ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.56.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 56/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. ledna 2007 o dovolání obviněného M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, č. j. 61 To 341/2006-163, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 69/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 12. 6. 2006, č. j. 25 T 69/2005-134, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále podle §57a odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu tří let. Zmíněným rozsudkem byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově sp. zn. 8 T 52/2006 ze dne 23. 5. 2006, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. K odvolání obviněného a státního zástupce (podaném v neprospěch obviněného) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2006, č. j. 61 To 341/2006-163, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a znovu podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Obviněnému uložil podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro výkon tohoto trestu obviněného podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem a podle §57a odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu tří let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 8 T 52/2006, jako i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, č. j. 61 To 341/2006-163, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že dovolání je podáno „proti výroku o druhu a výměře uloženého trestu“. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že trest odnětí svobody uložený při současném uložení trestu zákazu pobytu je nepřiměřeně přísný. Soudům vytýká, že „neprovedly zprávy z Věznice O.“, nedostatečně zohlednily, že se k trestné činnosti doznal, pokusil se nahradit způsobenou škodu a nebylo přihlédnuto k celé řadě polehčujících okolností. Uložený trest zákazu pobytu mu neměl být uložen, neboť pro jeho uložení nebyly dány podmínky. Poukazuje na to, že uložení tohoto druhu trestu je odůvodněno pouze obecnou formulí, aniž by byla hodnocena osoba pachatele a konkrétní skutkový stav věci. Vzhledem k tomu, že dle jeho názoru nebyly řádně provedeny důkazy k posouzení jeho osoby a možnostem nápravy pro účely ukládaného trestu, nebyly podle něj splněny podmínky pro uložení zmíněných trestů, a proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku o trestu zrušen a věc vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z obsahu podaného dovolání obviněného je patrno, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v dovolání avšak namítá, že je podává proti výroku o druhu a výměře uloženého trestu. Trestní řád na případ, kdy je dovolání podáno s odkazem na to, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za čin, jímž byl uznán vinným, pamatuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud se tedy zabýval podstatou námitek uplatněných obviněným v rámci podaného dovolání, kdy obviněný soudům vytýká, že o druhu a výši trestu rozhodly, aniž by zohlednily všechny důkazy, které byly v řízení k osobě obviněného provedeny (k trestné činnosti se doznal, pokusil se nahradit škodu způsobenou trestnou činností), případně měly být provedeny (nebyla provedena zpráva o chování obviněného ve Věznici O., kde vykonává v současné době výkon trestu odnětí svobody). Při ukládání trestu zákazu pobytu podle mínění obviněného nebyly splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, kdy pouhý odkaz na to, že byl v minulosti soudně trestán, trestné činnosti se měl dopustit na území hlavního města Prahy při využití anonymity velkoměsta, nepostačuje k obecnému konstatování o nutnosti uložit obviněnému tento druh trestu.
K otázce přiměřenosti resp. nepřiměřenosti uloženého druhu trestu - trestu odnětí svobody, což obviněný v dovolání namítá, který mu byl uložen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. jako trest souhrnný lze uvést, že podle §247 odst. 2 tr. zák., je možno pachateli, který byl takovým trestným činem uznán vinným uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, peněžitý trest, trest propadnutí věci nebo jiné majetkového hodnoty. Soudy v odůvodnění rozvedly, proč v případě obviněného je jediným druhem trestu přicházejícím z hlediska ustanovení §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. zák. v úvahu pouze trest odnětí svobody. Pokud soudy dospěly k tomuto závěru a obviněnému pak uložily trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jedná se o druh trestu, který je možno pachateli, který byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. uložit, stejně jako trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, který je uložen v zákonné trestní sazbě (od šesti měsíců do tří let). Ze shora uvedeného je tedy patrno, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a uložený trest (odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců) je uložen v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Ze shora uvedeného je pak patrno, že námitky obviněného jsou zaměřeny do oblasti hodnocení důkazů k osobě obviněného v rámci úvah soudu o ukládaném druhu trestu a jeho výměře. Takové námitky však nejsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, ale ani dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz také výklad shora), ani žádný další z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Obdobná je také situace v případě uloženého trestu vyhoštění. Zde nad rámec úvah soudů, vyjádřených v jejich odůvodnění poukazuje Nejvyšší soud na to, že tento druh trestu (§57a odst. 1 tr. zák.), může soud uložit pachateli za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu, ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; přičemž tento druh trestu se nemůže vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt. Tento druh trestu lze uložit v trvání od jednoho do pěti let za úmyslný trestný čin. Ze shora uvedeného je patrno, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu a z důkazů, které byly soudy v rámci dokazování provedeny vyplývá, že se ze strany obviněného nejednalo o první případ úmyslné majetkové trestné činnosti na území hlavního města Prahy (viz např. trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 27/2004, kdy se jednalo rovněž o odcizení platební karty). Právě anonymita velkých měst, jak zmiňují soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přispívá k obviněným páchané trestné činnosti. Je sice pravdou, že v rámci čtených důkazů k osobě obviněného nebyla čtena zpráva o chování obviněného v posledním výkonu trestu (tato námitka je však procesního charakteru a nelze ji pod uplatněný dovolací důvod zahrnout), avšak zde je třeba podotknout, že námitka na doplnění dokazování v tomto směru ze strany obviněného nezazněla (str. 132 spisu – nebyly žádné návrhy na doplnění dokazování). Osobu obviněného a jeho pobyt na svobodě a vztah k majetku jiných osob dostatečně vystihují předchozí odsouzení vyplývající nejen z opisu rejstříku trestů, ale také rozsudků, které si soudy v rámci dokazování pro hodnocení důkazů mj. k osobě obviněného a ukládanému druhu trestu a jeho výměry, vyžádaly. Souhlasit lze i s názorem soudu prvního stupně vyjádřeným v jeho odůvodnění, že obviněný při páchání trestné činnosti využil přátelství poškozeného (přičemž podobným způsobem již v minulosti jednal), poškozenému žádné peníze nevrátil a projevenou lítost považoval soud za ryze formální. Také doba uloženého trestu zákazu pobytu v trvání tří let je v rámci trestní sazby v rozmezí od jednoho do pěti let.
Námitky odůvodňující podle mínění obviněného dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou právně irelevantní, přičemž problematikou formálně uplatněného dovolacího důvodu se zabýval také Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann