ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1170.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1170/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. října 2007 o dovolání obviněného M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 To 58/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 11/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 4 To 58/2006, byl k odvolání obviněného M. Š. (spoluobviněných M. F., Ing. D. L. a městského státního zástupce v Praze) podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 49 T 11/2005, ohledně všech obviněných a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný M. Š. byl uznán vinným pod bodem I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. /spoluobviněná F. pod bodem I. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., obviněný Ing. L. pod body I., II. - 1, 2a, b trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák./. Obviněnému M. Š. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rozsudek dále obsahuje výroky o trestech ve vztahu ke spoluobviněným a výrok o náhradě škody, stejně jako výrok ve smyslu §260 tr. ř. ve vztahu k obviněnému Ing. L.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „popis skutku ve skutkové větě pod bodem I. napadeného rozsudku neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., když odvolací soud se náležitým způsobem nevypořádal se zákonným znakem trestného činu podvodu, konkrétně využili něčího omylu a uvedli někoho v omyl.“ Poukazuje na skutečnost, že soud prvního stupně se nezabýval problematikou, která fyzická osoba učinila za banku majetkovou dispozici. Pokud pak se odvolací soud k uvedené problematice vyjádřil, s tímto jeho závěrem obviněný vyslovuje nesouhlas. Podle mínění obviněného to byla spoluobviněná M. F., která učinila za banku majetkovou dispozici, v důsledku které došlo ke škodě na majetku. Další výhrady obviněný směřuje proti právnímu závěru, že jednání, kterým byl uznán vinným, nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. v kontextu s jednáním popsaným ve skutkovém zjištění. Takové jednání podle jeho mínění s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu by spíše odpovídalo znění §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž mj. poukazuje na to, že v případě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je namístě posoudit trestní odpovědnost a trestnost účastníka odchylně od trestní odpovědnosti pachatele. Namítl, že „osoba, která přesvědčila pachatele k podvodnému jednání, nemohla v zásadě ovlivnit, jak vysoká bude výše škody způsobená trestným činem, výše škody v daném případě je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby a není kryta zaviněním, a proto v daném případě je třeba trestní odpovědnost pomocníka posoudit jen podle základní skutkové podstaty daného trestného činu“. Obviněný dále zdůrazňuje i skutečnost, že také v jeho případě nebyly dány okolnosti činu a skutečnosti charakterizující jeho osobu, které umožňovaly použití §88 odst. 1 tr. zák. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu napadený dovoláním a Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Tento svůj závěr státní zástupce opřel o tvrzení, že obviněnému lze přisvědčit v tom, že jeho jednání se na naplnění skutkové podstaty trestného činu ostatními spolupachateli přímo nepodílelo a tudíž se o spolupachatelství nejedná. Vzhledem k tomu, že v konečné fázi se majetkový prospěch dostal do jeho dispozice považuje posoudit jeho jednání jako účastenství formou organizátorství trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Vzhledem k tomu, že však podle mínění státního zástupce by tato změna na postavení obviněného ničeho nezměnila, navrhl shora uvedený postup podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k té části námitek obviněného, kterými tento soudu prvního resp. druhého stupně vytýká nesprávně učiněná skutková zjištění na základě nesprávného (dle názoru obviněného) hodnocení důkazů (viz. např. „se závěrem o tom, v důsledku jaké majetkové dispozice došlo ke škodě na majetku v daném případě .. se neztotožňuji“), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu druhého stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Ve vztahu k těmto námitkám by proto přicházelo odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (a to i v souladu s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), přičemž lze také zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Námitky obviněného směřující proti hmotně právním institutům lze podřadit pod pojem právně relevantních námitek, avšak k těmto je nutno uvést, že byly uplatněny zjevně neopodstatněně. Skutkové zjištění odvolacího soudu spočívalo v tom, že „obviněná M. F. jako zaměstnankyně G., a.s., v P., V., obchodní místo F., poté, co ji přesvědčil obviněný M. Š. v blíže nezjištěné době před 7. 10. 2004, aby na obchodním místě G., a. s., v P., V. převedla z vhodného účtu finanční prostředky na účet číslo, dne 11. 10. 2004 vyhotovila a na obchodním místě označila falešné příkazy k převodu částky 6.400.000,- Kč a dne 13. 10. 2004 neoprávněně vstoupila na klientský účet č. majitele Ing. K. B. a zadala v počítači příkaz k převodu částky 6.400.000,- Kč na účet číslo, který založil obviněný L., jenž tuto částku dne 15. 10. 2004 v hotovosti z tohoto účtu vybral, ač mu bylo známo, že se tyto peníze dostaly do jeho dispozice neoprávněně a nejsou jeho vlastnictvím, a předal tuto částku obviněnému Š., čímž poškozené G., a.s., nyní G., a. s., se sídlem P., V., P., způsobili škodu ve výši 6.400.000,- Kč“.
Ve vztahu k námitkám uplatněným obviněným v podaném dovolání je nezbytné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které byly mj. uplatněny v řádném opravném prostředku, tj. odvolání a se kterými se soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Ze strany obviněného se tudíž jedná o opakování obhajoby uplatňované v dosavadním průběhu trestního stíhání. Jak již bylo shora rozvedeno, skutkové zjištění vyjádřené ve výroku rozhodnutí (skutková věta) vychází z provedeného dokazování a následného hodnocení důkazů, tudíž je ve své podstatě neodmyslitelně spjato s odůvodněním takového rozhodnutí. Výše uvedenou skutečnost zdůrazňuje Nejvyšší soud ve vztahu k námitce, kdy obviněný poukazuje na to, že „skutková věta neodpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., neboť Vrchní soud v Praze se nevypořádal se zákonným znakem trestného činu podvodu, konkrétně že „využili něčího omylu a uvedli někoho v omyl“. Ze skutkové věty rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odůvodněním vyplývá, kdo byl jednáním obviněných uváděn v omyl. Sám obviněný ve svém dovolání na str. 3 mj. cituje z rozhodnutí odvolacího soudu „podle názoru odvolacího soudu je z napadeného rozsudku patrno, která osoba učinila za banku majetkovou dispozici, v důsledku které došlo k odčerpání majetku banky. Jedná se o svědkyni J. L., zmiňovanou i v odvolání obviněného, která pracovala v bance jako pokladní a která vydala obviněnému Ing. L. peníze. Této pokladní odnesla obviněná M. F. žádost obviněného Ing. L. o výplatu hotovostní částky 6.400.000,- Kč s tím, že peníze potřebuje na koupi domu co nejdříve, svědkyně mu požadovanou částku vyplatila, aniž by znala rozhodné skutečnosti, tj. že na jeho účtu jsou finanční prostředky, které mu nenáleží. Jednala v omylu vyvolaném obviněnou F. Takto společným jednáním obviněných Š. a F. došlo k předstírání legálního převodu finančních prostředků na účet obviněného Ing. L. a k uvedení v omyl pracovnice banky, která peníze vydala, a byla oprávněna je vydat, a která nevěděla, že peníze na účet obviněného Ing. L. byly převedeny na základě padělaných příkazů k úhradě. Vytvořili tak situaci umožňující obviněnému Ing. L. výběr peněz, který omylu pokladní, který byl jimi vyvolán, využil“. Sám obviněný uvedené hodnotící úvahy odvolacího soudu, které jsou ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. rozvedeny na str. 28 – 29 (odůvodnění rozsudku) s odkazem, že takto obviněný jednal minimálně v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák., obviněný zpochybňuje, přičemž veškeré jednání (vytipování klientského účtu, padělání převodního příkazu, zadání transakce apod.) bylo podle jeho názoru činností pouze pracovnice banky obviněné F. (viz bod IV. dovolání obviněného). Z uvedeného je patrno, že obviněný zde konstruuje vlastní skutkový stav odlišný od skutkového stavu zjištěného soudem, a to na základě vlastního hodnocení důkazů. V souvislosti s argumentací obviněného, že „majetkovou dispozicí v důsledku které došlo ke škodě na majetku byl převod peněžních prostředků na základě padělaných převodních příkazů z termínovaného účtu Ing. B. na běžný účet Ing. B. a především pak převod částky 6.400.000,- Kč z účtu Ing. B. na účet Ing. L., neboť toto byly majetkové dispozice, které činila banka v omylu o pravosti příkazů“, pak nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že podle skutkového zjištění to byl obviněný, kdo přesvědčil M. F. „k vytipování nějakého účtu, na kterém by byl zůstatek okolo 6 milionů Kč, aby převedla finanční prostředky z nějakého jí vytipovaného účtu, na účet, který jí sám dal“.
Z výpovědi spoluobviněné F. vyplynulo, že podpisové vzory Ing. B. padělala na pokyn obviněného Š. Tato pak převodní příkazy předala kolegyni K. k jejich verifikaci. Je tedy zřejmé, že činnost obviněné F. byla usměrňována pokyny obviněného Š. Obviněný navíc vyžadoval, aby jeho pokyny byly splněny. Tudíž i pracovnice peněžního ústavu K. byla uváděna v omyl obviněnou na základě pokynů obviněného Š. Není tedy pochyb, že obviněný trestnou činnost řídil, neboť jednání všech osob na trestné činnosti usměrňoval. Mezi jednáním obviněného a obviněné F. jako hlavní pachatelky existuje příčinný vztah. Protože organizátor je odpovědný za čin, který řídil, je zjevné, že ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tj. včetně znaku „uvedení v omyl“.
Obviněný se domnívá, že na základě skutkových zjištění mělo být jeho jednání posouzeno toliko jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Je toho názoru, že v jeho případě byl použit extrémně „extenzivní“ výklad a aplikace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Má za to, že vzhledem k nepřípustnosti analogie k tíži pachatele byl takovýmto postupem dotčen čl. 39 Listiny, zakotvující ústavní princip legality trestního práva hmotného a z něho plynoucí zákaz analogie trestního práva v neprospěch pachatele. Nejvyšší soud však tento názor obviněného nesdílí. S ohledem na skutková zjištění odvolacího soudu sdílí Nejvyšší soud názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřený v jeho vyjádření k dovolání obviněného, že jednání obviněného vykazuje znaky účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jednání obviněného podle skutkového zjištění spočívalo nejen v přemlouvání obviněné F., aby vytipovala vhodný účet a z tohoto převedla peníze na účet obviněného Ing. L., jehož číslo jí sdělil, ale i v tom, že „výběr peněz prakticky bezprostředně navazoval na jejich převod na účet obviněného Ing. L., se kterým se podle domluvy mezi F. a Š. počítalo“, přičemž to byl Š., který kromě toho, že měl k dispozici číslo účtu, z něhož byly peníze vybrány, byl ve věci dále činný, neboť to musel být on, kdo informaci o převodu peněz a o jejich výběru předal přímo obviněnému Ing. L., který peníze z účtu vybral a předal právě obviněnému Š., právě shora uvedenou skutečnost nelze pominout jako hledisko, které vylučuje posoudit jednání obviněného jako návod či pomoc k trestnému činu podvodu. Jednání obviněného spočívalo v tom, že to byl on, kdo vymyslel plán spáchání trestného činu, přiřadil spoluobviněným jejich úlohy, zajistil vzájemnou součinnost a návaznost jednotlivých operací a v neposlední řadě podle skutkového zjištění také částku převyšující 6 milionů korun převzal. Takové jednání dle názoru Nejvyššího soudu vykazuje znaky §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. (organizátora) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Zmiňuje-li obviněný, že výše škody, která je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, není v daném případě kryta zaviněním, pak nad rámec úvah odvolacího soudu vyjádřených v odůvodnění jeho rozhodnutí je třeba zmínit otázku hodnocení důkazů, tedy i to, že za základ skutkových zjištění jak soud prvního, tak i druhého stupně braly výpověď spoluobviněné F. Soudy rovněž plně v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svých rozsudků rozvedly, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si odporovaly řídily, jak se vypořádaly s obhajobou a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů. V tomto směru lze beze zbytku odkázat zejména na str. 20 – 25, 28 – 31 rozsudku odvolacího soudu. Z výpovědi spoluobviněné F. pro soudy k subjektivní stránce – otázce výše škody (shora zmíněná výtka obviněného) vyplynulo, že „obviněný ji požádal o vytipování nějakého účtu, na kterém by byl zůstatek okolo 6 milionů Kč“ (viz str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uvedená skutečnost tudíž potvrzuje správnost úvah soudu prvního i druhého stupně k uvedené problematice. V souvislosti s tím, že v dovolacím řízení byly obviněným opakovány námitky (právně relevantní) uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, přicházelo v úvahu ohledně těchto rozhodnout podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., tj. jako o zjevně neopodstatněných (o dovolání jako celku však muselo být rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. s ohledem na námitku účastenství, která bylo posouzena jako důvodná, avšak nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu – viz níže).
V samém závěru svého dovolání obviněný zpochybňuje uložený trest. Má za to, že pokud soud odvolací v případě obviněné F. dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro použití §88 odst. 1 tr. zák., a její jednání posoudil toliko podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., měl rovněž v jeho případě s ohledem na skutečnosti charakterizující osobu obviněného Š. dospět ke stejnému závěru. Odvolací soud na str. 30 – 31 odůvodnění svého rozsudku rozvedl své úvahy k právní kvalifikaci jednání obviněného s poukazem, že u tohoto obviněného je dána materiální podmínka vymezená v §88 odst. 1 tr. zák. pro použití §250 odst. 4 tr. zák. Domáhá-li se obviněný závěru, že „nejsou dány podmínky pro použití §88 odst. 1 tr. zák.“, a v této souvislosti odkazuje např. na skutečnost, že si plní vyživovací povinnost, přičemž opětovně poukazuje na to, že hlavním viníkem v předmětné trestní věci je spoluobviněná F. s tím, že jeho role byla spíše psychickou pomocí a nebyla ve vztahu k předmětnému skutku zásadní, nelze uvedenou argumentaci pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný se ve své podstatě dovolává nového hodnocení důkazů.
Pokud jde o výši trestu, který byl obviněnému uložen a který tento zpochybňuje, když podotýká, že „při rozhodování o trestu je třeba hodnotit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost“, z čehož vyplývá, že se neztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu při ukládání trestu tak, jak byly rozvedeny soudem prvního stupně (viz str. 14 rozsudku) či soudu druhého stupně (viz str. 34 – 35 rozsudku), pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ukládaly trest s odkazem na ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1, 2 tr. zák., tj. přihlížely k stupni nebezpečnosti činu pro společnost. V souvislosti s otázkou nepřiměřenosti uloženého trestu, která obsahově z obviněným použité argumentace vyplývá, je nutno uvést, že takové námitky pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Nutno však zdůraznit, že výrok o trestu není možné napadat z toho důvodu, že trest není přiměřený hlediskům stanoveným v §31 odst. 1 tr. zák. (třebaže jde o poměry obviněného) nebo neodpovídá účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. Jinými slovy řečeno, hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Dovolání proti výroku o trestu lze opřít jedině o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy, je-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však v daném případě nepřicházelo v úvahu, protože podle §250 odst. 4 tr. zák. mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, tedy v rámci zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody v trvání od pěti do dvanácti let.
Dovolací námitky obviněného, které jednoznačně směřují k otázkám nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu z hlediska jeho účelu podle §23 odst. 1 tr. zák., nedostatečnému zohlednění okolností charakterizujících osobu obviněného a tudíž nedostatečnému hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle §31 odst. 1 tr. zák., nespadají pod dovolací důvod vymezený ustanovením v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání dovolání by zásadně nemohlo ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jednání obviněného mělo být posouzeno jako jednání organizátora podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. V konkrétním případě při přihlédnutí ke způsobu a provedení organizátorství by nebylo vyloučeno posoudit jednání obviněného jako společensky nebezpečnější než spolupachatelství, kterým byl obviněný uznán vinným (zde je však třeba zmínit, že dovolání bylo podáno obviněným). Pro shora uvedený závěr Nejvyššího soudu svědčí nejen skutečnosti plynoucí z důkazů zmíněných v rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně a skutečnosti uvedené v tomto usnesení, ale také okolnost, kterou uvedla ve své výpovědi spoluobviněná F., kdy „obviněný jí vyhrožoval, že pokud to neudělá, že řekne o jejich mileneckém vztahu manželovi.“ Tato skutečnost poskytuje obraz o „zosnování“ trestného činu obviněným a jím přiřazených rolích dalším spoluobviněným v rámci páchání této trestné činnosti. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto znění na §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann