendáře ze dne 6. 8. 2001 obviněnou N. R.).
Posléze shrnula, že za stavu, kdy obvinění svým jednáním naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., nelze na způsob jejich obchodování pohlížet pouze jako na nesplněný závazek, jehož vymáhání bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe a že námitky obviněných stran výroku o vině lze považovat za zjevně neopodstatněné.
Stran identifikace poškozeného obchodního subjektu státní zástupkyně vyslovila názor, že dovolatelé správně namítali, že objednávka byla učiněna u společnosti V.-K. s.r.o., avšak na druhé straně s nimi nelze souhlasit, že s touto společností byl také uzavřen obchod, když plnění poskytla a vyfakturovala s osobou jednatele Ing. M. Ch. spojená společnost V.-K., s.r.o. Za uvedené situace je zřejmé, že jednáním obou dovolatelů byl poškozen posledně označený obchodní subjekt. Státní zástupkyně pak připustila, že s ohledem na aktuální překážku rei iudicate lze dát za pravdu námitkám dovolatelů stran postupu odvolacího soudu, který doplnil chybějící adhézní výrok odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. je uznal povinnými k úhradě způsobené škody. Současně však vyjádřila přesvědčení, že taková překážka bránící v rozhodování o nároku poškozeného na náhradu škody v trestním řízení je ryze procesní povahy, a proto uvedené pochybení odvolacího soudu nelze kvalifikovaně namítat v řízení o dovolání, neboť k nápravě uvedené povahy je vyhrazeno pouze řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Ze všech rozvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou obě výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných N. R. a R. H. jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění N. R. a R. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, respektive konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti trestního řízení a skutkových zjištění. Obvinění totiž především namítají nesprávnou realizaci důkazního řízení (zpochybňují legalitu znaleckého posudku ze dne 29. 9. 2003 vypracovaného Doc. Dr. R. H. a jeho doplnění ze dne 19. 1. 2004) a jmenovitě soudům vytýkají neúplné dokazování (neprovedení důkazu znaleckým posudkem znalce J. Z. ze dne 27. 5. 2004, nedostatečné dokazování stran okolností uzavření nájemní smlouvy s V. H. a hodnoty odebraných věcí), nesprávné hodnocení důkazů (především závěrů znalkyně Doc. Dr. R. H. a znalce Ing. V. H.) a vadná skutková zjištění. Přitom prosazují vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům (zejména ohledně znaleckého posudku již jmenované znalkyně Doc. Dr. R. H.) a vlastní (pro ně příznivější) verzi skutkového stavu věci (např. tvrdí, že překážky bránící uhrazení dlužné částky nastaly až po uzavření obchodu a že N. R. neučinila faxem objednávku slévárenské mosazi u společnosti V.-K. s.r.o.). Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a v návaznosti na vlastní verzi skutkového stavu věci - vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. názor, že skutek byl vadně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům) pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale na tento svůj názor ve skutečnosti usuzují též a především z údajné nesprávné realizace důkazního řízení, nedostatečného rozsahu dokazování, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových závěrů, pak soudům nižších stupňů v tomto směru nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však obvinění rovněž věcně neuplatnili (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Naznačenými dovolacími námitkami směřujícími k údajnému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry tak ve skutečnosti obvinění nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto taková argumentace nespadá pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitkám obviněných vůči výroku o náhradě škody (z rozsudku odvolacího soudu). Rovněž tyto námitky totiž mají procesní (skutkový) a nikoli hmotně právní charakter. Obvinění vytýkají odvolacímu soudu vadnost relevantních skutkových zjištění (de facto zjištění popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně včetně závěru, že poškozeným je společnost V.-K., s.r.o.) a zejména porušení ryze procesní zásady rei iudicate. Současně zpochybňují skutečnost, že poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody v trestním řízení řádně ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit z důvodu jejich procesní povahy ani výhrady obviněných směřující proti odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů.
Obvinění však také namítli, že skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně nesvědčí pro spolehlivý závěr, že naplnili objektivní a subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Za značnou škodu se v souladu §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu je na místě znovu připomenout, že ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině ve svém rozsudku, vyplývá, že: „dne 6. 8. 2001 v K., v bývalém sídle společnosti F. d. G., spol. s r.o., obviněná N. R. jako jednatelka této společnosti po vzájemné dohodě s obviněným R. H., který byl ředitelem této společnosti, učinila faxem objednávku na cca 40.000 kg slévárenské mosazi v ceně 49,- Kč/kg u společnosti V.-K., s.r.o., na základě které dne 7. 8. 2001 v P. B. od společnosti V.-K., s.r.o., odebrali za společnost F. d. G. celkem 40.377 kg slévárenské mosazi za kupní cenu 2.413.737,10 Kč, která byla v částce 1.163.976,40 Kč splatná dne 27. 8. 2001 a v částce 1.249.760,70 Kč dne 17. 9. 2001, přičemž oba obvinění tak činili s cílem získat materiál, z výtěžku jehož prodeje by financovali další podnikání společnosti F. d. G., kdy si byli vědomi, že kupní cenu ke dnům splatnosti ani později nebude společnost F. d. G. schopná vzhledem ke své ekonomické situaci řádně hradit, převzaté zboží obratem se ztrátou 517.229,10 Kč prodali společnosti A., a získanou částku 1.896.508,- Kč použili k úhradě různých výdajů společnosti, poškozené společnosti V.-K., s.r.o., uhradili řádně dne 24. 8. 2001 toliko 400.000,- Kč s tím, že na další částku uhradili pouze 50.000,- Kč v hodnotě materiálu dodaného dne 15. 9. 2001, čímž jí způsobili škodu ve výši 2.013.737,10 Kč“.
K tomu v odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud mj. poznamenal, že: „… důkazy prokázaly vědomí obou obžalovaných, že firma F. G. byla v roce 2001 předlužena, že keramická výroba a zpracování kovových odpadů ve věznici v žádném případě nemohly vyrovnat ztrátu z obchodu s mosazí.“
Se závěry soudu prvního stupně se posléze ztotožnil i soud odvolací, který ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, na základě jakých úvah tak učinil.
Pokud obvinění po vzájemné dohodě jménem společnosti F. d. G., spol. s r.o. uzavřeli s poškozeným kupní smlouvu a na jejím základě odebrali zboží (40.377 kg slévárenské mosazi), přičemž již při uzavírání této smlouvy, resp. při odběru zboží, vzhledem k finanční situaci společnosti F. d. G., spol. s r.o. věděli, že tato společnost nebude schopna přijatému závazku (ve sjednané lhůtě ani později) dostát, pak poškozeného tímto jednáním vědomě uvedli v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obchodní společnosti F. d. G., spol. s r.o. (tedy obohacení jiného) a škoda způsobená na majetku poškozeného, naplňující znak značná škoda ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. K tomu je na místě doplnit, že výše škody byla zjištěna v souladu s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák.
V daných souvislostech je na místě připomenout ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - viz. rozhodnutí č. Rt 786/1922 Sb. rozh. NS).
Jsou-li skutková zjištění soudů obou stupňů (vyjadřující dostatečně jednání obou obviněných) hodnocena v duchu rozvedených teoretických východisek, pak lze konstatovat, že jsou spolehlivým podkladem pro závěr, že oba obvinění svým společným jednáním ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. naplnili objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obou obviněných [ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.], zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Je totiž z kontextu zjištěných skutkových okolností zjevné, že oba obvinění vědomě, záměrně, cíleně uvedli popsaným způsobem jiného v omyl, a to právě proto, aby společnosti F. d. G., spol. s r.o. zajistili ke škodě společnosti V.-K., s.r.o. neoprávněný majetkový prospěch. Jejich úmysl přitom zahrnoval i fakt spáchání popsaného činu společným jednáním (viz již zjištění, že jednali „po vzájemné dohodě“).
V daných souvislostech je na místě připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
Výše uvedené skutkové okolnosti tedy vyjadřují ve vztahu k oběma obviněným všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který spáchali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když obviněné uznal vinnými uvedeným trestným činem.
Ve shodě se státní zástupkyní pak lze rovněž konstatovat, že za stavu, kdy obvinění svým jednáním naplnili kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., nelze na způsob jejich „obchodování“ pohlížet pouze jako na nesplněný závazek, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněných žádné opodstatnění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud by soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud seznal, že ačkoli obvinění ve svém dovolání formálně deklarují také naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., věcně nelze žádnou z jimi uplatněných námitek pod tento dovolací důvod podřadit.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Ostravě jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných N. R. a R. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý