ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1197.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1197/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2007 o dovolání, které podal obviněný B. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 2 To 236/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 6 T 117/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 6 T 117/2006, byl obviněný B. Z. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil s obviněným K. D. tím, že „dne 3. 10. 2005, kolem 17,30 hod. společně s již dříve odsouzeným V. P. byli vpuštěni do bytu poškozeného P. G. v O., a to nezletilým synem P. G., P. G. ml. s tím, že v bytě počkají na jeho otce, který jim má dlužit peníze, kdy V. P. napsal na stěnu obývacího pokoje nápis „něco nám dlužíš“, kdy následně v bytě vyčkávali, avšak mezi tím P. G. ml. odešel z bytu za svou matkou B. G., které sdělil, že na jeho otce čekají v bytě tři muži, což obratem B. G. oznámila svému muži poškozenému P. G., který se do bytu následně dostavil a opakovaně důrazně zvýšeným hlasem vyzýval všechny přítomné, aby jeho byt okamžitě opustili, na což však obžalovaní nereagovali s tím, že poškozenému P. G. říkali, že z bytu neodejdou, dokud jim nezaplatí, načež je poškozený P. G. opětovně vyzval k opuštění jeho bytu s tím, že jinak zavolá policii, kdy na to obžalovaní reagovali tak, že začali poškozeného P. G. slovně a fyzicky napadat, kdy jej žďuchali a opakovaně udeřili do různých částí těla, přičemž poškozený P. G. na to ze svého bytu utekl na chodbu domu, kde se snažil přivolat mobilním telefonem na pomoc policii, v čemž mu však bylo ze strany obžalovaných zabráněno, kdy došlo k dalšímu napadání poškozeného P. G. na chodbě domu“.
Za shora uvedený trestný čin byl obviněný B. Z. odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněného K. D.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný B. Z. a Okresní státní zástupce v Olomouci v neprospěch obou obviněných, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 2 To 236/2007, z podnětu odvolání obviněného B. Z. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek stran tohoto obviněného ve výroku o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného B. Z. podle §238 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání Okresního státního zástupce v Olomouci podané v neprospěch obviněného B. Z. Z podnětu odvolání Okresního státního zástupce v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému K. D. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Jinak ohledně obviněného K. D. ponechal rozsudek Okresního soudu v Olomouci nezměněný.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 2 To 236/2007 (a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 6 T 117/2006), podal obviněný B. Z. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že není pravdou, že neoprávněně setrval v bytě jiného a při tomto činu užil násilí, neboť v době, kdy poškozený P. G. vešel do bytu, byl se svojí družkou již na odchodu z bytu, obouvali si boty s úmyslem byt opustit poté, co V. P. začal psát na zeď „Něco nám dlužíš“. Podle jeho slov poškozený P. G. vstoupil do bytu značně agresivně naladěn a bez jakéhokoliv vysvětlení ho (obviněného) fyzicky napadl, a to tak, že jej chytil pod krkem, roztrhl mu stříbrný řetěz a uhodil jej. Dovolatel prohlásil, že poškozeného P. G. následně pouze odstrčil, respektive mu vrátil facku, tedy, že se jen bránil přiměřeným způsobem útoku poškozeného a okamžitě z bytu se svojí družkou odešel na schodiště vedoucí dolů směrem k východu z domu. Dodal, že bezprostředně za nimi se z bytu vyřítili V. P., K. D. a P. G., kdy na protilehlém schodišti vlevo od bytu se tito posléze vzájemně napadali. Vyjádřil domněnku, že úmyslem poškozeného P. G. bylo zamezit snahám V. P. a K. D. o další vymáhání dlužných částek. Také podotkl, že oba tito obvinění byli s poškozeným v dlouhodobém přátelském vztahu, K. D. dokonce ve vztahu příbuzenském, a často jej navštěvovali v bytě, který byl také místem podnikání poškozeného.
Dále se pozastavil u výpovědi přímé svědkyně celé události P. B., jež byla soudem označena za nevěrohodnou a v této souvislosti poukázal na to, že naopak výpovědi poškozeného P. G. a P. G. ml. byly přes vzájemné rozpory soudem vyhodnoceny jako věrohodné. Rovněž odmítl tvrzení, že byl v době údajného spáchání trestného činu v podnapilém stavu, neboť je již několik let abstinent.
Shrnul pak, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody, neboť pouze doprovázel do bytu V. P. a K. D. a v době, kdy poškozený G. do bytu vcházel, byl (dovolatel) již u vstupních dveří bytu na odchodu, takže nesetrval v rozhodující době neoprávněně v bytě jiného a rovněž neužil násilí, jelikož násilí proti němu (dovolateli) užil poškozený G. Dovodil přitom, že z jeho strany se jednalo o nutnou obranu podle §13 tr. zák. přiměřenou útoku poškozeného G.
Dovolatel proto uzavřel, že se „domáhá zrušení výroku o vině i trestu obsaženém ve výroku rozsudku Okresního soudu v Olomouci č.j. 6 T 117/2006 – 308 a Krajského soudu v Ostravě pobočka Olomouc č.j. 2 To 236/2007 – 356“ a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „dle §265b odst. 1 písmene g) tr. ř. rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu první instance k novému rozhodnutí.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala obsah rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací námitky obviněného, uvedla, že obviněný opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V této souvislosti poznamenala, že v mezích tohoto dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, který byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli vůbec nešlo o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Není však možné namítat, že skutek byl zjištěn nesprávně, že důkazy byly hodnoceny vadně, že provedené dokazování bylo neúplné apod. To znamená, že s odkazem na citovaný dovolací důvod lze namítat nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, nikoli ale nesprávnost samotných skutkových zjištění.
V návaznosti na to státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný své dovolací námitky založil v celém rozsahu na polemice s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Připomněla, že oba soudy učinily skutkový závěr, že obviněný neoprávněně a proti vůli poškozeného setrval v jeho bytě a poté, co byl vyzván k jeho opuštění na takovou výzvu nereagoval, naopak napadl poškozeného nejprve slovně a poté i fyzicky, v důsledku čehož byl poškozený donucen utéci na chodbu domu, přičemž ani na chodbě domu fyzický atak ze strany obviněného vůči poškozenému neutichl, když motivem jeho jednání byla snaha vymoci z poškozeného dlužnou částku.
K námitce obviněného, že soudy v důsledku nedostatečného rozsahu dokazování a nesprávného hodnocení pořízených důkazů nesprávně posoudily, respektive pominuly ty okolnosti jeho jednání, které mohly mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jím tvrzených okolností jednal za podmínek nutné obrany, státní zástupkyně podotkla, že z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný vychází z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba soudy. Údajné pochybení v právním posouzení skutku je proto obviněným i v tomto ohledu vyvozováno pouze z nesprávnosti, či neúplnosti zjištěného skutkového stavu věci a je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci.
Závěrem státní zástupkyně zdůraznila, že mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzení věci není dán žádný rozpor a že soudy svá skutková zjištění opřely o konkrétní skutečnosti, vyplývající z provedených důkazů a na základě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. K tomu dodala, že v posuzované věci se nejedná o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného B. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědí svědků P. B., P. G. a P. G. ml.) a vadná skutková zjištění [především skutkový závěr, podle něhož dovolatel (společně s dalšími osobami) neoprávněně a proti vůli poškozeného setrval v jeho bytě a poté, co jím byl vyzván k opuštění tohoto bytu, na takovou výzvu nereagoval, naopak poškozeného slovně a fyzicky napadl], přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se nedopustil jednání popsaného v rozsudku nalézacího soudu, ale že již v době návratu poškozeného P. G. do bytu byl na odchodu z tohoto bytu a posléze se pouze přiměřeně bránil fyzickému útoku ze strany jmenovaného poškozeného). Teprve z uvedených skutkových (procesních) výhrad – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatel uplatnil, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovodil z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadného zjištění skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které ovšem rovněž nejsou založeny na dovolatelem namítaných vadách (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného B. Z. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 6 T 117/2006. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud pak považuje za vhodné ještě doplnit, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však (jak již naznačeno) v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý