ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.201.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 201/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. března 2007 o dovolání obviněného Z. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 To 302/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 72/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 1 T 72/2006, byl obviněný Z. H. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 15. 3. 2006 kolem 0,55 hod. na chodbě domu ve 3. patře, před bytem, v podnapilém stavu po předchozím rozhovoru s M. S., který mu po otevření dveří bytu na základě zazvonění vytýkal jeho vyhrůžky ublížením na zdraví a smrtí použité v minulých dnech proti jeho otci J. S. a domáhal se omluvy, napadl speciálně vybroušeným kuchyňským nožem jmenovaného, kterému způsobil bodnou ránu asi 0,5 cm na levé straně břicha, bodnou ránu na levé straně dutiny břišní se zasažením tlustého střeva, řeznou ránu o délce 6 cm na stehně levé nohy a řeznou ránu o délce 3 cm na bérci levé nohy, kdy se podle soudního znalce z oboru soudního lékařství jedná o zranění ve svém celku velmi vážná přímo ohrožující život poškozeného, kdy pouze včasný chirurgický zákrok zabránil vzniku smrtelných komplikací krátce po vzniku zranění, přičemž léčení s citelným omezením obvyklého způsobu života potrvá po dobu několika měsíců.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. S. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání podané obviněným Z. H. proti tomuto rozsudku bylo Krajským soudem v Brně jako soudem odvolacím usnesením ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 To 302/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Z. H. prostřednictvím obhájce Mgr. Z. H. dovolání, v němž označil důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), l) tr. ř. V jeho obsahu k dovolacímu důvodu podle §265b ost. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení za vinu mu kladeného činu a že učiněné skutkové zjištění nalézacího soudu se dostalo do extrémního nesouladu s jeho právním hodnocením, což mělo za následek porušení ústavně garantovaných práv. Zmínil zejména porušení zásad spravedlivého procesu, ve vztahu k tzv. „opomenutým důkazům“ a k svévolnému hodnocení důkazů provedených bez racionálního logického základu. V této souvislosti soudu prvního stupně vytkl, že nepřijal jeho návrh na doplnění dokazování o lékařskou zprávu, která by mohla potvrdit, zda obviněný při napadení poškozeným utrpěl zmiňovaná zranění, a překlenul ho pouze konstatováním, že taková zranění nejsou ničím doložena. Obviněný soudu též vytkl, že nedostál své povinnosti řádně zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností v situaci, kdy proti sobě stály dvě skupiny důkazů vzájemně si odporujících, čímž porušil zásady vymezené ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V důsledku toho korektně útok obviněného neposoudil s přihlédnutím ke všem okolnostem, zejména řádně nezjistil, zda obviněný jednal za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., event. při vybočení z jejích mezí. Soud se nevypořádal s obhajobou obviněného ani v tom, že řezná poranění na levé dolní končetině poškozeného vznikla v momentě, kdy obviněný ležící na zemi, kam byl poškozeným sražen, odrážel útok poškozeného. Dostatečně soud nehodnotil ani osobu poškozeného, který na něho první zaútočil, nezabýval se vlastnostmi poškozeného, nevěnoval potřebnou pozornost charakteru použité zbraně nebo tomu, že se poškozený dovolával součinnosti dalších osob. Obviněný vyjádřil i to, že při hodnocení zajištěných důkazů nebylo postupováno podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., a to především u výpovědi poškozeného, jehož věrohodnost nebyla prověřena dalšími důkazy, a na zřetel nebyly brány všechny okolnosti případu, které nebyly podle zásad logiky pečlivě hodnoceny. V další části dovolání obviněný namítl nevyjasněnost charakteru újmy na zdraví způsobené poškozenému, protože soudy nevysvětlily, kterou z forem těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. ve vzniklém následku shledaly, a zdůraznil, že samotné poškození důležitého orgánu, resp. taková hrozba nestačí k závěru, že se jedná o těžkou újmu na zdraví. Nebylo rovněž dostatečně prokázáno, zda jeho úmysl směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Na základě všech námitek obviněný označil výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. za nesprávný a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 To 302/2006, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 1 T 72/2006, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k dovolání obviněného podanému z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), b), tr. ř. uvedl, že ve vztahu k nim obviněný nesdělil žádné námitky. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřoval především námitky proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadal soudem učiněná skutková zjištění, která nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. S tímto dovolacím důvodem korespondují jen ty výhrady, jimiž obviněný vytýkal, že skutek byl spáchán za podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák., a že z výroku odsuzujícího rozsudku není zřejmé, která z forem těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. tvoří zákonem předpokládaný následek. Státní zástupce však tuto argumentaci neshledal opodstatněnou a odkázal na správné závěry zejména soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., vyhodnotil z pohledu dikce předmětného ustanovení a konstatoval, že jeho první alternativa, která se vztahuje toliko na případy, kdy odvolání obviněného bylo zamítnuto či odmítnuto bez věcného projednání, v tomto případě vůbec nepřichází v úvahu, protože věc byla meritorně přezkoumána. O jeho druhou alternativu by šlo jen tenkrát, kdyby byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí naplněn některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř. Námitky obviněného však na předmětné dovolací důvody vůbec nedopadly, nebo byly shledány jako zjevně neopodstatněné, a proto ani tato varianta není splněna. V závěru státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného Z. H. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), l) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z hlediska této posledně uvedené náležitosti Nejvyšší soud považuje za vhodné ve vztahu k důvodům uplatněným podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. uvést, že obviněný kromě toho, že je v dovolání citoval, nepodložil je žádnými argumenty, které by se k nim vztahovaly. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Jestliže obviněný v obsahu svého dovolání neuvedl výhrady nebo námitky na takto označené důvody jakkoliv dopadající, Nejvyšší soud, který je zásadně povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., se nemohl těmito dovolacími důvody zabývat, neboť pro takový postup dovolání nesplňovalo zákonem požadované náležitosti. Pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je vhodné uvést, že z jeho dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Obviněný v podaném dovolání plně tato pravidla nerespektoval a částečně uplatnil námitky, které na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, jelikož svými argumenty primárně brojil proti nesprávnosti postupu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nemohl tudíž ve vztahu k nim dovolání obviněného věcně přezkoumávat. Do této skupiny argumentů, které nemají právní povahu, byť jsou za ně obviněným vydávány, patří námitky, jimiž obviněný poukazoval na to, že nebyly dostatečně uváženy všechny skutečnosti mající význam z hlediska nutné obrany podle §13 tr. zák. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že nutná obrana je právním pojmem trestního práva hmotného, avšak obviněný námitky proti tomu, že v jeho jednání nebyly její znaky naplněny, nevyjádřil v jejím hmotně právním obsahu, ale soudům vytýkal, že nutnou obranu neshledaly proto, že neuvěřily jeho obhajobě a nevyšly z jím tvrzených skutečností. Tedy domáhal se jí nikoliv na podkladě těch skutkových zjištění, která jsou popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale na zcela jiných skutkových okolnostech, což je neslučitelné s jakýmkoliv dovolacím důvodem.
Pro úplnost je nutné ve vztahu k těmto výhradám zdůraznit, že Nejvyšší soud, i když je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně pouze v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad. Přestože dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku extrémní nesoulad namítal, Nejvyšší soud nezjistil, že by v daném případě byly procesní postupy, na jejichž podkladě soudy obou stupňů rozhodovaly, porušeny, nebo že by právní posouzení nebylo podloženo dostatečnými zjištěnými a skutkovými závěry. Je možné odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na straně 5 ve vztahu k námitce obviněného, že jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. uvedl, že v průběhu vyšetřovaní nebyl na místě činu zajištěn žádný útočný předmět typu „boxer“ či podobný, kterým měl poškozený obviněného udeřit a který by pravdivost výpovědi obviněného dosvědčoval. Obhajobu obviněného vyloučil soud i na základě znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, který potvrdil, že mechanismu útoku odpovídala výpověď poškozeného, nikoliv obviněného.
S dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondovala ta část dovolání obviněného, kde namítl nedostatečné určení charakteru těžké újmy na zdraví způsobené poškozenému ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., a pokud vznesl výhrady ohledně úmyslu k tomuto následku se vztahujícímu. Ohledně nich Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jsou tyto námitky opodstatněné.
S ohledem na obsah přezkoumávaného dovolání, je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy nebo ch) delší dobu trvající porucha zdraví. Zákon tak vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musejí být splněny současně, tedy to, že jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a též se musí jednat alespoň o jednu ze zde taxativně uvedených typů vymezených v písm. a) – ch).
Pokud obviněný ve svém dovolání namítl, že soudy dostatečně neupřesnily, o který druh těžké újmy na zdraví podle §89 odst. 7 tr. zák. se v daném případě jedná, je nutné připustit, že konkrétní specifikace ve smyslu §89 odst. 7 písm. a), až ch) tr. zák. v odůvodnění rozhodnutí konstatována není. Jde však pouze o formální nedostatek, protože objasněním otázky povahy vzniklého zranění i z hledisek §89 odst. 7 tr. zák. se zejména soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud dovolací, zabýval. Podle odůvodnění jeho rozsudku obviněný poškozenému projednávaným činem, s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z odvětví soudního lékařství, způsobil dvě bodné rány, a to jednak v levé střední části břicha, a jednak na levé straně břicha, obě pronikající hluboko do dutiny břišní. Z obsahu spisu lze k těmto zjištěním doplnit, že nůž v případě prvního bodného kanálu pronikl do těla poškozeného a byl zakončen ve spojení mezi žaludkem a střevem, které neporušil. Druhý bodný kanál pronikal 11. mezižebřím a v dutině břišní porušil serosu slezinného ohybu tlustého střeva. Tato zranění byla z medicínského hlediska posouzena jako velmi vážně ohrožující život poškozeného. Vedle nich poškozený utrpěl ještě dvě méně závažné řezné rány na levé straně stehna a zevní straně horní části bérce levé dolní končetiny. V daných souvislostech, když je zřejmé, že díky včas poskytnuté lékařské péči byla všechna způsobená zranění ošetřena, a zdravotní stav poškozeného byl k době zpracování znaleckého posudku konsolidován, se s definitivními závěry o možných následcích podle znalce počítá až s odstupem 9 měsíců od vzniku zranění. Všechna tato zjištění, včetně toho, že poškozený byl hospitalizován v nemocničním zařízení, a to nejen na lůžkové části, ale též na jednotce intenzivní péče s následnou dlouhodobou pracovní neschopností v délce dvou a půl měsíce, svědčí pro závěr, že v daném případě byly naplněny podmínky ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Není totiž pochyb o tom, že se jednalo o vážnou poruchu zdraví, která trvala delší dobu. V této části je tudíž napadené rozhodnutí věcně správné, neboť povaha těžké újmy na zdraví byla dostatečně objasněna.
Jestliže výhrady obviněného byly rovněž zaměřeny proti závěrům o subjektivní stránce, je vhodné uvést, že podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
K úmyslu obviněného způsobit poškozenému předmětná zranění uvedl soud prvního stupně na straně 6 odůvodnění svého rozsudku, že obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. i po stránce subjektivní a jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zákonem chráněných zájmů a tyto porušit chtěl. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil, protože shledal, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu v provedených důkazech.
Toto stručné vyjádření koresponduje s okolnostmi, za nichž ke způsobení zranění poškozeného došlo, a odpovídá i výsledkům provedeného dokazování.
Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil a pro úplnost jen doplňuje, že z výsledků provedeného dokazování, zejména z výpovědi poškozeného a znaleckého posudku, odvětví soudního lékařství (č. l. 24 spisu) vyplývá, že obviněný všechna 4 zranění způsobil nožem, což je nástroj obecně zraňující, jímž lze způsobit velmi vážná zranění, i smrt člověka. Obviněný jím zaútočil podle skutkových zjištění proti tělu poškozeného, konkrétně proti oblasti břišní, kde jsou umístěny životně důležité orgány. Tyto skutečnosti jsou natolik zřejmé, a dospělému člověku z běžného života známé, že pro ně nejsou nutné žádné specifické znalosti, a proto o nich i obviněný věděl. Z výše uvedeného znaleckého posudku též vyplývá, že obviněný držel nůž pevně v ruce a všechny čtyři rány vedl větší silou. Tyto rány byly tedy cíleným jednáním vedeným proti konkrétní části těla poškozeného a byly tudíž útokem, při němž si obviněný byl vědom, že svým jednáním závažná zranění způsobí [§4 písm. a) tr. zák.].
Ze všech rozvedených skutečností je nepochybné, že soudy nižšího stupně správně v jednání obviněného shledaly všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a dospěly ke přesvědčivým závěrům i z hlediska zavinění obviněného, jak je výše popsáno. Tato právní kvalifikace trestného jednání, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 1 T 72/2006, v návaznosti na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 7 To 302/2006, byla tudíž posouzena v souladu se zákonem.
Jestliže obviněný v této části považoval napadená rozhodnutí za nesprávná, bylo jeho dovolání zjevně neopodstatněné.
Dalším, z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jedné ze dvou zde alternativně uvedených podmínek. U první z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
V daném případě tuto alternativu nebylo možné použít, protože odvolání obviněného bylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení zákonných podmínek odvolacím soudem podle §256 tr. ř. zamítnuto (přiměřeně srov. rozhodnutí č. T 481 s T 491, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, ročník 2003).
Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., kterou měl obviněný ve svém dovolání nejspíš na mysli, je splněna tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ani tato podmínka však s ohledem na shora uvedenou argumentaci nebyla naplněna.
Nejvyšší soud na podkladě takto vyjádřených úvah dovolání obviněného Z. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová