ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.4819.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4819/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobců a) M. H. a b) A. H., zastoupených advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 166/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. srpna 2006, č. j. 23 Co 441/2005-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 5. listopadu 2002, č. j. 22 Co 440/98-97, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. září 1997, č. j. 7 C 166/96-65, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně uplynulo více jak pět let a že vzhledem k tomu „došlo, resp. nepochybně může dojít …, k takové změně poměrů, která si vyžádá jiný úhel pohledu a důvodnost žaloby“.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. května 2003, č. j. 7 C 166/96-119, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobců z nájmu žalované k „bytu č. 2 o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, ve II. poschodí domu čp. 1430 v ul. Za Pasáží v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že ve věci sp. zn. 7 C 111/99 Okresního soudu v Pardubicích se žalobci (pronajímatelé předmětného bytu) domáhali po žalované (nájemkyni bytu) zaplacení částky 41.581,- Kč z titulu dlužného nájemného a částky 45.311,70 Kč z titulu poplatku z prodlení, že dosud nepravomocným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. dubna 2002, č. j. 7 C 111/99-116, byla žaloba zamítnuta a že podle citovaného rozsudku zaplatila žalovaná za období od 1. března 1996 do 30. dubna 1999 na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též jen „úhrady“) více než mohli žalobci požadovat. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ – dále jen „obč. zák.“ (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce), a to proto, že „žalovaná žalobcům žádné nájemné nedluží“. Současně – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – rovněž dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. není naplněn ani v podobě jiného hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu; podle názoru soudu prvního stupně nebyl naplněn – opět z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – ani další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. f) obč. zák.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále opět jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. dubna 2004, č. j. 23 Co 537/2003-139, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Jde-li o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (v podobě jiného hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu) a výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. f) obč. zák., ztotožnil se odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně v tomto směru učinil. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrad) vzal odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – z provedených důkazů za zjištěno, že v žalovaném období nezaplatila žalovaná žalobcům nájemné a úhrady „v té výši, jak bylo žalobci požadováno“, že v tomto období platila nájemné a úhrady „v té výši, kterou si nechala odborně posoudit a o které se domnívala, že žalobci mají na její zaplacení nárok“, že žalobci jí platby za toto období vraceli a že žalovaná „plnění složila do soudní úschovy“. V tomto ohledu pak odvolací soud především dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrad) není naplněn v případě, kdy nájemce (po dobu delší než tři měsíce) nezaplatil nájemné nebo úhrady proto, že „nájemné či úhrada za užívání bytu jsou – objektivně posuzováno – sporné“. Protože právě o takový případ v projednávané věci šlo, nebyl podle odvolacího soudu uvedený výpovědní důvod naplněn.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 26 Cdo 229/2005-152, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud rozsudkem ze dne 8. srpna 2006, č. j. 23 Co 441/2005-183, zamítavý (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud především dovodil, že – s přihlédnutím k právnímu názoru vyslovenému ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu a ke zjištěným skutečnostem – je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. v podobě nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. I přes uvedený právní závěr však zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Důvodem pro takový postup byla podle názoru odvolacího soudu složitost sporu vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 7 C 111/99 (týkajícího se výše nájemného z předmětného bytu); ostatně tento spor dosud neskončil a bude opětovně projednáván odvolacím soudem. Přihlédl rovněž k tomu, že žalovaná platila nájemné alespoň ve výši stanové odborným posudkem zpracovaným mimo toto řízení, že žalobci zpočátku tyto dílčí platby odmítali a žalovaná je skládala do soudní úschovy. S ohledem na tyto okolnosti pak zdůraznil, že žalovaná není nájemcem flagrantně neplnícím povinnosti vyplývající z nájmu bytu a že je dokonce připravena smířit se s ukončením nájemního poměru k bytu, avšak nikoli s důsledky spočívajícími ve vyklizení do pouhého přístřeší. Odvolací soud vyslovil také přesvědčení, že uvedený výpovědní důvod, ač formálně naplněn, směřoval ve skutečnosti k jinému (v rozsudku označenému) účelu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání především zdůraznili, že odvolací soud se neřídil právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu, pokud dovodil, že výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Dále uvedli, že věcně usměrňované nájemné bylo stanoveno správně, že jeho výše nebyla nikdy mezi účastníky sporná, že proto měla žalovaná od 1. března 1996 nájemné v této výši platit a pokud je neplatila, nelze dovozovat, že by se vymykala z řady obvyklých neplatičů. Podle názoru dovolatelů nelze připustit, aby se každý neplatič bránil placení vyššího nájemného s poukazem na to, že jeho výše je sporná; ostatně žalovaná sveřepě trvala na svém, nebyla ochotna přijmout jinou argumentaci, s dovolateli odmítala komunikovat, vyhýbala se jednání a nepřijímala písemnosti. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. srpna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aniž ohledně uplatněného nároku zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli dovolatelé, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud zastává názor, že vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatnili dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (v podobě námitky, že v následném řízení se odvolací soud důsledně neřídil právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 7. září 2005, č. j. 26 Cdo 229/2005-152) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím napadli správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. V tomto směru tedy nejprve zpochybnili správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sami nabídli, správnost jeho právních závěrů přijatých s odkazem na citované ustanovení. Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Pokud pak dovolatelé – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – hodlali prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybnit správnost právního názoru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu