ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2336.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2336/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. M. 8/1645, zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. C., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 343/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 28 Co 103/2006-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. července 2003, č. j. 10 C 343/2002-9, ve spojení s usnesením ze dne 2. dubna 2007, č. j. 10 C 343/2002-63, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi původní žalobkyně městské části P. 11, se sídlem v P. 4, Ocelíkova 672/1 (dále jen „původní žalobkyně“), z nájmu žalovaného k „bytu č. 4, I. kategorie, o velikosti 2+1, v 1. podlaží domu čp. 1645 v M. ulici v P. 4, katastrální území Ch.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 2. června 2005, č. j. 10 C 343/2002-23, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 18. srpna 2005, č. j. 28 Co 359/2005-30, vyhověl návrhu původní žalobkyně, aby na její místo vstoupil do řízení jako žalobce nabyvatel předmětného domu B. d. Machkova 8/1645, se sídlem v P. 4 – Chodově, Machkova 8/1645.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 20. listopadu 2006, č. j. 28 Co 103/2006-55, citovaný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) dlouhodobě porušoval povinnosti nájemce bytu tím, že původní žalobkyni (tehdejší pronajímatelce bytu) nezaplatil nájemné z bytu za osm měsíců v období od července 2001 do března 2002 a dlužné částky z vyúčtování za léta 2001 a 2002, že ke dni rozhodnutí soudu dlužné nájemné včetně poplatku z prodlení nezaplatil, že i po podání výpovědi z nájmu bytu neplatil nájemné řádně a včas a že jeho zdravotní stav byl nepříznivý již v roce 2002. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Dále také dovodil, že z důvodů specifikovaných v napadeném rozsudku nelze uplatněnou výpověď z nájmu bytu pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně pak dovodil, že bylo-li přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., lze vyklizovací povinnost žalovaného z bytu, nejde-li v tomto případě o rodinu s nezletilými dětmi, vázat pouze na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání především zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Především namítl, že již dlouhou dobu nemá na nájemném žádný dluh, že poplatek z prodlení nedluží původní žalobkyni a ani žalobci, že požádal obec o prominutí poplatku z prodlení, že po privatizaci předmětného domu obec již tuto žádost neřešila a že písemné vyrozumění o prominutí poplatku z prodlení mu proto nezaslala, avšak ústně při návštěvě úřadu mu bylo prominutí poplatku z prodlení potvrzeno. Poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, a uvedl, že se nacházel v tíživé finanční situaci vyvolané nepříznivým zdravotním stavem v letech 2001 a 2002, že v té době se léčil třeba i několik týdnů, avšak průkaz práceneschopného si nenechával vystavovat, že v předmětném bytě bydlel řadu let bez nejmenšího prohřešku, že odvolací soud měl v souladu se zásadou vyšetřovací provést i jiné než navržené důkazy a že bylo-li neplacení nájemného důsledkem složité finanční situace vyvolané nepříznivým zdravotním stavem, měl odvolací soud žalobu s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. zamítnout. Dovolatel dále v dovolání výslovně uvedl, že nezpochybňuje „procesní nástupnictví dle §107a o. s. ř.“, avšak namítl, že v řízení mělo být přihlédnuto k tomu, že vůči (novému) žalobci nemá žádný dluh na nájemném, že „žalobce není a nebyl nikdy jeho věřitelem“ a že prodejem bytu za tržní cenu získá značnou hodnotu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek, uvedl, že napadené rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnil dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadl správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru tedy nejprve zpochybnil správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sám nabídl, správnost jeho právních závěrů přijatých s odkazem na citované ustanovení. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolací soud konstatuje, že ačkoliv se dovolatel v dovolání o existenci těchto vad zmínil (tím, že uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nijak je obsahově nekonkretizoval; přitom z obsahu spisu existence těchto vad nevyplynula. Nad rámec uvedeného zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze uvést následující.
S dovolatelem lze souhlasit v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.; soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, tj. rozsudek, na nějž v dovolání poukázal dovolatel, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura/).
Zpochybnil-li však dovolatel správnost právního názoru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Dovolatel rovněž namítl, že sice nezpochybňuje „procesní nástupnictví dle §107a o. s. ř.“, avšak že v řízení mělo být přece jenom přihlédnuto k tomu, že vůči (novému) žalobci nemá žádný dluh na nájemném, že „žalobce není a nebyl nikdy jeho věřitelem“ a že prodejem bytu za tržní cenu získá značnou hodnotu. V této souvislosti však nelze přehlédnout, že ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nezaznamenala odklon od názoru, že dojde-li ke změně vlastnictví domu, v němž je pronajatý byt, je nový vlastník oprávněn dát nájemci výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) obč. zák. zásadně za stejných předpokladů jako vlastník původní; je tedy z tohoto hlediska nerozhodné, že dluh na nájemném vznikl vůči původní žalobkyni a nikoli vůči žalobci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 342,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu