ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.463.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 463/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2007 o dovolání, které podal obviněný I. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 6 To 110/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 6/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. 2 T 6/2005, byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného I. P., rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 6 To 110/2006, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného I. P. uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění dopustil tak, že dne 3. 6. 2005 v době mezi 21.00 hod. až 21.45 hod. ve svém bydlišti na dvoře domu, po slovním konfliktu, v prostém afektu zlosti, fyzicky napadl svou manželku J. P. tak, že ji 13x udeřil kladivem do hlavy, přičemž s ohledem na to, jakým způsobem útok vedl, byl přinejmenším srozuměn se vznikem těžkých zranění neslučitelných s životem. Při těchto úderech došlo k narušení měkké pokrývky hlavy, v oblasti obou spánků k otevřené zlomenině klenby lební, k poškození nebo roztržení tvrdé pleny mozkové, k hlubokému vpáčení kostního úlomku do mozkové tkáně v oblasti pravého spánku a čelní kosti a k pohmoždění mozku na přechodu spánkové krajiny vlevo, k menším zlomeninám v týlní krajině; v obličejovém skeletu došlo ke zlomenině jařmového oblouku vpravo, zlomenině očnice vpravo, zlomenině čelistní dutiny vpravo s vpáčením úlomků; poškozená utrpěla i amputaci IV. prstu pravé ruky. Po těchto úderech se kladivo zlomilo (s největší pravděpodobností o kovový barel), obviněný se vzpamatoval, sám od sebe dával poškozené namočený ručník na hlavu a poté utíkal do hospody, kde požádal hospodského M. F., aby zavolal sanitku a policii. M. F. sanitku přivolal, policii však nezavolal. Poškozená J. P. byla následně převezena v kritickém stavu do Fakultní nemocnice v O., kde byl její život zachráněn též díky poskytnuté specializované lékařské péči.
Za tento trestný čin byl obviněný podle §222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný I. P. prostřednictvím obhájce JUDr. P. N. dovolání, v němž za důvod označil §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vrchnímu i krajskému soudu, vytkl, že náležitě neposoudily a nevyvrátily jeho obhajobu, že čin spáchal v patickém afektu, neboť závěry o jeho vině opřely o znalecké posudky, které trpí nedostatky, jež se nepodařilo odstranit. Poukázal na extrémní nesoulad, který shledal ve znaleckých posudcích zpracovaných znalci MUDr. F. S. a PhDr. J. M. a na ně navazujícím ústavním posudku Psychiatrického centra P. (dále jen „posudky, o něž soudy opřely své závěry“), které se i přes jejich vady a nedostatky staly výchozími důkazy pro závěr, že v době činu uváděnou duševní chorobou netrpěl a byl příčetný. Obviněný tyto znalecké posudky považoval za nevěrohodné, když z nich soudy nesprávně vycházely i přesto, že ve znaleckých posudcích vypracovaných znalci MUDr. I. W. a Mgr. J. T. (dále jen „oponentní posudky“), je uveden odlišný závěr, že obviněný jednal v patickém afektu. Pokud by soudy svá zjištění opřely o tyto posudky, zakládala by tato zjištění důvod pro závěr o jeho nepříčetnosti, a tudíž i trestní neodpovědnosti. Obviněný za nedostatky znaleckých posudků, o něž soudy své rozhodnutí opřely, označil, že znalci za podklad svých úvah brali jeho výpověď učiněnou dne 4. 6. 2005, aniž by přihlédly k jeho opakovaným námitkám, že v rámci ní byl vyslechnut bez přítomnosti tlumočníka z jazyka ukrajinského. I když obviněný v době výslechu přítomnost tlumočníka nežádal, byl pro hlubší verbální kontakt limitován znalostí českého jazyka, jak se znalci z obou skupin posudků shodli. Jestliže znalci, kteří zpracovali posudky, o něž soudy opřely své závěry, vycházeli pro svá zjištění právě z výpovědi obviněným učiněné dne 4. 6. 2005, považoval to za podstatnou vadu, neboť mohl okolnosti činu včetně nechorobné motivace dostatečně vyjádřit. Nevyplývá z ní spontánní doznání, jehož pro jazykovou bariéru nebyl schopen. Obsah výpovědi mu byl vsugerován a formulačně upraven podle představ policejního komisaře. Zmínil i to, že obhájce se dostavil až v samotném konci výslechu. Jestliže znalci, o jejichž znalecké posudky soudy opřely svůj závěr o jeho vině, vylučují přítomnost patického afektu na základě obsahu této jeho výpovědi, je takový právní závěr v extrémním nesouladu s popsanými skutkovými zjištěními. Dále poukázal na neshody mezi porovnávanými dvěma skupinami znaleckých posudků a svou argumentaci podložil tím, že PhDr. J. M., jakož i PhDr. P. nevěnovali jeho vyšetřením nutný čas a neprováděli ani všechna potřebná vyšetření. Tito zpracovatelé posudků na jeho vyšetření vynaložili podstatně kratší čas, než který si vykázali ve vyúčtování znalečného s tím, že skutečná doba, po kterou prováděli vyšetření, byla nedostatečná pro závěry, které učinili a které jsou v rozporu s tím, co shledali znalci v oponentním znaleckém posudku. Obviněný zmínil, že ze zpracovatelů ústavního posudku je jako znalkyně zapsána pouze vedoucí kliniky Prim. MUDr. D. S., CSc. a nikoli MUDr. P. B., CSc.
Ze všech těchto důvodů obviněný označil provedené dokazování za neúplné a nedostatečné k posouzení jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností, od nichž se odvíjí posouzení příčetnosti ve smyslu §12 tr. zák. Ve způsobu, jakým bylo dokazování provedeno, shledal hrubé pochybení procesních zásad, a za potřebné a účelné by pro posouzení tohoto složitého případu považoval, aby byl vědecky zkoumán některou z fakult, které disponují řadou soudních znalců a uznávaných autorit z řad profesorů a docentů. Učinil návrh na přibrání Lékařské fakulty UP O., což by považoval za dostatečnou záruku pro objektivní a vysoce fundované posouzení otázky, která doposud nebyla spolehlivě zodpovězena. V závěru navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Krajskému soudu v Brně aby uložil věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. v případě obviněného přerušil výkon trestu odnětí svobody z rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno, když v tomto směru poukázal na důkazy, které jsou ve spise založeny u jeho žádostí o propuštění z vazby.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který vyvrátil existenci extrémního rozporu, s tím, že dovolatel své tvrzení o něm argumentačně nepodložil. Námitky vyjádřené v důvodech dovolání, které v podstatě sumarizují obsah dosavadní obhajoby, se na jedné straně opírají o izolovaná tvrzení jednotlivých znalců vytržená z kontextu, na nichž se dovolatel pokouší vybudovat dojem nevěrohodnosti a neodbornosti podaných posudků, na straně druhé pak argumentuje tvrzeními, jež nemají oporu v obsahu spisu. Požadavek na opatřování dalších znaleckých stanovisek označil za nedůvodný. S ohledem na šíři a hloubku dosavadního znaleckého zkoumání by v pořadí čtvrtý znalecký posudek nemohl nijak zásadně změnit důkazní situaci, pouze by ještě více rozšířil důkazní materii v této otázce. Tvrzení o existenci extrémního rozporu není důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání je možné podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání.
Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Ve vztahu k obsahu dovolání, které obviněný podal, je nutné uvést, že obviněný v něm namítal zejména otázky, které mají procesní povahu, protože vytýkal nedostatky v postupu, který soud volil při hodnocení závěrů posudků, které v této věci byly zpracovány, když výsledné závěry znalců, o něž soudy opřely své právní úvahy vztahující se k otázce příčetnosti obviněného, napadl výhradně proto, že znalci neměli dostatečné a procesně způsobilé podklady, zejména zpochybňoval použitelnost své v pořadí první výpovědi učiněné v přípravném řízení dne 4. 6. 2005. Vytýkal i to, že znalec MUDr. J. M. a člen týmu zpracovávající ústavní posudek PhDr. P., nevěnovali dostatečný čas jeho vyšetření. Celkově posudky, o něž soudy opřely své meritorní rozhodnutí, považoval za nevěrohodné. Soudům vytkl, že při hodnocení věrohodnosti a použitelnosti zpracovaných znaleckých posudků, nepostupovaly v souladu se zásadami vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Za vadný závěr označil, pokud za správné soudy označily závěry znalců MUDr. F. S. a PhDr. J. M. a s nimi korespondující ústavní posudek. Z těchto posudků, jejichž obsah obviněný označil za nesprávný, neměly soudy vycházet a své závěry o jeho vině měly opřít o znalecké posudky zpracované oponentní skupinou znalců MUDr. I. W. a Mgr. J. T., s nimiž se obviněný ztotožnil.
Jestliže obviněný své dovolání opřel o tyto argumenty, nenaplnil materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože skutečnosti, které považoval za nedostatky, nevycházely z právních vad, ale byly skutkové povahy. Obviněný totiž na základě svých vlastních úvah považoval za věrohodné jiné znalecké posudky, než ze kterých vycházely pro své úvahy o jeho příčetnosti oba soudy, a na nichž postavily ve výroku rozsudku uvedená skutková zjištění obsahující konstatování, že obviněný jednal „v prostém afektu“. Proto, i když obviněný napadl závěr o tom, že byl shledán příčetným s odkazem na ustanovení §12 tr. zák., což je hmotně právní pojem, nenamítl prvotně tuto skutečnost jako právní vadu, ale brojil výhradně proti tomu, na základě jakých postupů a podkladů znalci, o jejichž posudky soudy své rozhodnutí opřely, dospěli k závěru, že nejednal v patickém afektu. Je tedy zřejmé, že obviněný naznačovanou právní pochybnost namítá až druhotně v souvislosti s požadavkem na změnu skutkových skutečností při napadání vadnosti procesního postupu (že nebyly splněny podmínky hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., anebo že se obviněný nespokojil s rozsahem provedeného dokazování na základě ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.), na jehož základě soud skutkové závěry učinil.
Dovolací soud k těmto výhradám obviněného považuje za významné zdůraznit, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), neboť dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad předpokládaných v ustanovení §265b tr. ř., tedy nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jistým průlomem do výše uvedených zásad, by mohlo být zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť závěr o vině obviněného I. P. byl učiněn na podkladě rozboru provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu (tedy plně v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř.). V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poznamenat, že důkaz spočívající ve výslechu obviněného dne 4. 6. 2005 nalézací soud posuzoval ze všech hledisek, která i nyní obviněný zmiňuje. Odvolací soud, který se rovněž touto námitkou obviněného vznesenou v rámci podaného odvolání zabýval, na straně 6 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výpověď byla učiněna za přítomnosti obhájce a obviněný v ní popsal průběh celého konfliktu a údaje jím uváděné korespondovaly s dalšími ve věci zajištěnými důkazy.
K této skutečnosti Nejvyšší soud navíc poznamenává, že námitky obviněného jsou osamocené, nekorespondují se zjištěními, která plynou z obsahu celého spisového materiálu. Pokud obviněný neměl při této výpovědi tlumočníka, bylo to na základě jeho vlastního rozhodnutí a nešlo o opomenutí procesních práv obviněného. Z obsahu spisu též nevyplývá, že by se v češtině nedorozuměl a ani takovou skutečnost obviněný netvrdí. Svou námitku staví pouze účelově a opírá o ni i závěry znalců, kteří však poukazují nikoliv na neschopnost obviněného domluvit se a porozumět skutečnostem uváděným v českém jazyce, ale přítomnost tlumočníka považovali za nutnou v rámci svých vyšetření s ohledem na potřebu prozkoumání duševních pochodů obviněného při řešení složitých psychosociologických otázek, při nichž nedokonalost a neschopnost se přesně a přiléhavě vyjádřit v českém jazyce by mohla zkreslit význam rigorózně stanovených pojmů pro zpracování psychologického nebo psychiatrického znaleckého posudku. Požadavky znalců na přítomnost tlumočníka rozhodně nesvědčí o zpochybnění obsahové přesvědčivosti diskutované výpovědi ze dne 4. 6. 2005.
Nalézací soud, jako i soud odvolací hodnotily velmi pečlivě nejen výpovědi obviněného, ale i všechny další ve věci provedené důkazy a posuzovaly je ze všech rozhodných hledisek. Velmi pečlivě se zabývaly nejen závěry obou skupin znaleckých posudků, ale hodnotily i všechny významné podklady, z nichž znalci pro své úvahy a stanoviska vycházely. Oba soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí věnovaly dostatečnou a potřebnou pozornost právě těmto otázkám a v průběhu celého řízení přiléhavě reagovaly i na požadavky a námitky obviněného, které právě ve vztahu k pochybnostem o své příčetnosti v průběhu tohoto trestního řízení vznášel.
Není proto důvod k výhradám, že při jeho zajišťování nebo provádění dokazování existovaly vady, které by podporovaly výhrady obviněného o procesní způsobilosti a věcné správnosti té skupiny znaleckých posudků, o něž soudy opřely své závěry o vině obviněného. Učiněný závěr je založen na podrobném vyhodnocení všech důležitých okolností, jimiž se odvolací soud zabýval na základě již dříve obviněným vznesených námitek (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III ÚS 484/2005 a 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 474/2005). Obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry v rozhodnutích obou soudů tudíž dovolacím soudem nebyl zjištěn.
Nejvyšší soud proto shledal, že v této souvislosti vytýkané vady nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolací soud je proto nemohl věcně přezkoumávat.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová