ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.879.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 879/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 21. ledna 2008, o dovolání obviněného MUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2007, sp. zn. 5 To 740/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, pod sp. zn. 101 T 265/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání MUDr. J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné-pobočka Havířov, ze dne 19. 9. 2006, č. j. 101 T 265/2005-214, byl obviněný MUDr. J. P. uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví dle ust. §224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování gynekologicko-porodnické praxe na dobu tří let.
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu se uvedeného trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný dopustil tím, že dne 9. 10. 2006 jako službu konající lékař gynekologicko-porodnického oddělení v NsP H., poté, co byla kolem 20.29 hodin do NsP H. rychlou záchrannou službou převezena N. P. ve vysokém stupni těhotenství s krvácením z rodidel, nesprávně vyhodnotil závěry vyšetření, kdy na základě palpačního vyšetření zjistil dráždivou dělohu, která je známkou děložní činnosti, jež byť nemá efekt na otevírání porodních cest, přesto nepříznivě ovlivňuje funkci fetoplacentární jednotky a stav plodu, a v kombinaci s krvácením je jasnou indikací k provedení kompletního porodnického vyšetření, toto bez vážného důvodu neprovedl, i když měl k dipozici ultrazvukový přístroj a nic mu nebránilo jej použít, přitom ultrazvukové vyšetření bylo zcela nezbytné pro vyšetření plodu a stavu placenty, následně ve 20.50 hodin nechal pacientku převést do NsP v K., kde bylo zjištěno, že děloha je kontrahována a dle ultrazvukového záznamu je placenta prakticky odloučena, přičemž v daném případě se nejednalo o začátek porodu, ale o předčasné odloučení placenty, následně ve 21.41 hodin po provedeném císařském řezu byl lidský plod vybaven mrtvý, v případě řádného vyšetření za použití speciálního diagnostického přístroje – ultrazvuku a diagnostikování vytvořeného retroplacentárního hematomu však mohl zachránit plod včasně poskytnutou pomocí v NsP H., a to provedením akutního císařského řezu, čímž nepostupoval podle pracovních povinností zdravotnického personálu, které jsou uvedeny v zákoně č. 20/1966 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně č. 96/2001 Sb. mezinárodních smluv, tedy jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a uloženou mu podle zákona.
Proti rozsudku podali odvolání obviněný i státní zástupce. Obviněný zaměřil odvolání do výroku o vině i trestu. Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného podle ust. §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil v napadeném rozsudku výrok o trestu zákazu činnosti a nově rozhodl o uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu provozování gynekologicko-porodnické praxe na dobu jednoho roku, ve zbývající části ponechal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tvrdí, že skutek, pro který byl uznán vinným a odsouzen, spočívá na nesprávném právním posouzení, když jeho jednání není trestným činem a pokud mu byl uložen trest zákazu činnosti, jedná se o duplicitně uložený trest, když zákaz činnosti pro něj vyplývá již přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení §3 odst. 3 zák. č. 95/2004 Sb. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů, a to jednak důkazů o stavu poškozené v daném místě a čase, z nich zejména zprávy o výjezdu lékařské záchranné služby a lékařské zprávy dovolatele a jednak znaleckých závěrů MUDr. V. U., svědeckých výpovědí zdravotního personálu nemocnice, pokynu o uzavření porodnického oddělení NsP H. Na podkladě takto uplatněné výtky ze všech těchto důkazů dovolatel vyvozuje verzi skutkových závěrů odlišnou od nalézacího i odvolacího soudu. Dovolatel má za to, že nebylo prokázáno, že by ve 20.20 hodin kritického dne věděl o tom, že se do NsP v H. veze akutní případ. Polemizuje dále s obsahem výpovědi svědkyně K., že její cesta do IV. patra pro přístroj CTG trvala 5 minut s tím, že on by takovou cestu mohl absolvovat a provést vyšetření pacientky včetně jejího převozu do IV. patra NsP nikoliv dříve, než za 20 minut. V této souvislosti názor soudu o absurdnosti této doby považuje za nepodložený. Dovolatel dále poukazuje na to, že v důsledku uzavření porodnického oddělení NsP H. byla rychlá zdravotní pomoc povinna převážet porody do nejbližších zdravotnických zařízení a že kritického dne byl obviněný na oddělení sám bez potřebného personálu, když druhý službu konající lékař sloužil takzvaně na dosah s bydlištěm v M. O. Dále dovolatel uvádí, že z jeho lékařské zprávy lze zjistit, že prvý kontakt s poškozenou nastal ve 20 hodin 29 minut, kdy zdravotní sestra zavedla údaje pacientky do počítače, teprve potom obviněný mohl začít palpační vyšetření pacientky, aby zjistil případnou závažnost stavu a rozhodl se o diagnóze. Z uvedené lékařské zprávy lze zjistit, že obviněný ji stanovil na základě zjištění, že děloha pacientky byla dráždivá, nebyly zachyceny pravidelné kontrakce, nebylo zjištěno krvácení. Dovolatel dále dodává, že naměřené hodnoty byly naprosto normální a nebyl důvod, aby činil závěr, že se jedná o alarmující stav, ale pouze o počínající porod. Podle dovolatele i znalec určil, že prohlídka pacientky, určení diagnózy a rozhodnutí o dalším postupu by trvalo 20 minut, přičemž dovolatel tvrdí, že tento závěr znalce koresponduje s jeho výpovědí a také se záznamem rychlé záchranní služby, která s pacientkou odjela do K. ve 20.50 hod. Tvrdí, že stanovil diagnózu a rozhodl o dalším postupu s ohledem na výsledek svého vyšetření a s ohledem na ztížené provozní podmínky nemocnice. Dovolatel vylučuje, že byly naplněny podmínky vzniku jeho trestněprávní odpovědnosti jako lékaře, a to zejména nedbalostní porušení důležité povinnosti, vyplývající z jeho povolání a uložené mu podle zákona. Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem upozorňuje na to, že výslechem znalce je prokázáno, že pokud na podkladě veškeré zdravotnické dokumentace byla sice na jedné straně připuštěna možnost, že při použití ultrazvuku a okamžitém provedení porodu císařským řezem byla naděje na zachování života plodu, ale současně nebylo možno spolehlivě a jednoznačně vyloučit možnost opačnou, tedy, že ani při zcela bezchybném postupu obviněného by smrt nenastala, pak za této důkazní situace měl okresní soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že neodstranil rozpor mezi výpověďmi znalců, kdy znalkyně z oboru soudního lékařství tvrdila, že mozková smrt nastává po 5 7 minutách, naproti tomu znalec gynekolog tvrdil, že k tomu dochází po 15-20 minutách. Dle dovolatele odvolací soud zcela nehodnotil námitku, kterou vznesl v průběhu celého soudního řízení, že vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze dovodit za předpokladu, že jeho jednání je v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou péči. Dovolatel tvrdí, že pokud se rozhodl neprovádět pro časovou prodlevu vyšetření pomocí ultrazvuku, učinil tak v úmyslu zajistit poškozené urychlenou a kvalitní péči z důvodu omezeného prostoru v nemocnici a nelze podle názoru odsouzeného toto považovat za porušení důležité povinnosti, když se jedná o diagnostické rozhodnutí lékaře ve snaze zajistit poškozené potřebnou péči. Časový snímek, jak je popsáno výše, nasvědčuje tomu, že i kdyby provedl obviněný ultrazvukové vyšetření, došlo by k takové časové prodlevě, která by znamenala, že se započetím samotné operace by došlo až v době, kdy v NsP K. byla již zjištěna smrt novorozence. Ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem dovolatel opakovaně zdůrazňuje, že z provedených důkazů (časového snímku) vyplývá, že případné kompletní vyšetření ultrazvukem by přesáhlo dobu po zjištění smrti plodu. Upozorňuje, že sám znalec MUDr. U. dospěl k závěru, že i přes ultrazvukové vyšetření nelze vyloučit, že by k následku v podobě smrti došlo. V závěru dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. března 2007, sp. zn. 5 To 740/2006, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dle jejího názoru převážná část odůvodnění dovolání obviněného je skutkové povahy, neboť se dotýká stěžejní výtky nedostatečného hodnocení výsledků dokazování, které dokumentovalo stav poškozené v daném místě a čase a poukazuje se v něm na přecenění důkazního významu jak znaleckých závěrů MUDr. V. U., tak i důkazů ostatních, zejména výpovědí svědků. Z této části dovolací argumentace dle státní zástupkyně nepochybně vyplývá že se dovolatel jejím prostřednictvím snaží vnést pochybnosti do skutkových zjištění, týkajících se v první řadě otázky akutního stavu poškozené rodičky v době jejího příjmu do NsP H., míry své informovanosti v uvedeném směru a způsobu jejího vyhodnocení, a to zvláště s přihlédnutím k přechodně omezeným možnostem praktického využití všech dostupných diagnostických metod, nezbytných pro indikovaný medicínský postup. Takové zaměření jeho výtek, kterými se snaží zpochybnit rozhodné skutkové okolnosti svého jednání a tím dovodit chybějící podklad pro závěr o přisouzené vině, však není dle státní zástupkyně způsobilé k věcnému projednání, neboť právně relevantním způsobem nenaplňuje jak použitý dovolací důvod, tak ani žádný z taxativně vymezených důvodů dovolání ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
Nad rámec tohoto zásadního stanoviska k otázce kvalifikovanosti podaného dovolání se ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelstva konstatuje, že uvedené výhrady nejsou ani takové povahy, aby odůvodňovaly judikovanou výjimečnost zásahu do přisouzeného rozsahu rozhodných skutkových okolností případu, podmíněnou jeho extrémním nesouladem s právními závěry přijatými na jeho podkladě; o takto kvalifikovaný rozpor skutkové a právní věty výroku o vině se v dovolatelově případě nejedná.
Od nekvalifikované části použité dovolací argumentace se pak ve vyjádření odlišuje ta, která je založena na zpochybnění příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele, resp. opomenutím jednat předepsaným způsobem (lege artis), a způsobeným trestným následkem. Opírá-li dovolatel uvedenou argumentaci o obsah výpovědi znalce doc. MUDr. V. U., CSc., u hlavního líčení, který k dotazu, zda z hlediska jeho obecné praxe lze říci, že ultrazvukové vyšetření je schopno vždy zjistit odlučování placenty, odpověděl, že pokud bude důsledný, tak nikoliv, pak ale dle státní zástupkyně opomíjí další část znalcovy odpovědi na uvedenou otázku, podle které zůstává pravdou, že postupné odlučování placenty má jasné klinické příznaky s krvácením (což v daném případě potvrzovala výpověď svědkyně P. i obsah hlášení Rychlé zdravotní pomoci), přičemž dle znalce za uvedené situace k takovému zjištění musí za pomocí ultrazvuku kvalifikovaný lékař ve své diagnóze dospět. Vzhledem ke zjištění znalce o důsledcích neprovedení ultrazvukového vyšetření rodičky, obsaženého ve znaleckém posudku, nemůže dle státní zástupkyně námitka absence příčinné souvislosti obstát. Pokud v uvedené souvislosti dovolatel vytknul nedostatek použití zásady in dubio pro reo a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005, řešící dle něj obdobný případ, pak přehlédl, že použití uvedené exkulpační zásady se opíralo o závěr znalců, podle kterého nebylo možno smrti novorozence zabránit ani při správném využití všech diagnostických postupů. V dovolatelově případě bylo naproti tomu postaveno na jisto, že úmrtí plodu je v přímé příčinné souvislosti s jeho nesprávným postupem. Pro uvedené považuje státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství oběma soudy dovozený právní závěr o dovolatelově vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. za správný a soudy zjištěnému sutkovému základu za plně odpovídající.
Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného MUDr. J. P. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá a současně navrhuje, aby takto bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu), bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), tedy osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, ve kterých soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to jak svědeckých výpovědí pracovníků záchranné služby, zdravotního personálu nemocnice, pokynu o uzavření porodnického oddělení NsP H., jakož i lékařské zprávy vyhotovené odvolatelem, přičemž ze všech těchto důkazů vyvozuje skutkové závěry odlišné od nalézacího i odvolacího soudu, vylučuje, že z nich lze vyvodit nedbalostní porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání a uloženou mu podle zákona a nanejvýš připouští chybu v diagnose.
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad ve skutečnosti dovolatel brojil proti nesprávnosti skutkových zjištění, nikoli proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumávat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry existuje extrémní nesoulad. Tato skutečnost plyne z nejnovější judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/04 (a obdobně i nálezů sp. zn. I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03), jež nepřipuštění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Reflektuje tuto judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud do rámce dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadil i „zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními“ (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 864/2006), čili „zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání“ (viz usnesení Nejvyššího soudu 8 Tdo 849/2006).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na závěr nalézacího soudu, dle něhož je obviněný usvědčován znaleckými posudky a zprávou znalecké komise Ministerstva zdravotnictví ČR, z nichž dle soudu zcela jednoznačně vyplývá, že obviněný po zjištění, že poškozená krvácí a má dráždivou dělohu, měl provést ultrazvukové vyšetření, které však neprovedl, v důsledku čehož nestanovil správnou diagnózu, rodičku odeslal do NsP v K., přičemž v důsledku toho došlo k úmrtí zralého lidského plodu. Zdravotní stav rodičky vyžadoval okamžitou odbornou pomoc, kterou ji obžalovaný neposkytl, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby a soudy obou stupňů se s výtkami obviněného náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tzn., že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv racionálně logického základu, naopak, odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě obsahuje precizní a přesvědčivou reakci na námitky obsažené v odvolání obviněného. Pečlivě byla zdůvodněna i nutnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst.1, 2 tr. zák.
Jelikož námitkami tohoto druhu dovolatel vybočoval z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud k nim při svém rozhodování nepřihlížel.
Na rozdíl od skutkových námitek dovolatele jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud námitku nenaplnění podmínky kausálního nexu mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, a to s odkazem na výpověď znalce doc. MUDr. V. U., CSc., dle něhož i přes ultrazvukové vyšetření nebylo lze vyloučit, že by k následku v podobě smrti plodu došlo.
Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Podrobně se Nejvyšší soud otázkou příčinné souvislosti ve vazbě na trestný čin dle §224 odst. 1, 2 tr. zák. zabýval v usnesení sp. zn. 3 Tz 317/2001. Konstatoval v něm, že příčinou je každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V trestním právu se do příčinnosti v širším smyslu zahrnují i tzv. podmínky - je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu (viz „způsob provedení“ v §3 odst. 4 tr. zák.). Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle §224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
Poukaz dovolatele na výpověď znalce u hlavního líčení konaného před nalézacím soudem dne 28. března 2006 není ale přesný. Dle protokolu z uvedeného hlavního líčení (spis Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 265/2005, č.l. 169 v.v.) znalec doc. MUDr. V. U., CSc., k dotazu obhájkyně obviněného, zda lze z hlediska jeho obecné praxe říci, je-li schopno ultrazvukové vyšetření vždy za každé situace zjistit odlučování placenty, uvedl, že „když budeme důslední tak nikoli“. Dodal s ohledem na posuzovanou věc následující: „Klinická praxe ukazuje, že takové odlučování placenty, které dělá klinické známky tohoto onemocnění, už ultrazvukový přístroj jednoznačně zachytí. Pokud jsou přítomny i klinické známky tohoto onemocnění s krvácením, tak si troufám tvrdit, že vždy, pokud to budě dělat kvalifikovaný lékař.“ Prokázalo-li provedené dokazování, že v daném případě předmětné „klinické známky“ byly přítomny, argumentace dovolatele absencí kauzálního nexu, resp. nedostatkem použití zásady in dubio pro reo a poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005, pozbývá průkaznosti.
Krajský soud v Ostravě tudíž při interpretaci a aplikaci pojmu způsobení těžké ujmy na zdraví nebo smrti z nedbalosti, obsaženého v zákonném vymezení skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 tr. zák., plně respektoval nezbytná interpretační a aplikační hlediska dopadající na předmětná zákonná ustanovení.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl pro uvedené k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění kauzálního nexu, resp. nedostatkem použití zásady in dubio pro reo. Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1, 2 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Nad rámec dovolací argumentace se Nejvyšší soud nutně musel vypořádat s následující zásadní otázkou:
Trestného činu ublížení na zdraví dle ust. §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Protiprávním následkem předmětného jednání dovolatele, dle nalézacího i odvolacího soudu byla smrt plodu (a nikoli těžká ujma na zdraví N. P.), a to dle doslovného znění výroku rozsudku nalézacího soudu, podle kterého obviněný „jinému z nedbalosti způsobil smrt proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho povolání a uloženou mu podle zákona“.
Zásadní je v této souvislosti otázka, zda „smrt nenarozeného plodu“ (jež byla konstatována při porodu prováděném akutním císařským řezem), čili smrt plodu, k níž došlo v děloze matky, lze interpretovat ve smyslu smrti samostatné lidské bytosti, anebo nikoli.
Podle §89 odst. 7 písm. g) tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, přičemž za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví rovněž usmrcení plodu. Dle koncepce přijaté trestním zákonem není tudíž lidský plod považován za samostatnou lidskou bytost, nýbrž za „součást“ matky, a jeho usmrcení je tedy těžkou ujmou na zdraví matky.
Analogickou úvahou se řídí i rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rt 43/2006. Konstatuje, že jednání pachatele bezprostředně směřující k úmyslnému usmrcení těhotné ženy (a tím i jejího nenarozeného dítěte) nelze právně posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1, §219 odst. 1, spáchaný proti dvěma osobám ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy uvedené v §219 odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení, neboť lidský plod nelze pokládat za lidského jedince, který požívá přímé ochrany ustanovením o trestném činu vraždy. Při útoku zaměřeném prvotně na život těhotné ženy je ochrana lidskému plodu poskytována zprostředkovaně, a to zvýšenou trestností trestného činu vraždy danou znakem spácháním činu „na těhotné ženě“, tj. v podobě kvalifikace podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák.
Otázkou další je ústavnost uvedené koncepce, tj. její posouzení z pohledu čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Dle čl. 6 odst. 1 Listiny má každý právo na život, přičemž lidský život je hoden ochrany již před narozením. Dle čl. 2 odst. 1 Úmluvy právo každého na život je chráněno zákonem.
Autoritativní stanovisko k této otázce vyslovil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci Vo proti Francii ze dne 8. července 2004 [RoESLP 2004, 4: 206]. Otázku, zda „smrt nenarozeného plodu“, k níž došlo v děloze matky, lze interpretovat ve smyslu smrti samostatné lidské bytosti, anebo nikoli, Soud zodpověděl v uvedeném rozhodnutí Vo proti Francii v tom smyslu, že „není vhodné ani možné v současnosti abstraktně odpovědět na otázku, zda je nenarozené dítě ‚osobou‘ ve smyslu čl. 2 Úmluvy“. Toto stanovisko potvrdil i ve své následující judikatuře (Evansová proti Spojenému království [RoESLP 2006, 2: 121]).
Je tedy zřejmé, že závěry soudů obou stupňů, vyjádřené v právní větě soudu prvního stupně, podle které obviněný svým jednáním jinému z nedbalosti způsobil smrt jsou nesprávné. Následkem nedbalostního jednání obviněného byla „pouze“ těžká újma na zdraví, ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. g) tr. zák., tj. těžká újma na zdraví způsobená nedbalostním usmrcením plodu. Poškozenou v tomto případě je tedy těhotná žena.
I když si Nejvyšší soud byl vědom tohoto nedostatku napadených rozhodnutí, nebylo v jeho pravomoci uvedený nedostatek napravit. V dovolacím řízení může totiž ve smyslu §265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Meze přezkumu tedy stanovuje Nejvyššímu soudu dovolatel. Obviněný však tento nedostatek napadeným rozhodnutím ve svém dovolání nevytýkal. Navíc je třeba podotknout, že s ohledem na konstrukci skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., obsahující již v odstavci prvním alternativní následky (těžká újma na zdraví nebo smrt) by tato skutečnost neměla žádný relevantní dopad jak na výrok o vině, tak i na výrok o trestu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu)
V Brně dne 21. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman