ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2582.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2582/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně A. F., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. T. L. a 2) J. L., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 27/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2006, č. j. 25 Co 261/2006-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 15 C 27/2006-58, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně ze společného nájmu žalovaných k „bytu 1. kategorie o velikosti tři pokoje
a kuchyň s příslušenstvím, který se nachází ve 3. podlaží domu č. p. 269 v Husově ulici v M. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. července 2006, č. j. 25 Co 261/2006-87, citovaný vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne
14. listopadu 2000, č. j. 9 C 244/2000-15, bylo zúženo společné jmění žalobkyně
a jejího manžela K. F., že na základě dohody o vypořádání takto zúženého společného jmění manželů se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí předmětného domu
a že předmětný byt byl žalovaným podle dřívějšího předpisů přidělen a odevzdán do užívání dne 4. března 1986. Dále zjistil, že žalobkyně (vlastnice předmětného domu) žije se svým manželem, s dcerou A., a se synem K., v předmětném domě, a to v bytě o velikosti 3+1, nacházejícím se ve druhém podlaží pod předmětným bytem užívaným žalovanými (dále jen „byt žalobkyně“), že manžel žalované je společníkem obchodní společnosti, která má podle obchodního rejstříku sídlo v předmětném domě, že na základě zpracované dokumentace vydal stavební odbor Městského úřadu v M. B. dne 30. června 1997 stavební povolení na opravu předmětného domu a že rozhodnutími z 25.listopadu 1998 a ze 17. prosince 2001 byla platnost stavebního povolení prodlužována a současně bylo rozhodnuto o změně stavebníka na žalobkyni. Vzal také za prokázáno, že v bytě žalobkyně se nachází podesta, na níž vede schodiště z nižšího podlaží, že z podesty pak schodiště pokračuje do třetího podlaží, kde se nachází předmětný byt, že kromě bytu žalobkyně se ve druhém podlaží nachází byt 1+1 obsazený nájemcem a proti bytu žalobkyně byt 3+1, který nebyl v době projednávání věci soudem prvního stupně obsazen nájemcem a jehož vstup je ve vzdálenosti 2,4 m od vstupu do bytu žalobkyně. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudů obou stupňů je tomu tak proto, že žalobkyně jako vlastnice předmětného domu potřebuje předmětný byt pro sebe, neboť její dosavadní byt je pro potřeby její rodiny nedostačující; manžel žalované potřebuje další prostor pro vyřizování svých obchodních záležitostí a kromě toho je – vzhledem k věkovému rozdílu mezi oběma dětmi – namístě, aby každé z dětí mělo svůj samostatný pokoj. V této souvislosti soudy konstatovaly, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. v podobě potřeby bytu pro sebe může pronajímatel uplatnit i tehdy, má-li vlastní byt a hodlá-li jako vlastník ve svém domě bydlet za lepších podmínek; přitom má právo zvolit si ve svém domě k vlastnímu bydlení byt, který mu nejlépe vyhovuje, a nelze mu vnucovat jiné řešení jeho bytové situace. Protože oba soudy rovněž dovodily, že výpověď z nájmu bytu není vzhledem k okolnostem na straně žalobkyně i žalovaných v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., k výpovědi z nájmu bytu přivolily. Vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínily zajištěním přiměřeného náhradního bytu (§712 odst. 2 věta druhá obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní – nezastoupeni advokátem – dovolání, které následně doplnili prostřednictvím soudem ustanoveného advokáta. Přípustnost dovolání opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Soudům především vytkli, že neúplně zjistily skutkový stav věci a že nepřihlédly k jejich skutkovým tvrzením. Podle názoru dovolatelů se soudy nezabývaly velikostí bytu žalobkyně a jeho uspořádáním a spokojily pouze s údaji týkajícími se počtu osob v něm žijících, jejich věkové struktury a podnikatelských aktivit ostatních členů její domácnosti. Nevzaly ani v úvahu, že v předmětném domě jsou volné prostory prodejny s bytem 3+1, což by mohlo uspokojit bytové potřeby žalobkyně i podnikatelské aktivity jejího manžela. Dále namítli, že propojení předmětného bytu s půdou nepřipadá v úvahu, a to vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. dubna 1998, č. j. 6 C 695/96-131, který byl potvrzen rozhodnutím odvolacího soudu, a pokračovali, že užíváním předmětného bytu by se bytová potřeba žalobkyně nevyřešila a že v zájmu jejího vyřešení by „si mohla žalobkyně vzít obchod, který nabízí k pronájmu s bytem 3+1“. Z uvedených důvodů nemůže podle dovolatelů obstát ani právní závěr, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.; bez zjištění, jak je uspokojována bytová potřeba žalobkyně a zda v domě popřípadě existují lepší možnosti pro řešení její bytové situace, nepostačí pouze obecně konstatovat, že děti a manžel žalobkyně potřebují „větší bydlení“ a „další prostor“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které přijal odvolací soud při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, popřípadě zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnili dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím napadli správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. V tomto směru tedy nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sami nabídli, správnost jeho právních závěrů přijatých s odkazem na citované ustanovení. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolací soud konstatuje, že ačkoliv se dovolatelé v dovolání o existenci těchto vad zmínili (tím, že na citované ustanovení výslovně odkázali), nijak je obsahově nekonkretizovali; přitom z obsahu spisu existence těchto vad nevyplynula. Nad rámec uvedeného zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze uvést následující.
Soudní praxe nezaznamenala odklon od právního názoru, že ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je naopak třeba chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy pronajímatel má vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě, jehož je vlastníkem, a o dům také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), popřípadě hodlá si vylepšit své bytové poměry ve vlastním domě bydlením v dalším bytě. Smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tedy je i to, aby bylo pronajímateli umožněno (kvalitnější) bydlení ve vlastním domě a tím mohl lépe realizovat své vlastnické právo k domu (srov. např. také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1209/2002). Je-li smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. umožnit pronajímateli bydlení ve vlastním domě (aby pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo), nelze podle názoru dovolacího soudu neexistenci bytové potřeby pronajímatele odůvodnit ani tím, že je nájemcem jiného bytu, byť ve stejném domě.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že v soudní praxi není pochyb ani o tom, že přivolení k výpovědi z nájmu konkrétního bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. z důvodu bytové potřeby pronajímatele není vyloučeno ani tehdy, bylo-li již dříve – z důvodu bytové potřeby pronajímatele – přivoleno podle citovaného ustanovení k výpovědi z nájmu jiného bytu v témže domě. Nelze-li nájemci, který má dva nebo více bytů, úspěšně vypovědět nájem jednoho z nich v případě, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jinak řečeno může-li mít více bytů nájemce, nelze tím spíše ani u pronajímatele (fyzické osoby) vyloučit uspokojování jeho bytové potřeby ve dvou či více bytech. Tím méně lze vyloučit situaci, kdy v pořadí druhou (další) výpovědí z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. hodlá pronajímatel (fyzická osoba) docílit stavu dvou bytů pro svou potřebu.
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. nelze na neexistenci bytové potřeby pronajímatele usoudit ani v situaci, kdy pronajímatel má ve svém domě jiný právně volný byt; žalobkyně jako vlastnice předmětného domu má právo zvolit si ve svém domě k vlastnímu bydlení byt, který jí vyhovuje, a nelze jí vnucovat jiné způsoby řešení její bytové situace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 87/99). Skutkové zjištění, že v předmětném domě je volný jiný byt (jiný než ten, vůči jehož nájemci uplatnil pronajímatel výpověď z nájmu bytu), je tedy bez právního významu pro posouzení otázky bytové potřeby pronajímatele (ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), ale může se uplatnit při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., což připadá v úvahu i v případě výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) totiž dovodila, že ani v případě, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bude dán, nemusí soud (mimořádně) žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Závěr, který odvolací soud shodně se soudem prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., však dovolatelé nenapadli. I kdyby tomu tak bylo, nelze přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu