ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.982.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 982/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 dovolání obviněného P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 4 To 27/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 3/2006 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 4 To 27/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 48 T 3/2006, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 48 T 3/2006, byl obviněný P. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti živnostenského podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným G. E. M., spol. s r. o., a A. R. P.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu dopustil s již odsouzeným R. H. tím, že
jako jednatelé H. S., s. r. o., se sídlem v O., ul. M., společně
1) dne 20. 9. 1994 v O. uzavřeli v podvodném úmyslu s I. a P. b., a. s., oblastní pobočka O. smlouvu o úvěru č. 208294… znějící na částku 5.500.000,- Kč, kterou se zavázali použít i na nákup nemovitosti v O., ulice R. a na její rekonstrukci za účelem provozování podnikatelské činnosti s tím, že k této nemovitosti zřídí zástavní právo ve prospěch I., a. s., O. k zajištění poskytnutého úvěru, přičemž po získání úvěru splátkami banky z 28. 9. 1994 a 27. 10. 1994 část finančních prostředků ve výši 1.800.000,- Kč sice použili na nákup uvedené nemovitosti, avšak vklad zástavního práva u K. ú. v O. ve prospěch I., a. s., O. záměrně neprovedli, předmětnou nemovitost za částku 2.350.000,- Kč prodali obchodní společnosti G. E. M., spol. s r. o., se sídlem v O., C., kupní smlouvou ze dne 11. 1. 1995, podnikatelskou činnost v souladu s proklamovaným podnikatelským záměrem nezapočali, finanční prostředky z poskytnutého úvěru použili ke svým soukromým účelům, čímž způsobili dříve Investiční a P. b., a. s., oblastní pobočce O., nyní právnímu nástupci A. R., R., P., škodu ve výši 5.500.000,- Kč;
2) dne 11. 1. 1995 v O. po uzavření kupní smlouvy ohledně nemovitosti v O. na ul. R. v podvodném úmyslu uzavřeli smlouvu o půjčce s obchodní společností G. E. M., spol. s r. o., znějící na částku 2.350.000,- Kč a tyto peníze převzali, přičemž se zavázali tyto finanční prostředky vrátit do 5 dnů poté, co jim bude kupní cena nemovitosti v této výši poukázána na účet H. S., s. r. o., vedený u K. b., a. s., pobočky O., touto bankou z úvěru poskytnutého na nákup nemovitosti obchodní společností G. E. M., spol. s r. o., k čemuž skutečně došlo dne 13. 4. 1995, peníze však nevrátili, čímž způsobili obchodní společnosti G. E. M., spol. s r. o., se sídlem O., R., škodu ve výši 2.350.000,- Kč, z níž doposud uhradili v nepravidelných splátkách částku 1.730.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 4 To 27/2007, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým soudy obou stupňů v této věci rozhodly. V prvním případě byl obviněný v řízení proti uprchlému rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 31 T 37/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 4 To 3/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a rovněž k trestu zákazu činnosti. Na návrh obviněného byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 31 T 37/96, podle §306a odst. 2 tr. ř. označená rozhodnutí zrušena a zrušena byla i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně a posléze i odvolací soud v řízení, které tomuto rozhodnutí následovalo, rozhodly již uvedeným způsobem.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 4 To 27/2007, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř.
V jeho úvodní části vyjádřil své přesvědčení, že je nevinen a že se vůči subjektům uvedeným ve výroku o vině žádného podvodného jednání nedopustil. Soudy obou stupňů podle něj neúplně zjistily skutkový stav, neprovedly obhajobou navržené důkazy, které měly podstatný význam pro zjištění objektivní pravdy, a v důsledku toho dospěly k nesprávným skutkovým i právním závěrům. Měl za to, že již soud prvního stupně prováděl účelově a jednostranně pouze dokazování, které mělo svědčit v jeho neprospěch. Vytkl procesní nepoužitelnost výpovědi původně spoluobviněného R. H. z přípravného řízení, poněvadž v dalším řízení tento spoluobviněný vyslechnut nebyl a nebylo mu tak umožněno uplatnit vůči jeho výpovědi námitky, klást mu otázky a realizovat tak právo na obhajobu. Namítl, že žádnými provedenými důkazy nebyl prokázán jeho podvodný úmysl obohatit se na úkor I., a. s. Naopak bylo prokázáno, že podnikatelský záměr předložený bance byl společností H. S., s. r. o., naplňován a pokud se společnost později dostala do situace, kdy nebyla schopna úvěr splácet, bylo to vyvoláno souhrou objektivních okolností, a nikoliv podvodným jednáním jednatelů společnosti H. S., s. r. o. Podle něj nebyla žádná z obžalobou tvrzených skutečností prokázána a podvodný úmysl soudy dovozovaly ze skutečností, které nastaly až po sjednání úvěru. Oponoval závěru, že společně s původně spoluobviněným R. H. nepodali návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Tvrdil, že zřízení zástavního práva nebylo nikdy podmínkou úvěrové smlouvy, neměl povinnost zástavní právo zřídit, navíc byl úvěr zajištěn nemovitostí za cca 12 milionů Kč od TJ S. H. Protože na nemovitosti prodané G. E. M., spol. s r. o., nevázlo zástavní právo, nic jejímu prodeji nebránilo. Především ale považoval za rozhodující, že smlouva o prodeji nemovitosti byla výlučně záležitostí R. H., on sám ji nepodepsal a ani žádné peněžní prostředky od společnosti G. E. M., spol. s r. o., nepřevzal. Nesouhlasil ani se zjištěním, že společnost H. S., s. r. o., nezahájila podnikatelskou činnost. Z obsahu spisu podle něj naopak vyplývá, že společnost započala podnikatelskou činnost v souladu s podnikatelským záměrem a že finanční prostředky získané z úvěru byly použity k realizaci tohoto záměru. Obviněný obsáhle poukazoval na důkazy, které měly doložit, že společnost provozovala podnikatelskou činnost podle podnikatelského záměru, a vytkl, že bylo zamítnuto provedení dalších důkazů, které měly potvrdit použití peněz v souladu s podnikatelským záměrem. Protože peněžní prostředky byly použity ve prospěch společnosti, a proto odmítl zjištění soudů, že prostředky použil pro svoji potřebu. Znovu současně opakoval, že peníze z prodeje nemovitosti společnosti G. E. M., spol. s r. o., odčerpal R. H. Za objektivní příčinu ukončení výroby společností H. S., s. r. o., obviněný označil protiprávní postup leasingové společnosti A., s. r. o., konkrétně svědka Ing. A. R.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině namítl, že nemůže být trestně odpovědným za úkony, které neučinil, a v této souvislosti poukazoval na to, že na žádné listině prokazující právní úkony se společností G. E. M., spol. s r. o., není podepsán.
Poukázal i na skutečnost, že postup soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, porušuje jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Skutek je projednáván po 13 letech od jeho spáchání, přičemž postupem policejních orgánů a soudů došlo k nepřiměřeným průtahům. Odvolací soud sice připustil průtahy v řízení před krajským soudem, avšak nevyvodil z tohoto závěru patřičné důsledky v jeho prospěch, nevypořádal se dostatečně s materiální stránkou trestného činu. Dále upozornil na skutečnost, že dne 27. 2. 2007 v 10. 15. hodin mu uplynula zákonná délka vazby a nebyl propuštěn, ač tak mělo být učiněno. Měl zato, že ustanovení §71a tr. ř. se na jeho řízení nevztahuje, neboť toto ustanovení je pro něho méně příznivé než znění trestního řádu platného v průběhu řízení, a jakékoliv důvody vazby pominuly.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a příslušnému soudu (aniž by označil, který soud považuje za příslušný) přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že ač popis skutků obsažený v tzv. skutkových větách není dosti přiléhavý, poněvadž zejména existence podvodného úmyslu je zde vyjádřena nepřiléhavě, obsah takového úmyslu není specifikován a použité výrazy jsou spíše výrazy právními, na tyto vady obviněný nepoukázal. Dovolatel sice namítl absenci podvodného úmyslu, ale námitku opřel o polemiku s hodnocením důkazů soudy a uplatnil tak námitky skutkové, jež dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný zmínil ale též okolnost, že úvěr od I. a P. b., a. s., byl zajištěn rovněž nemovitostmi TJ S. H. a toto jeho tvrzení má oporu ve skutkových zjištěních soudů, podle nichž byla skutečně k zajištění úvěru uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem TJ S. H. v hodnotě podle znaleckého posudku 12.368.020,51 Kč. Ze skutkových zjištění ale už podle něj nevyplývá, zda došlo k uspokojení věřitele realizací zástavního práva, popř. z jakých důvodů se tak nestalo. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 558/01, II. ÚS 565/05) i jí korespondující stávající rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, 3 Tdo 123/2007, 3 Tdo 890/2007), podle níž by se - zjednodušeně řečeno - v případě, je-li úvěr zajištěn zástavou, mohlo jednat o trestný čin podvodu tehdy, že by hodnota zástavy nepostačovala k úhradě závazku a jestliže by dlužník byl alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku. Soudy obou stupňů se věcí z hlediska dopadů zajištění úvěru zástavou na existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu ve vztahu k dílčímu útoku pod bodem 1) nezabývaly a měl za to, že v důsledku toho nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že tento dílčí útok naplňuje po subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podle §250 tr. zák.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poznamenal, že dovolací námitky jsou sice kusé, nicméně lze z nich dovodit, že důvod nepřípustnosti obviněný spatřuje v průtazích v trestním řízení způsobených orgány činnými v trestním řízení. Vyložil, že průtahy v řízení nejsou okolností zakládající nepřípustnost trestního stíhání, a výhrady obviněného shledal nedůvodnými. Námitky týkající se délky vazby jsou podle něj irelevantní z hlediska uplatněných i všech ostatních dovolacích důvodů.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a v části týkající se dílčího útoku pod bodem 1) výroku o vině a ve výrocích o trestu a náhradě škody i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Olomouci. Do takto vymezené kategorie námitek patří ty, na jejichž základě obviněný ve shodě s již uplatněnou obhajobou, s níž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly, v podstatě vytkl, že soudy vadně hodnotily důkazy jednostranně v jeho neprospěch, některé významné důkazy vůbec neprovedly, čímž jej zkrátily na jeho právu na obhajobu. Taková je podstata námitek, jimiž brojil proti zjištění soudů, že záměrně nepodali návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí k zajištění úvěru zástavou na nemovitost v ulici R., v O., neboť takový závazek podle něj nikdy nebyl podmínkou úvěrové smlouvy, že nezačali podnikatelskou činnost s proklamovaným podnikatelským záměrem, že peněžní prostředky za prodej nemovitosti použili pro svoji potřebu. Do stejné kategorie patří i výhrada, že byl zkrácen na svém právu na obhajobu i tím, že výpovědi spoluobviněného R. H. z přípravného řízení byly procesně nepoužitelné; byly sice provedeny jako úkony neodkladné před sdělením obvinění dovolateli, ale v dalším řízení již spoluobviněný nebyl vyslechnut a nebylo mu umožněno klást mu dotazy a realizovat své právo na obhajobu.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu podvodu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly (viz strany 12 až 17 rozsudku soudu prvního stupně, strany 9 až 13 napadeného usnesení odvolacího soudu). Zjištění soudů mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Jen na okraj dovolací soud připomíná, že výhrada obviněného, že zřízení zástavního práva k nemovitostem, k jejichž nákupu poskytnutý úvěr sloužil, nebyl nikdy podmínkou úvěrové smlouvy, není opodstatněná. Skutečnost, že zřízení zástavního práva i k této nemovitosti bylo součástí uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 20. 9. 1994 číslo 208294057 vyplývá nejen z jejího obsahu (bod 3.), ale též ze znění smlouvy o uzavření budoucí smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 27. 10. 1994, jejíž uzavření bylo předpokladem čerpání druhé části úvěru ve výši 1.500.000,- Kč, a též výpovědi svědka Ing. A. F., bývalého právníka I., a. s., pobočky O. Povahou a charakterem podnikatelské činnosti včetně účelnosti vynakládání peněžních prostředků na uskutečnění proklamovaných podnikatelských záměrů společnosti H. S., s. r. o., se soudy obou stupňů zevrubně zabývaly a jejich závěry jsou přesvědčivé.
Pro úplnost nelze nepoznamenat, že namítl-li obviněný, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno tím, že spoluobviněný R. H. byl vyslechnut v přípravném řízení ještě před tím, než bylo sděleno obvinění dovolateli, a on pak neměl v následujícím období možnost důsledně realizovat právo na obhajobu, poněvadž spoluobviněný již vyslechnut nebyl, soudy obou stupňů jasně uvedly, že výpovědi spoluobviněného R. H. jsou výpověďmi relativně procesně nepoužitelné a závěr o vině obviněného o ně proto opřen nebyl (strana 9 rozsudku soudu prvního stupně, strana 11 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku pod bodem 1) jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda a jaký vliv má na kvalifikaci jednání jako trestného činu podvodu okolnost, že bankovní úvěr je zajišťován hodnotovým ekvivalentem v podobě zástavního práva.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Obviněný zpochybnil naplnění znaků trestného činu podvodu relevantně námitkou, že ani nebylo významné, zda podal návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí k zajištění úvěru zástavou na nemovitost, jež byla koupena z prostředků získaných úvěrem, poněvadž úvěr byl zajištěn nemovitostí za cca 12 milionů Kč od TJ S. H. Tento údaj má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že ve spise je založena smlouva o zápůjčce předmětu ručení pro účel vyřízení úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí garance zástavním věřitelem zástavnímu dlužníkovi pro účel vyřízení úvěru ve výši 5.500.000,- Kč mezi stranami TJ S. H. a H. S., s. r. o., specifikovanými nemovitostmi v hodnotě 12.368.020,- Kč, kterou podepsali za zástavního dlužníka obviněný i R. H. a za zástavního věřitele J. S., předseda TJ S. H. Z obsahu smlouvy plyne (č. l. 170, 171), že smluvní strany se mimo jiné dohodly, že zástavní věřitel požaduje za poskytnutí zajištění závazku zástavního dlužníka finanční vypořádání ve výši 20 % z hodnoty garance, tj. 2.473.604,- Kč, a to ve třech splátkách po 824.534,- Kč, jejichž splatnost byla rovněž sjednána, přičemž poslední z nich měla být zaplacena ke dni 1. 9. 2006. K zajištění pohledávky vzniklé z předmětné smlouvy o úvěru bylo k nemovitostem TJ S. H. zřízeno zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi Investiční a P. b., a. s., a TJ S. H. ze dne 20. 9. 1994, která byla též řádně zaregistrována na K. ú. v P. Tyto okolnosti se podávají nejen z předložených listin, ale jsou potvrzeny i výpovědí svědka J. S., který doplnil, že impulsem k uzavření smlouvy bylo jednání s JUDr. A. K., že s obviněným a R. H. se setkal pouze jednou dne 10. 11. 1994, kdy zaplatili částku 350.000,- Kč coby část první splátky, aniž by ji posléze doplatili, a že nezaplatili ani další dvě sjednané splátky. Uvedl, že následně se na něj obrátila poškozená I., a. s., v souvislosti s možností realizace zástavy za účelem úhrady dluhu H. S., s. r. o. TJ S. H. podala dokonce žalobu na neplatnost zástavní smlouvy, ale ta byla zamítnuta, a že k realizaci a zpeněžení zástavy dosud nedošlo (č. l. 1313,1314 sp. zn. 31 T 37/96, č. l. 142, 143 sp. zn. 48 T 3/2006).
Soud prvního stupně a posléze ani odvolací soud se významem zajišťovacího institutu z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nezabývaly. Soudy byly patrně ovlivněny a vycházely z právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004 (publikováno pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.), podle něhož trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet (srov. rozhodnutí č. 54/1967 - I., č. 57/1978 - III. Sb. rozh. tr.) v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo podle tohoto rozhodnutí totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu.
Ústavní soud však v nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05, odkazuje na právní názor explicitně vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01, v němž se vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace popsaného jednání jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a ve vztahu k němuž neshledal důvody, proč se od něj odchýlit, v obdobné situaci uzavřel, že jestliže obecné soudy včetně Nejvyššího soudu vystavěly svá rozhodnutí na argumentaci, podle které lze existenci zástavního práva k nemovitosti ve prospěch poškozené banky hodnotit pouze jako okolnost směřující k náhradě škody, nikoliv však okolnost, která za splnění dalších podmínek vylučuje trestnost jednání, dopustily se takového výkladu jednoduchého práva (§250 tr. zák.), kterým vybočily z ústavněprávního mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce, jak jsou vymezeny v čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon (chápaný v materiálním smyslu) stanoví, které jednání je trestným činem.
Ústavní soud v odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 vyložil, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01, akceptoval a z ústavněprávních hledisek aproboval právní závěr dříve vyslovený v judikatuře Nejvyššího soudu, že zřízení zástavního práva a jeho hodnota mají vliv nejen na posouzení výše způsobené škody, ale též – za určitých podmínek – i na naplnění samotné skutkové podstaty podvodu podle §250 tr. zák. Zopakoval, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 558/01 se explicitně vyjádřil k ústavněprávním limitům kvalifikace jednání jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. za situace, kdy bylo čerpání bankovního úvěru poskytnuto zajištění v podobě zástavního práva k nemovitosti. Vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99), podle které k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru, je nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím uvádí banku v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil. Proto mohl být trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší než hodnota poskytnutého úvěru a že v případě nesplacení úvěru banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami, Jinak řečeno, tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit. Tyto závěry pak Ústavní soud podpořil dalšími úvahami stran povahy zástavního práva.
Tím Ústavní soud zvrátil právní názor, který byl prezentován v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004. Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1306/2006, vyjádřil, že právní názor obsažený v citovaných nálezech Ústavního soudu je dozajista odlišný od právního názoru obsaženého v rozhodnutích 8 Tdo 51/2004 či 8 Tdo 783/2004 (čímž současně jde o právní názor shodný s tím, jenž byl vyjádřen v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu, např. v rozhodnutích sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8 Tz 164/99), a zabýval se otázkou, zda jsou splněny podmínky postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu. Senát 8 Tdo v posuzované situaci předpoklady pro aplikaci ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkého senátu, neshledal a věc velkému senátu nepředložil. Posuzovaná situace je totiž zjevně odlišná od situací, na něž se citované ustanovení zákona č. 6/2002 Sb. typicky vztahuje. Bylo by proti smyslu tohoto ustanovení, aby senát Nejvyššího soudu předkládal věc s právním názorem sice odlišným od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, k němuž ale nedospěl sám, nýbrž vyplývá z vázanosti právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), byl-li by i velký senát Nejvyšší soudu předem vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu. Jinými slovy, vázanost právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, je primární a postup předjímaný ustanovením §20 zákona č. 6/2002 Sb. se neuplatní. Shodný názor posléze zaujal Nejvyšší soud též v usneseních sp. zn. 3 Tdo 123/2007 a 3 Tdo 890/2007 a takový závěr koresponduje i s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a není důvod se od něj odchýlit ani v nyní posuzované věci.
Bude proto na soudu prvního stupně, aby ve smyslu těchto závěrů hodnotil již opatřené a provedené důkazy, aby vzal v potaz a hodnotil znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, jenž byl údajně vypracován za účelem ohodnocení nemovitosti TJ S. H., k níž bylo zřízeno zástavní právo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi I. a P. b., a. s., a TJ S. H. dne 20. 9. 1994 k zajištění pohledávky vzniklé z předmětné smlouvy o úvěru, event. aby znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady nemovitostí nově opatřil. Je nezbytné, aby se nově s otázkou zřízení zástavního práva, hodnotou zástavy a její prodejností, důvody, proč nebyla bankou zpeněžena, apod. vypořádal a posoudil, jaký vliv má toto zajištění závazku na naplnění samotné skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Dospěje-li soud prvního stupně znovu k závěru o vině obviněného trestným činem podvodu, bude na něm, aby odstranil nedostatek, na který důvodně poukazoval i státní zástupce. Ten upozornil a dovolací soud s ním souhlasí, že popis skutku, zvláště pak tzv. podvodného úmyslu, není přesvědčivě vyjádřen relevantními skutkovými okolnostmi. Na tento nedostatek ostatně opakovaně poukázal i odvolací soud, který naznačil i cesty k jeho nápravě (strana 9 usnesení), aniž by ale sám shledal nezbytným jej odstranit. Výstižnější a přesnější popis skutku ve smyslu úvah předložených odvolacím soudem je zcela na místě, přičemž tato modifikace popisu skutku není v kolizi se zákazem reformace in peius. Zákaz reformationis in peius totiž není možno chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny, jsou však rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tedy jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, nezpřísňuje právní kvalifikace ani uložení trestu (k tomu též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
Třebaže by bylo na místě uvažovat o podvodném jednání obviněného vůči TJ S. H. s tím, že výši škody by představovala částka sjednaná za poskytnutí zástavy, jejímuž vyplacení se obviněný vyhýbal a nakonec podstatnou část nezaplatil, je zjevné, že jde o zcela odlišný skutek od skutků, pro něž bylo obviněnému sděleno obvinění, pro něž na ně byla podána obžaloba a jimiž byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Následek, jímž se v daných souvislostech rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (k tomu č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.), ani jednání totiž nejsou totožné, a to ani byť jen částečně. Proto jakékoliv úvahy či provádění dokazování vedoucí tímto směrem jsou nerelevantní, brání jím ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a v něm promítnutá zásada obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.).
Stran skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytkl, že nemůže nést jakoukoli odpovědnost za právní úkon, tj. smlouvu o prodeji nemovitosti, společnosti G. E. M., spol. s r. o., poněvadž na listinách není podepsán, tudíž takový úkon neučinil, a peněžní prostředky z prodeje nemovitosti vyčerpal R. H. Tato námitka, která je podle dovolacího soudu ve své podstatě námitkou skutkovou, byla uplatněna i v řízení o odvolání, odvolací soud na ni přiléhavě reagoval a dovolací soud jeho závěry zcela akceptuje. Odvolací soud nikterak nezpochybnil, že obviněný jako jeden z jednatelů společnosti H. S., s. r. o., kteří jinak měli oprávnění jednat jménem společnosti samostatně, skutečně smlouvu o půjčce nepodepsal, nicméně - jak vyplynulo z výpovědi svědka J. H. - společně s R. H. domlouvali podmínky půjčky coby předpokladu pro uzavření smlouvy o převodu nemovitosti, vyvolávali mylný dojem, že půjčku v dohodnutém krátkém termínu vrátí, a oba také peníze v hotovosti fakticky převzali. Na shodu v záměrech obou původně spoluobviněných odvolací soud správně poukázal s argumentem, že k zajištění splnění povinnosti ze smlouvy o půjčce dovolatel podepsal doložku per aval směnky na částku 2.350.000,- Kč, kterou vystavil při podpisu smlouvy v roli dlužníka R. H., a byl to také dovolatel, kdo se posléze účastnil několika jednání s poškozenou společností v souvislosti s vymáháním splnění povinnosti půjčku vrátit dodatečně po uplynutí lhůty k plnění sjednané ve smlouvě. Činily-li tedy soudy trestně odpovědným za podvodné jednání vůči poškozenému G. E. M., spol. s r. o., i obviněného P. B., nelze jim ničeho vytknout. Obviněný žádnou konkrétní námitku vůči právnímu posouzení tohoto skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. neuplatnil.
Přestože ve vazbě na skutek pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyly zjištěny nedostatky, které by samy o sobě zakládaly důvod pro jeho zrušení, bylo přesto třeba zrušit rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, poněvadž skutek pod bodem 2) tvořil jen dílčí útok (jednoho) pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Soudu prvního stupně se tak otevírá možnost, aby přiléhavěji než dosud vyjádřil skutkové okolnosti charakterizující podvodný úmysl obviněného ve smyslu úvah předložených odvolacím soudem (viz strana 9 napadeného usnesení), aniž by tím byl porušen zákaz reformace in peius, jak již bylo vyloženo.
Obviněný odkázal rovněž na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Obviněný existenci tohoto důvodu zdůvodnil poněkud neurčitě, srozumitelně odkázal toliko na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále též jen „Úmluva“), vyvozuje, že nepřiměřenou délkou řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ze smyslu jeho námitek lze tedy usoudit, že nepřípustnost svého trestního stíhání spatřuje v průtazích v trestním řízení způsobených orgány činnými v trestním řízení. Námitky obviněného ale nemohou obstát a dovolací soud sdílí závěry odvolacího soudu, shledal-li je nedůvodnými (strany 7, 8 napadeného usnesení).
V ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. jsou taxativně uvedeny okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Ani jedna z okolností zde uvedených (a ani v jiném ustanovení trestního řádu) neznamená, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Tento závěr platí beze zbytku i pro důvod zastavení uvedený v ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu takové mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání výslovně zakotvena, nelze ji vyvozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; naopak je v rozporu s účelem trestního řádu zakotveným v §1 odst. 1 tr. ř., jímž je mimo jiné zájem společnosti na náležitém zjištění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů tak, aby řízení působilo k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Jakkoli je i Nevyšší soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících ve svých důsledcích spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení v něm zakotveného práva, natož pak sankci v podobě zrušení již vydaného meritorního rozhodnutí a následného zastavení trestního stíhání.
Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva zato, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
V souladu s judikaturou Evropského soudu je i rozhodovací praxe Ústavního soudu, který v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě rovněž zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí (viz př. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97), ani důvodem pro zastavení trestního stíhání (viz př. usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03).
Dovolatelem namítané průtahy v řízení, k nimž evidentně došlo a konstatoval to i odvolací soud, nejsou okolnostmi zakládajícími nepřípustnost trestního stíhání a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Tento závěr ale nezbavuje pro další řízení soud povinnosti využít všech prostředků, které mu trestní právo poskytuje, k tomu, aby bylo kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46) zevrubně vyložil, že úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být podle něj strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti). Na soudu prvního stupně proto bude, aby v dalším řízení respektoval i tato kritéria. Pouze na okraj dovolací soud poznamenává, že stěží by bylo možné bez dalšího akceptovat názor odvolacího soudu, že jistou „kompenzaci“ újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení představuje změna hmotně právní úpravy ve prospěch obviněného, neboť byla-li by věc vyřízena dříve, byl by obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v podstatně vyšší výměře než nyní (strana 6 jeho usnesení).
Zcela mimo katalog dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř. je výhrada obviněného vůči zákonnosti trvání vazby a vadné aplikaci ustanovení §71a tr. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, pakliže namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem 1) jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Přestože důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněného, by prospíval také původně spoluobviněnému R. H., nebylo reálné zabývat se možností obdobného rozhodnutí ve prospěch tohoto spoluobviněného (§265k odst. 2 věta in fine tr. ř., §261 tr. ř. o beneficiu cohaesionis). Je totiž zjevné, že podmínky pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. ve spojení s §261 věta první tr. ř. nejsou splněny. Předpokladem takového postupu je, že o spoluobviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozhodnutím, k čemuž v dané věci nedošlo. O vině a trestu původně spoluobviněného R. H. bylo z pohledu podaného dovolání rozhodnuto v odlišném řízení, odlišnými rozhodnutími, proto beneficium cohaesionis nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková