ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.5523.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 5523/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce m. T., proti žalovaným 1) I. B., zastoupenému advokátem, a 2) A. B., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 55/2006, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. května 2007, č. j. 15 Co 212/2007-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. července 2006, č. j. 7 C 55/2006-23, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 3, I. kategorie, o velikosti 1+1, v I. podlaží domu čp. 2357, nám. Prokopa Velikého v T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 15 Co 212/2007-84, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně za zjištěno, že žalovaní (nájemci předmětného bytu) porušují povinnosti nájemce bytu tím, že dlouhodobě nehradí žalobci (pronajímateli předmětného bytu) nájemné
a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, v důsledku čehož vznikl dluh za dobu delší než tři měsíce, který v době konání odvolacího řízení činil více jak 43.000,- Kč. Dále zjistil, že žalovaní dlužné nájemné doposud neuhradili, neplatí ani běžné nájemné a byt i nadále užívají. Vzal také za prokázáno, že žalovaný uplatňuje vůči žalobci pohledávku z titulu prací a oprav vykonaných ve čtyřech – třech jeho bytech, že tyto nároky uplatnil i u soudu (zatím pod sp. zn. 4 Nc 1605/2006 Okresního soudu v Táboře), že dlužné nájemné a běžné nájemné hodlají žalovaní platit až poté, co bude žalovanému uhrazen nárok z titulu vykonaných prací a oprav na bytech, že položky za nákup materiálu na opravy nebyly nijak výrazné a že žalovaný se dožaduje zaplacení prací, které vynaložil na opravy bytů. Soudy obou stupňů učinily rovněž skutkový závěr, že žalovaný neprokázal existenci (a ani výši) započitatelné pohledávky, která mu podle jeho tvrzení měla vzniknout za žalobcem z titulu oprav na bytech. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v důsledku započitatelné pohledávky žalovaného za žalobcem by žalovaní nemuseli mít na nájemném žádný dluh a že za této situace by nemusel být ani naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb., tj. ve znění do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“). Poté však rovněž dovodil, že nebyla-li prokázána existence započitatelné pohledávky žalovaného za žalobcem, mají žalovaní dluh na nájemném za dobu delší než tři měsíce a je proto naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Naproti tomu odvolací soud v této souvislosti dovodil, že případnou započitatelnou pohledávku žalovaného za žalobcem by bylo možno zohlednit ve prospěch žalovaných pouze při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 obč. zák. Na rozpor výpovědi s dobrými mravy však nelze podle názoru odvolacího soudu usoudit v situaci, kdy tvrzené práce, které měl žalovaný vykonat v souvislosti s opravami bytů svépomocí, nebyly spojeny s žádnými účelně vynaloženými náklady ve smyslu §691 obč. zák. a kdy tudíž nevznikla započitatelná pohledávka žalovaného za žalobcem. V důsledku toho nelze ani uvažovat o rozporu výpovědi s dobrými mravy. Je přitom podle odvolacího soudu nerozhodné, zda právo na náhradu účelně vynaložených nákladů popřípadě zaniklo, a bez právního významu je i to, o jaké závady a s tím spojené opravy šlo a zda je žalovaný uskutečnil po předchozím upozornění pronajímatele ve smyslu §691 obč. zák.; navíc nelze podle odvolacího soudu akceptovat ani způsob, jakým žalovaný ohodnotil svou práci vynaloženou na tvrzené opravy. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem – dovolání, které následně doplnil prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce (advokáta JUDr. M. T.). Uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, který odvolací soud učinil při výkladu pojmu „účelně vynaložené náklady“ užitého v ustanovení §691 obč. zák. V této souvislosti uvedl, že zásadně právně významnou je otázka, že „lze považovat hodnotu vlastní práce nájemce na odstranění závad za účelně vynaložené náklady ve smyslu §691 obč. zák.“ Má za to, že „kdyby odvolací soud zaujal správný výklad ustanovení §691 obč.zák., musel by se zabývat i dalšími otázkami, tj. zda nájemcem tvrzené provedené práce směřovaly k odstranění závad, ke kterým je povinen pronajímatel, zda nájemce odstranil závady po předchozím upozornění a zda právo nájemce nezaniklo.“ Dále rovněž namítl, že neměl-li soud prvního stupně za prokázánu existenci jeho započitatelné pohledávky za žalobcem z titulu oprav na bytech, měl ho náležitě poučit podle §118a o.s.ř. (o nutnosti doplnit skutková tvrzení). Absenci tohoto poučení pokládal za zásah do procesních práv, v důsledku čehož bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dodal, že zmíněná procesní chyba nebyla napravena ani v rámci odvolacího řízení a tudíž i toto řízení trpí vytýkanou vadou. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není přípustné, neboť soudní praxe je při výkladu otázky účelně vynaložených nákladů ustálena a tudíž „není důvod výklad tohoto pojmu řešit ve vztahu ke konkrétnímu ustanovení občanského zákoníku.“ Kromě toho se plně ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Současně dovolací soud neopomenul, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu mají manželé – společní nájemci bytu ve smyslu §703 a násl. obč. zák. – postavení nerozlučných společníků (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 122/97, uveřejněný pod č. 56 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Proto – s přihlédnutím k ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. – platí, že podal-li dovolání jeden z nerozlučných společníků (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.), vztahuje se dovolání na všechny společníky a dovolací soud bude postupovat tak, jako by dovolání podali oba (ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Podal-li tedy v daném případě dovolání žalovaný (jeden z nerozlučných společníků) ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o.s.ř., vztahuje se dovolání i na žalovanou – tj. má se zato, jakoby dovolání podali oba žalovaní (ve lhůtě stanovené
v §240 odst. 1 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitky, že mu nebylo poskytnuto poučení podle §118a o.s.ř.) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění týkající se neexistence započitatelné pohledávky žalovaného za žalobcem z titulu oprav na bytech, tj. skutkové zjištění rozhodné podle soudu prvního stupně pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a podle odvolacího soudu pro posouzení otázky rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06,
a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Napadené potvrzující rozhodnutí spočívá nejen na právním závěru, že je naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nýbrž i na závěru, že výpověď z nájmu bytu není vzhledem ke zjištěným skutečnostem v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Z předchozího výkladu již vyplývá, že zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má (zásadní) význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, nýbrž je zásadně významná z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je
v rozporu s hmotným právem.
Dovolací námitkou zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení §691 obč. zák., však potřebný judikatorní přesah postrádají, neboť – vzhledem ke skutkovému zjištění o neexistenci započitatelné pohledávky žalovaného za žalobcem z titulu oprav na bytech – nelze dovodit (zásadní) právní význam dané otázky pro projednávanou věc, natož pro rozhodovací činnost soudů jako takovou. Podle názoru dovolacího soudu je tomu tak proto, že ani případné vyřešení této otázky ve prospěch názoru dovolatele by nic nemohlo změnit na právním závěru, který odvolací soud – s ohledem na uvedené (právně významné) skutkové zjištění – učinil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ a §3 odst. 1 obč. zák. Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za potřebné podotknout, že v ustanovení §691 obč. zák. je užit toliko obecný pojem „účelně vynaložené náklady“ bez toho, aniž by toto ustanovení současně obsahovalo alespoň příkladný výčet nákladů spadajících pod tento pojem. Lze tedy konstatovat, že citované ustanovení patří z tohoto důvodu k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Z uvedeného je patrné, že zákon ponechává prostor pro úvahu soudu, zda je v jednotlivém případě tento pojem naplněn. Je však především na účastníku řízení, aby své účelně vynaložené náklady (§691 obč. zák.) právně relevantním způsobem v řízení prokázal.
Kromě toho nelze ani přehlédnout, že placení nájemného náleží k základním povinnostem nájemce bytu, takže ani v případě, kdy pronajímatel neplnil své povinnosti (tj. povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojený s užíváním bytu), není možno po něm zpravidla spravedlivě žádat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití §3 odst. 1 obč. zák., jestliže nájemce povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k výpovědi a při ochraně svých práv nevyužil prostředků, které mu zákon nabízí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, a ze dne 7. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003). Uvedená povinnost pronajímatele a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných (synallagmatických) závazků (§560 obč. zák.) a jejich plnění proto nelze vzájemně vázat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2003, sp.zn. 26 Cdo 1056/2002).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo. Zbývá dodat, že v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady ani žalované.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu