ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3141.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3141/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) J. K., a b) J. K., zastoupených advokátem., proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 117/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 27 Co 228/2006-68, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 27 Co 228/2006-68, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2005, č. j. 7 C 117/2005-36, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2005, č. j. 7 C 117/2005-36, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od „přidělení“ náhradního bytu bytovou jednotku číslo 819/33 ve třetím nadzemním podlaží domu čp. 819 v ulici Masarykova v K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) „spolu se všemi osobami, které s ní zde bydlí“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaná užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 23. 6. 1995 na dobu neurčitou s právním předchůdcem žalobců (L. z. K.), od něhož ho žalobci koupili do společného jmění manželů, že dne 5. 3. 2002 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena další nájemní smlouva (dále „nájemní smlouva ze dne 5. 3. 2002“), a to na dobu určitou (od 1. 3. 2002 do 31. 12. 2002), že žalovaná byt užívala i po uplynutí sjednané doby, takže nájemní vztah se obnovoval nejprve do 31. 10. 2003, poté do 31. 8. 2004 a nakonec do 30. 6. 2005, že dopisem ze dne 23. 4. 2005 žalobci žalovanou vyrozuměli o ukončení nájmu ke dni 31. 6. 2005 a vyzvali ji k vyklizení bytu, což žalovaná dosud neučinila a dopisem ze dne 18. 8. 2005 sdělila žalobkyni, že od nájemní smlouvy ze dne 5. 3. 2002 odstupuje z důvodu omylu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah žalované zanikl podle §710 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) uplynutím doby, na níž byl sjednán a na základě toho žalobě na vyklizení s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč.zák. vyhověl. Povinnost k vyklizení bytu však vázal za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na „přidělení“ (správně zajištění) náhradního bytu, který nemusí být rovnocenný k bytu vyklizovanému.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, č.j. 27 Co 228/2006-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že lhůta k vyklizení se stanovuje na tři měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a jinak jej potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt po uplynutí dohodnuté doby bez právního důvodu, a že žalobci se právem podle §126 odst. 1 obč.zák. domáhají jeho vyklizení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná je povinna byt vyklidit „s osobami s ní bydlícími“ bez zajištění bytové náhrady, a to ve lhůtě tří měsíců, kterou považoval za přiměřenou (§160 odst. 1 o.s.ř.), a že ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze aplikovat.
Rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“ napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost neodůvodnila odkazem na příslušné zákonné ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vznáší opětovně námitku, že při podpisu smlouvy ze dne 5. 3. 2002 byla uvedena žalobkyní v omyl a že od této smlouvy odstoupila, namítá, že ji soudy hodnotily v rozporu s provedenými důkazy a dovozuje, že v době jejího uzavření měly obě strany v úmyslu uzavřít smlouvu na dobu neurčitou. Vyjadřuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím a uvádí, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta. Dovolatelka má dále za to, že v případě vyhovění žalobě měla být její povinnost k vyklizení vázána na přiměřenou bytovou náhradu, neboť jinak by byly ohroženy existenční jistoty její, jejích dětí a vnoučat. Napadený rozsudek považuje za odporující dobrým mravům a dovolává se použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jemuž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, č.j. 26 Cdo 3141/2006-91, vyhověno.
Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem s poukazem na to, že se vypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými žalovanou a dospěl ke správnému závěru, že nájemní vztah mezi žalobci a žalovanou skončil k 31. 6. 2005. Navrhli, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V projednávané věci z porovnání obsahu výroku rozsudku odvolacího soudu s obsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalované zajištěním náhradního bytu) uložil žalované vyklidit předmětný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Ve výroku o povinnosti žalované k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), a jde tudíž v této části o rozsudek potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzené věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu, jejíž právo nájmu mělo zaniknout uplynutím doby dohodnuté v nájemní smlouvě ze dne 5. 3. 2002. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu tedy nutně předjímá kladnou odpověď na otázku, zda tato smlouva je platná. Protože uvedenou otázku odvolací soud neposoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, shledává Nejvyšší soud pro její posouzení dovolání v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, dále např. rozsudky ze dne 13. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2781/2003, ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1657/2004, a ze dne 25. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 254/2006) dovodila, že je třeba se v případě, kdy mezi stranami byla sjednána nájemní smlouva na dobu určitou za trvání nájemního vztahu k témuž předmětu nájmu bez časového omezení, zabývat otázkou, zda tato nově sjednaná nájemní smlouva a tedy i na jejím základě vzniklý nájemní vztah má povahu závazku zcela nového ve smyslu §570 odst. 1 obč.zák. (novace privativní) či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu dle §516 obč.zák. a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního (novace kumulativní). Jinak řečeno, je třeba se zabývat platností či neplatností nově sjednané nájemní smlouvy i z toho hlediska, zda existující nájemní vztah má být touto smlouvou změněn či zcela nahrazen.
Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1108 ve svazku 15). Současně je soudní praxí zastáván názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný v Souboru pod C 303 ve svazku 3, usnesení ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné v Souboru pod C 535 ve svazku 6, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001). Svědčí-li určité osobě právo nájmu k určitému bytu (bytové jednotce), nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2033/2004). K absolutní neplatnosti právního úkonu (nájemní smlouvy) pak soud přihlíží z úřední povinnosti, ex offo.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se odvolací soud nezabýval posouzením platnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 3. 2002 z výše naznačených hledisek, jeho právní posouzení věci je neúplné a tím i nesprávné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení postiženo.
V dané věci soud prvního stupně tím, že do rozsudku, kterým žalobě vyhověl, převzal žalobní návrh (tzv. “petit”) z č.l. 1 verte, a vedle žalované uložil povinnost byt vyklidit i “všem osobám, které s ní bydlí”, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). V této části byla totiž žaloba zjevně neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Výrok rozsudku je totiž (dle ustanovení §159a odst. 2 o.s.ř.) zásadně závazný pro účastníky řízení, nikoli pro osoby, s nimiž soud v nalézacím řízení jako s účastníky řízení nejednal a jež v enunciátu rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil povšechně a zcela nedostatečně jako “všechny osoby, které se žalovanou bydlí”. Takto formulovaná část výroku nemá v nalézacím řízení místa a je v rozporu s platným procesním právem (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v časopise Soudní judikatura 1/2001). Jestliže pak odvolací soud nesjednal nápravu, a výrok rozsudku soudu prvního stupně v tomto znění potvrdil, je i řízení před ním postiženo stejnou vadou.
Se zřetelem k uvedenému proto dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Vzhledem k nedělitelnosti výroku o povinnosti k vyklizení a výroku o bytové náhradě (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jako celek; za rozhodnutí o bytové náhradě je přitom nutno považovat i rozhodnutí, ukládající povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž je podmíněna zajištěním bytové náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 1. 6. 2001, sp.zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu
26 Cdo 3141/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců: a) J. K., a b) J. K., zastoupených advokátem., proti žalované M. B., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 117/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 27 Co 228/2006-68, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. května 2006, č. j. 27 Co 228/2006-68, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. prosince 2005, č. j. 7 C 117/2005-36, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 12. 2005, č. j. 7 C 117/2005-36, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od „přidělení“ náhradního bytu bytovou jednotku číslo 819/33 ve třetím nadzemním podlaží domu čp. 819 v ulici Masarykova v K. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) „spolu se všemi osobami, které s ní zde bydlí“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalovaná užívala předmětný byt na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 23. 6. 1995 na dobu neurčitou s právním předchůdcem žalobců (L. z. K.), od něhož ho žalobci koupili do společného jmění manželů, že dne 5. 3. 2002 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena další nájemní smlouva (dále „nájemní smlouva ze dne 5. 3. 2002“), a to na dobu určitou (od 1. 3. 2002 do 31. 12. 2002), že žalovaná byt užívala i po uplynutí sjednané doby, takže nájemní vztah se obnovoval nejprve do 31. 10. 2003, poté do 31. 8. 2004 a nakonec do 30. 6. 2005, že dopisem ze dne 23. 4. 2005 žalobci žalovanou vyrozuměli o ukončení nájmu ke dni 31. 6. 2005 a vyzvali ji k vyklizení bytu, což žalovaná dosud neučinila a dopisem ze dne 18. 8. 2005 sdělila žalobkyni, že od nájemní smlouvy ze dne 5. 3. 2002 odstupuje z důvodu omylu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní vztah žalované zanikl podle §710 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) uplynutím doby, na níž byl sjednán a na základě toho žalobě na vyklizení s poukazem na ustanovení §126 odst. 1 obč.zák. vyhověl. Povinnost k vyklizení bytu však vázal za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na „přidělení“ (správně zajištění) náhradního bytu, který nemusí být rovnocenný k bytu vyklizovanému.
K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 5. 2006, č.j. 27 Co 228/2006-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že lhůta k vyklizení se stanovuje na tři měsíce od právní moci tohoto rozsudku, a jinak jej potvrdil; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt po uplynutí dohodnuté doby bez právního důvodu, a že žalobci se právem podle §126 odst. 1 obč.zák. domáhají jeho vyklizení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalovaná je povinna byt vyklidit „s osobami s ní bydlícími“ bez zajištění bytové náhrady, a to ve lhůtě tří měsíců, kterou považoval za přiměřenou (§160 odst. 1 o.s.ř.), a že ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. nelze aplikovat.
Rozsudek odvolacího soudu „ve všech jeho výrocích“ napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost neodůvodnila odkazem na příslušné zákonné ustanovení a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Vznáší opětovně námitku, že při podpisu smlouvy ze dne 5. 3. 2002 byla uvedena žalobkyní v omyl a že od této smlouvy odstoupila, namítá, že ji soudy hodnotily v rozporu s provedenými důkazy a dovozuje, že v době jejího uzavření měly obě strany v úmyslu uzavřít smlouvu na dobu neurčitou. Vyjadřuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím a uvádí, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta. Dovolatelka má dále za to, že v případě vyhovění žalobě měla být její povinnost k vyklizení vázána na přiměřenou bytovou náhradu, neboť jinak by byly ohroženy existenční jistoty její, jejích dětí a vnoučat. Napadený rozsudek považuje za odporující dobrým mravům a dovolává se použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jemuž bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, č.j. 26 Cdo 3141/2006-91, vyhověno.
Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem s poukazem na to, že se vypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými žalovanou a dospěl ke správnému závěru, že nájemní vztah mezi žalobci a žalovanou skončil k 31. 6. 2005. Navrhli, aby dovolání bylo jako bezdůvodné odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V projednávané věci z porovnání obsahu výroku rozsudku odvolacího soudu s obsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalované zajištěním náhradního bytu) uložil žalované vyklidit předmětný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované vyklidit předmětný byt do tří měsíců od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Ve výroku o povinnosti žalované k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla v této části řízení posouzena stejně), a jde tudíž v této části o rozsudek potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V souzené věci jde o vyklizení žalované z předmětného bytu, jejíž právo nájmu mělo zaniknout uplynutím doby dohodnuté v nájemní smlouvě ze dne 5. 3. 2002. Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu tedy nutně předjímá kladnou odpověď na otázku, zda tato smlouva je platná. Protože uvedenou otázku odvolací soud neposoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, shledává Nejvyšší soud pro její posouzení dovolání v tomto rozsahu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudek ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2628/2000, uveřejněný pod C 1174 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, dále např. rozsudky ze dne 13. 10. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2781/2003, ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1657/2004, a ze dne 25. 5. 2006, sp.zn. 26 Cdo 254/2006) dovodila, že je třeba se v případě, kdy mezi stranami byla sjednána nájemní smlouva na dobu určitou za trvání nájemního vztahu k témuž předmětu nájmu bez časového omezení, zabývat otázkou, zda tato nově sjednaná nájemní smlouva a tedy i na jejím základě vzniklý nájemní vztah má povahu závazku zcela nového ve smyslu §570 odst. 1 obč.zák. (novace privativní) či pouze dochází ke změně stávajícího nájemního vztahu dle §516 obč.zák. a tento pak obstojí vedle nájemního vztahu původního (novace kumulativní). Jinak řečeno, je třeba se zabývat platností či neplatností nově sjednané nájemní smlouvy i z toho hlediska, zda existující nájemní vztah má být touto smlouvou změněn či zcela nahrazen.
Podle soudní praxe je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp.zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný v Souboru pod C 1108 ve svazku 15). Současně je soudní praxí zastáván názor, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura na straně IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný v Souboru pod C 303 ve svazku 3, usnesení ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněné v Souboru pod C 535 ve svazku 6, rozsudek ze dne 22. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1898/99, a rozsudek ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001). Svědčí-li určité osobě právo nájmu k určitému bytu (bytové jednotce), nemůže platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2033/2004). K absolutní neplatnosti právního úkonu (nájemní smlouvy) pak soud přihlíží z úřední povinnosti, ex offo.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se odvolací soud nezabýval posouzením platnosti nájemní smlouvy ze dne 5. 3. 2002 z výše naznačených hledisek, jeho právní posouzení věci je neúplné a tím i nesprávné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud je toho názoru, že posléze uvedenou vadou je řízení postiženo.
V dané věci soud prvního stupně tím, že do rozsudku, kterým žalobě vyhověl, převzal žalobní návrh (tzv. “petit”) z č.l. 1 verte, a vedle žalované uložil povinnost byt vyklidit i “všem osobám, které s ní bydlí”, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). V této části byla totiž žaloba zjevně neprojednatelná a rozsudek vydaný na jejím základě je v dotčeném rozsahu nevykonatelný. Výrok rozsudku je totiž (dle ustanovení §159a odst. 2 o.s.ř.) zásadně závazný pro účastníky řízení, nikoli pro osoby, s nimiž soud v nalézacím řízení jako s účastníky řízení nejednal a jež v enunciátu rozhodnutí (bez vazby na označení účastníků v záhlaví rozsudku) označil povšechně a zcela nedostatečně jako “všechny osoby, které se žalovanou bydlí”. Takto formulovaná část výroku nemá v nalézacím řízení místa a je v rozporu s platným procesním právem (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněný pod č. 14 v časopise Soudní judikatura 1/2001). Jestliže pak odvolací soud nesjednal nápravu, a výrok rozsudku soudu prvního stupně v tomto znění potvrdil, je i řízení před ním postiženo stejnou vadou.
Se zřetelem k uvedenému proto dovolacímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Vzhledem k nedělitelnosti výroku o povinnosti k vyklizení a výroku o bytové náhradě (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998) bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno jako celek; za rozhodnutí o bytové náhradě je přitom nutno považovat i rozhodnutí, ukládající povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž je podmíněna zajištěním bytové náhrady (srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 1. 6. 2001, sp.zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný pod C 549 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6).
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu