ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.225.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 225/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. března 2007 o dovolání obviněných MUDr. L. Ž., Ing. D. M., a V. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, č. j. 5 To 39/2006-887, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 109/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných MUDr. L. Ž., Ing. D. M. a V. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 10. 2005, č. j. 4 T 109/2003-678, byli obvinění MUDr. L. Ž., Ing. D. M. a V. L. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Za tento trestný čin byl těmto obviněným uložen stejný trest, tj. trest odnětí svobody v trvání tří let, když výkon tohoto trestu jim byl podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo dále obviněným uloženo nahradit podle svých sil během zkušební doby poškozenému způsobenou škodu. Současně byl obviněným podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech obchodních společnostech a družstvech po dobu čtyř let.
Z podnětu odvolání obviněných MUDr. L. Ž., Ing. D. M. a V. L. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 5 To 39/2006-887, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech ohledně všech obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému MUDr. L. Ž. a obviněnému Ing. D. M. uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž oběma podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále oběma obviněným podle §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena představenstva A. d. se s. P., , a to na dobu pěti. Podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněným uložen peněžitý trest ve výši 1.000.0000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněnému V. L. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Obviněný MUDr. L. Ž. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť skutek byl nesprávně právně posouzen. Z výroku rozsudku podle něj není patrno, jakým způsobem měli obvinění uvést představenstvo A. d. v omyl. Jestliže soud zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. „uvést v omyl“ shledává v tom, že obvinění lživě uvedli představenstvo v omyl, a to ohledně podílu společnosti S. na vyjednání slevy, je taková charakteristika zcela nedostatečná. Dodal, že uvádění nepravdivých informací ještě nemusí znamenat, že byl někdo uveden v umyl. Tato skutečnost se nepodařila prokázat. Ve výrokové části rozsudku není zcela jednoznačně popsána. Podle obviněného z popisu skutku by mělo být jednoznačně zřejmé, kdo byl uveden v omyl a jakým způsobem se tak stalo. Rovněž není patrno, kdo měl být jednáním obviněného poškozen. Soud zcela chybně v rozsudku označuje jako poškozeného A. d. Obviněný tvrdí, že tento závěr je nesprávný, protože je v rozporu s obecnými pravidly obchodněprávních, popř. občanskoprávních vztahů. Provize byla vyplacena na základě řádně uzavřené smlouvy, byla stanovena i její výše, která není nepřiměřená. Z tohoto hlediska proto nemohla vzniknout družstvu škoda, neboť zprostředkovatel splnil to, k čemu se v uzavřené smlouvě zavázal a za toto také zcela v souladu s uzavřenou smlouvou požadoval vyplacení provize. Na základě činnosti obviněného L. byla vyjednána sleva 5 miliónů korun. Z této částky byla vyplacena provize ve výši 20 %. V důsledku toho tudíž nemohla družstvu vzniknout škoda, ale naopak se podařilo pro družstvo získat zpět cca 4 milióny korun z kupní ceny nemovitosti. Obviněný dále napadl výši škody. K tomu uvedl, že v právní teorii se u trestného činu podvodu za škodu považuje to, o co byl majetek poškozeného ve skutečnosti zmenšen. V dané věci však k ničemu takovému nedošlo. V §89 odst. 12 tr. zák. jsou vymezena kritéria pro stanovení výše škody, přičemž se mimo jiné vychází z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci. Podle názoru obviněného výše provize byla zcela obvyklá a nijak nepřekračovala žádný rámec. Ostatně otázkou obvyklosti vyplacené provize se soud vůbec nezabýval. Zda mělo družstvo nárok na slevu kupní ceny nepřísluší soudu vůbec hodnotit. Zde se jedná o vztah dvou zcela nezávislých podnikatelských subjektů a není namístě, aby do tohoto vztahu vstupovala státní moc. Provize byla převedena na účet jiné právnické osoby. Obviněný nebyl statutárním zástupcem této právnické osoby a z tohoto důvodu se nemohl nijak obohatit. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem soudu, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchali jako členové organizované skupiny. Pro takový závěr neexistují žádné důkazy. Organizovaná skupina je seskupení nejméně tří osob, které se přesně domluví na spáchání nějakého trestného činu. Nebylo však prokázáno, že by se obviněný a ostatní dva spoluobvinění konkrétním způsobem domluvili na spáchání konkrétního trestného činu. Zdůraznil, že na ničem takovém se nedomlouval, ve své podstatě nebyla ani bližší součinnost zapotřebí. Dodal, že každý z obviněných plnil pouze povinnosti dané mu zákonem, popř. smluvně převzaté. Tyto činnosti byly na sobě zcela nezávislé. Je tedy jednoznačné, že znak plánovitosti a organizovanosti chybí. Na základě shora uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející zrušil a sám podle §265m tr. ř. rozsudkem rozhodl, že se obvinění v celém rozsahu zprošťují obžaloby.
V podstatě shodné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1písm. g) tr. ř. uvádí ve svém dovolání obviněný Ing. D. M. s tím, že k pochybení došlo i při posuzování otázky osoby obohacené. Z tohoto hlediska trestný čin popsaný ve skutkové větě nekoresponduje s právní větou rozsudku, jelikož soud dochází ve skutkové větě k závěru, že dotčená částka skončila na účtu společnosti B. O., k němuž měl samostatné dispoziční právo obviněný MUDr. Ž. V tomto ohledu není zřejmé, kdo se podle názoru soudu o provizi obohatil. Soud totiž současně uvádí, že obvinění obohatili sebe, k čemuž neuvádí skutkové okolnosti žádné. Je proto zjevné, že se soud nevypořádal s otázkou subjektu obohacení. Obviněný dále dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Má za to, že trestní stíhání proti jeho osobě a osobám ostatních spoluobviněných je promlčeno, jelikož předchozí řízení je postiženo tak zásadními vadami, že sdělením obvinění nedošlo k přerušení běhu promlčecí lhůty. Obviněný je přesvědčen, že sdělení obvinění nelze pokládat za řádné, tudíž všechny úkony učiněné po tomto úkonu je třeba pokládat za vadné a nezákonné. Obviněný dále podotkl, že bylo zasaženo i do jeho základního práva na obhajobu, neboť odvolací soud se na str. 16 a 17 vyjadřuje k tomu, že skutek mohl být posuzován i podle jiných ustanovení trestního zákona, k čemuž se však obvinění neměli možnost vyjádřit, protože veškeré námitky svěřovaly vůči výroku o vině trestným činem podvodu a nikoliv trestným činem zneužívání informací v obchodním styku. Se zřetelem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a vadné řízení mu předcházející a sám podle §265m tr. ř. rozsudkem rozhodl, že se obviněný „a ostatní obvinění“ v celém rozsahu obžaloby zprošťují. Současně předsedu senátu Nejvyššího soudu požádal, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Stejně jako oba obvinění MUDr. L. Ž. a Ing. D. M., také obviněný V. L. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Lze konstatovat, že dovolání obviněného je ve značné míře obsahově totožné s dovoláními předchozích dvou obviněných. Odlišné je v následujících námitkách. Uvedl, že ačkoliv soud dospěl k závěru, že obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. porušovali soustavně zákaz konkurence a vysoce pravděpodobně se dopouštěli pokračujícího trestného činu podle §127 tr. zák. a podle §128 tr. zák., jako trestný čin podle §128 tr. zák. soud jejich jednání takto neposuzoval, protože na jejich jednání dopadá i subsidiární podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. Je toho názoru, že je nepřípustné posuzovat skutek podle subsidiárního ustanovení, namísto speciálního ustanovení. Právní posouzení jednání obviněných MUDr. Ž. a Ing. M. by mělo značný dopad i na postavení obviněného, jelikož by se tento nenacházel v žádném případě v postavení předpokládaném v §128 tr. zák. a tudíž by nemohl být spolupachatelem takového trestného činu. Svým jednáním, tj. podpisem smlouvy o provedení realitních služeb by nenaplnil ani jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Minimálním předpokladem pro posouzení pachatele jako spolupachatele je, aby jednání každého ze spolupachatelů tvořilo alespoň článek řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují přímo k vykonání trestného činu a pouze ve svém souhrnu tvoří skutkovou podstatu a působí současně. Domnívá se, že okolnosti daného případu nenasvědčují tomu, že by u obviněného byly naplněny znaky spolupachatelství. Obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. přednesli představenstvu návrh na výplatu provize. K tomu, aby došlo k výplatě provize nebyla třeba jakákoliv součinnost obviněného L., jelikož částka byla převedena z účtu na účet bankovních operací. Obviněný L. tedy neuvedl A. d. v omyl ani se nijak neobohatil. Jeho jednání spočívající v podpisu realitní smlouvy a vykonání realitní činnosti lze posoudit toliko jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dovodil, že vzhledem k úloze obviněného L. jako pomocníka je vyloučeno, aby se mohlo jednat o takovou organizovanou dělbu úkolů, koordinovanost a plánovitost, že by se dalo hovořit o organizované skupině. Posuzování spolupachatelů jako organizované skupiny je možné pouze tehdy, přesahuje-li charakter plánovitosti a organizovanosti značně rámec „prostého“ spolupachatelství. Je přesvědčen, že je zcela nepřípustné hodnotit jakoukoliv složitější trestnou činnost automaticky, jako trestný čin spáchaný organizovanou skupinou, a to fakticky pouze z důvodu účasti více osob na takovém trestném činu a z důvodu, že šlo o komplikovanější hospodářskou kriminalitu. Za této situace by potom nebyl důvod rozlišovat mezi „prostým“ spolupachatelstvím a spolupachatelstvím v rámci organizované skupiny. Dodal, že pro posouzení trestné činnosti, jakožto trestné činnosti organizované skupiny v případě, kdy jde o jediný trestný čin, nutno posuzovat dělbu úloh, činnosti a funkcí obdobně podle ustanovení o zločinném spolčení a slevit na „kvalitu“ organizovanosti lze až v těch případech, kdy se jedná o činnost zaměřenou na soustavné páchání trestné činnosti, jelikož kvalita dělby úloh, funkcí a úkolů je jediným rozlišujícím znakem od zločinného spolčení. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 39/2006, a současně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 4 T 109/2003, a sám rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř. tak, že se obvinění zprošťují viny v celém rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Konstatoval, že v posuzované věci bylo provedeným dokazováním bezpečně zjištěno, že obvinění po vzájemné dohodě neoprávněně uzavřeli dne 15. 8. 1999 smlouvu o provedení realitních služeb a předstírali, že obviněný V. L. jako zástupce S., spol. s r. o., pro A. d. vyjedná slevu z kupní ceny objektu bytového domu A. s odměnou 20 % z dosažené slevy s vědomím toho, že sleva již byla 12. 1. 1999 družstvem uplatněna u správce konkursní podstaty B. N. a nebude tedy v tomto směru třeba realitních služeb obviněného L. Sleva poté byla v roce 2001 správcem konkursní podstaty v částce 5.000.000,- Kč bez podílu či aktivního jednání obviněného L. družstvu opravdu vyplacena a obvinění MUDr. Ž. a Ing. D. M. za této situace v rozporu se skutečností informovali představenstvo A. d. o významném podílu S., spol. s r. o., na dosažené slevě a o existenci smlouvy ze dne 15. 8. 1999. Za souhlasu představenstva družstva byla odměna v částce 1.050.000,- Kč poukázána na účet S., spol. s r. o., přičemž téhož dne byla obviněným L. převedena na účet společnosti B. O., spol. s r. o., která vykonávala správu nemovitostí pro A. d. a k jejímuž účtu měl samostatné dispoziční právo obviněný MUDr. Ž. Uvedenou částku měla společnost S., spol. s r. o., složit jako zálohu na koupi střešního atelieru za částku 8.000.000,- Kč, ačkoliv tato společnost neměla fakticky o koupi atelieru zájem a zbytek kupní neuhradila. Částka 1.050.000,- Kč tak propadla jako smluvní pokuta. Jak státní zástupce uvedl, není pochyb, že jednotlivými promyšlenými, dopředu naplánovanými a koordinovanými kroky jednotliví obvinění dosáhli svého cíle, a to získání souhlasu představenstva A. d. (které obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. mylně informovali o skutečném stavu věci) k vyplacení „odměny“ pro S., spol. s r.o. Je totiž zřejmé a logické, že představenstvo A. d. by při vědomí skutečného stavu věci, tj. že se – S. spol. s r. o. o dosažení slevy v částce 5.000.000,- Kč nijak nezasloužila, by neodsouhlasilo odměnu pro tuto společnost v částce 1.050.000,- Kč. O tuto částku byl majetek A. d. podvodným jednáním obviněných snížen. Následné převedení této částky z majetku S. spol. s r. o., obviněným L. na účet spravovaný obviněným MUDr. Ž. dokládá úmysl obviněných zmocnit se na základě podvodného jednání vůči představenstvu A. d. a k jeho škodě částky 1.050.000,- Kč. Jak státní zástupce dodal, v této souvislosti nelze přehlédnout, že obvinění se od počátku svůj podvodný úmysl snažili zakrýt uzavřenými smlouvami a navenek tak mělo jejich jednání působit jako jednání účastníků těchto smluv uzavřených bez podvodného úmyslu. Vnitřně logický je potom závěr soudu o tom, že všichni obvinění byli od počátku vedeni podvodným úmyslem, když vůči představenstvu A. d. po vzájemné dohodě postupovali promyšleně tak, aby získali bez jakékoli součinnosti S., spol. s r. o., (obviněného L.) provizi za dosažení slevy z kupní ceny, přičemž představenstvu A. d. za tímto účelem (s podvodným úmyslem) poskytovali obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. po dohodě s obviněným L. zavádějící informace, bez nichž by nikdy nedošlo k odsouhlasení vyplacení provize S., spol. s r.o., který provizi převedl zpět obviněnému MUDr. Ž. Představenstvu A. d. tak obvinění zatajili podstatné skutečnosti, když na základě těchto družstvo potom provedlo majetkovou dispozici a obvinění (prokazatelně obviněný MUDr. Ž., jemuž byla částka 1.050.000,- Kč poukázána) se tím obohatili. Provedenou majetkovou dispozicí vznikla A. d. škoda. S ohledem na celkovou výši způsobené škody pak není pochyb, že obvinění společným jednáním naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněných podle §250 odst. 3 písm. a) tr. zák., státní zástupce uvedl, že nebýt dělby konkrétních úkolů mezi jednotlivé obviněné a jejich přísně koordinovaného a plánovitého postupu, nebylo by v posuzované věci možno dosáhnout jejich společného cíle. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (u obviněného Ing. D. M.), je podle státního zástupce zřejmé, že pod žádný z jednotlivých případů nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. nelze podřadit obviněným uplatněné námitky podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V posuzované věci bylo obviněným sděleno obvinění v souladu se zásadami plynoucími z ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., když je zřejmé, že výrok usnesení obsahuje takový popis skutku, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem a zřetelně je v něm popsána i subjektivní stránka trestného činu podvodu. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl dovolání obviněných MUDr. L. Ž., Ing. D. M. a V. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně se vypořádat se s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Těžiště námitek obvinění shledávají jednak v nenaplnění zákonného znaku „uvedení v omyl“ skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., nedostatku příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a způsobeným následkem a v neexistenci škody, příp. subjektu, jemuž měla škoda vzniknout (jde tedy o zpochybnění objektivní stránky trestného činu), jednak v absenci subjektivní stránky trestného činu. Dále se obvinění domnívají, že svým jednáním nemohli naplnit zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty podle §250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., tedy že trestný čin nemohli spáchat jako členové organizované skupiny. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o právně relevantní námitky.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. se obvinění měli dopustit tím, že „po vzájemné dohodě dne 15. 8. 1999 v P., uzavřeli za A. d. se sídlem P., obžalovaný Ž. jako předseda družstva a obžalovaný M. jako místopředseda družstva se společností S., s. r. o., se sídlem Ž., zastoupenou obžalovaným L., ačkoliv k tomuto kroku neměli obžalovaní Ž. a M. pokyn představenstva družstva jako statutárního orgánu a obžalovaný L. nebyl v té době jednatelem společnosti S., s. r. o., Smlouvu o provedení realitních služeb, jejíž předmětem měla být činnost S., s. r. o., směřující ke sjednání slevy z kupní ceny objektu bytového domu A., který koupilo A. d., a vrácení odpovídající částky A. d., podle níž společnosti S., s. r. o. náležela odměna ve výši 20 % z dosažené slevy, přesto, že sleva byla A. d. již 12. 1. 1999 u správce konkursní podstaty Ing. B. N., uplatněna bez podstatného podílu obžalovaného L. či společnosti S., s. r. o., na jejím vyjednání a v roce 2001 byla na účet A. d., po odečtení drobných pohledávek, poukázána správcem konkursní podstaty sleva 5.000.000,- Kč, pak byl obžalovanými Ž. a M. předložen představenstvu družstva návrh na vyplacení odměny za vyjednanou slevu společnosti S., s. r. o, přičemž ostatní členové představenstva byli v rozporu se skutečností informováni o významném podílu společnosti S., s. r. o., na dosažené slevě a o existenci smlouvy mezi A. d. a S., s. r. o., tak byla za souhlasu představenstva A. d. dne 3. 4. 2001 z účtu A. d. č. převedena částka 1.050.000,- Kč na účet společnosti S., s. r. o., č. jako odměna za dosažení slevy z kupní ceny a téhož dne byla totožná částka obratem převedena obžalovaným L., jednatelem společnosti S., na účet č. patřící společnosti B. O., s. r. o, která vykonává správu nemovitostí pro A. d., kde k účtu společnosti má samostatná dispoziční práva obžalovaný Ž., a to jako záloha na kupní cenu střešního ateliéru za částku 8.000.000,- Kč pro společnost S., s. r. o., přičemž společnost S., s. r. o., o nákup ateliéru zájem neměla, zbytek kupní ceny neuhradila a převedená částka tak propadla jako smluvní pokuta“.
Pokud jde o námitku obviněných, že nemohli naplnit objektivní stránku trestného činu, nemohl těmto námitkám Nejvyšší soud přisvědčit.
Zákonný znak „uvedení v omyl“ trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel jedná tak, že předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. V dané věci obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. informovali ostatní členy představenstva o významném podílu společnosti S., spol. s. r. o. na získání slevy z kupní ceny objektu bytového domu A., ačkoliv ve skutečnosti její podíl na získání slevy z kupní ceny nemovitosti byl zanedbatelný, resp. vůbec žádný. Podstatné, je že sleva z kupní ceny ve výši 5.000.000,- Kč byla A. d. již předtím vyjednána se správcem konkursní podstaty úpadce R., spol. s r. o. Ing. B. N. Obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. přesto sepsali smlouvu o provedení realitních služeb se společností S., s. r. o., zastoupené obviněným L., kterou lze jednoznačně pokládat za fiktivní. Je zjevné, že tato smlouva se potom stala podkladem pro další majetkové dispozice s finančními prostředky družstva. Není pochyb, že navenek ostatním členům obvinění MUDr. Ž. a Ing. M prezentovali stav (tedy podíl společnosti S., spol. s. r. o. na získání slevy) v rozporu se skutečností. Nebýt toho, nedošlo by představenstvem k odsouhlasení vyplacení „odměny“ společnosti S., spol. s r. o. ve výši 1.050.000,- Kč. Nutno zdůraznit, že pokud by obvinění iniciativu, která je předmětem trestného činu, nevyvíjeli, družstvo by o tuto částku nepřišlo. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 8 – 11. Je nesporné, že jejich jednání je v příčinné souvislosti se škodou, která byla družstvu způsobena. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, která může spočívat ve zmenšení majetku (damnum emergens). Lze tedy konstatovat, že majetek družstva byl v důsledku jednání obviněných zmenšen o částku 1.050.000,- Kč, což je částka představující škodu, která byla družstvu způsobena. Je naprosto bezpředmětné se zabývat otázkou obvyklostí odměny, čehož se obvinění domáhají, neboť tato okolnost nemůže nic změnit na tom, že škoda dosáhla výše 1.050.000,- Kč. Je třeba též naprosto odmítnout tvrzení obviněných, že jejich jednání se odehrávalo v rámci obvyklých pravidel obchodního styku, tuto skutečnost lze vyloučit právě s ohledem na přítomnost jejich podvodného jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod T 575).
Byť se v dané věci obvinění snaží v dovolání (a v předchozích opravných prostředcích) vyvolat dojem, že věc pro svou skutkovou složitost nebyla ohledně subjektivní stránky trestného činu řádně objasněna, ve skutečnosti tomu tak není. Jejich úmysl je nadevší pochybnost zřejmý a zcela jednoznačně svědčí o zneužití jejich postavení (ať už v čele představenstva nebo v případě obviněného L. ve společnosti S., spol. s r. o.). Je zjevné, že díky plánovitosti a koordinovanosti jejich jednání směřovalo k jedinému, a to k obohacení se na úkor jiného. Je nemyslitelné, aby k takovému cíli dospěli, aniž by se předem na postupu nedomluvili, čímž značně zvýšili pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnosti pro společnost. Úmysl spáchat trestný čin je v případě obviněných zcela zřejmý. Pokud jde o pojem organizované skupiny, podle ustálené soudní judikatury (srov. 53/1976-II. Sb. rozh. tr. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.) není třeba, aby skupina měla trvalejší charakter, neboť tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Musí jít minimálně o sdružení tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Nevyžaduje se, aby na činnosti skupiny byla některá osoba zúčastněna jako organizátor ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dělba úkolů může být provedena organizátorem, ale stejně tak např. jedním z (přímých) pachatelů trestného činu. K plnění odlišných úkolů členy skupiny může dojít také konkludentním jednáním, tj. bez toho, že by úkoly byly některou osobou plánovány (přidělovány). Organizovaná skupina sice nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jak je tomu u kvalifikovanější formy trestné součinnosti, tedy u zločinného společní (srov. §89 odst. 17 tr. zák.). Je nutno dodat, že obviněným se podařilo trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. dokonat. Zvláště u obviněného MUDr. Ž. a Ing. M. jednání vyznačuje vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost, a to zejména vzhledem k tomu, že zastávají funkce statutárních orgánů v mnoha dalších společnostech. Právě skutečnost, že jsou schopni zneužít svých pozic představuje vážné ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, konkrétně objektu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., tedy cizího majetku a jím zajišťovanou ochranu majetkových práv. Účelem trestního zákona je chránit společnost před pachateli takových trestných činů, které se jeví v případě obviněných jako velmi nebezpečné. Obvinění dobře znají podnikatelské prostředí, dokáží se v něm pohybovat. Je zřejmé, že své zkušenosti v této oblasti zhodnocují nikoliv ve prospěch obchodní společnosti, resp. družstva (jak by tomu mělo být), ale právě naopak, hledají způsob, jak ze svého postavení nejvíce vytěžit na úkor ostatních. V této skutečnosti mimo jiné Nejvyšší soud spatřuje naplnění znaků organizované skupiny. Lhostejno zůstává, že jde o jednorázový trestný čin, a pokud soudy kvalifikovaly jednání obviněných podle §250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., nelze tomu ničeho vytknout. Nutno dodat, že pakliže soudy uvažovaly též v intencích právní kvalifikace trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 tr. zák., či trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §128 tr. zák. lze konstatovat, že popis skutku vylučuje právní kvalifikaci podle uvedených ustanovení trestního zákona. Naopak lze říci, že zvolená právní kvalifikace s důrazem na organizovanost jednání obviněných, jakožto členů organizované skupiny podle §250 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. jejich jednání vystihuje lépe. Pokud jde o obviněného V. L. je nesporné, že bez jeho přičinění by k dokonání trestného činu nedošlo. Je zcela zjevné, že věděl, v jakém postavení se nacházejí obvinění MUDr. Ž. a Ing. M. Proto není pochyb, že součinností se spoluobviněnými MUDr. Ž. a Ing. M. výrazně přispěl k tomu, že A. d. vznikla škoda ve výši 1.050.000,- Kč.
Jde-li o další námitku obviněných ohledně totožnosti subjektu, jemuž byla škoda způsobena, zbývá uvést následující. Podvod je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoli třetí osobu. Z hlediska skutkové podstaty podvodu je proto lhostejné, zda lstivým předstíráním a jednáním pachatelovým byla poškozena přímo osoba uvedená v omyl nebo jejím prostřednictvím jiná osoba. Osoba poškozeného není rozhodná pro totožnost skutku stíhaného obžalobou jako podvod (srov. č. 237/1947 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu nemůže obstát námitka obviněného ohledně subjektu poškozeného.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uplatněný obviněný Ing. M., je třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř., nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 10, pod č. T 739). Z tohoto důvodu Nejvyšší soud shledal, že v této části bylo dovolání obviněného podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného MUDr. L. Ž., Ing. D. M. a V. L. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí všech tří dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem k uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřicházelo v úvahu výkon rozhodnutí odložit.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann