ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.625.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 625/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce Ing. V. B., správce konkursní podstaty úpadce Z. d. V. – v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B. a 2) Z. B., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaných V-F. s.r.o., o zaplacení dlužného nájemného s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 93/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 15 Co 489/2006-279, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.175,- Kč k rukám JUDr. D. H., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaných nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. prosince 2003, č. j. 6 C 93/99-117, výrokem I. zamítl žalobu na vyklizení, resp. přivolení k výpovědi z nájmu „bytu, který se nachází v řadovém domě č. p. 151 na pozemku st. p. č. 259 zapsaném na LV č. 17 k. ú. a obci V., okr. P.-j.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl rovněž žalobu, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 75.000,- Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, resp. poplatku z prodlení v případě existence nájemního poměru žalovaných k předmětnému bytu, a výrokem III. rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2004, č. j. 15 Co 123/2004-141, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. a zrušil jej ve výrocích II. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nárok žalobce na zaplacení dlužného nájemného z bytu nemůže být v rozporu s dobrými mravy.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 21. října 2004,
č. j. 6 C 93/99-176, výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku dlužné nájemné v částce 11.778,- Kč a výrokem II. uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně v téže lhůtě dlužné nájemné v částce 10.872,- Kč (dále též jen „přisouzené částky“), ohledně částky 52.350,- Kč včetně žalovaných poplatků z prodlení žalobu opětovně zamítl (výrok III.)
a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejší účastnice (výroky IV. a V.).
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že dne
1. dubna 1976 byl mezi tehdejším JZD D. V. a prvním žalovaným sepsán zápis o dohodě o odevzdání a převzetí předmětného bytu (dále jen „dohoda ze dne 1. dubna 1976“), že v dohodě ze dne 1. dubna 1976 byla sjednána tehdejší úhrada za užívání bytu (dnešní nájemné z bytu) částkou 302,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. dubna 1976, že od této doby se výše nájemného nezměnila a že ke zvýšení nájemného nedošlo ani po prohlášení konkurzu na majetek úpadce. Dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 10. dubna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl prohlášen konkurs na majetek Z. d. V., že dalším usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 1997, sp. zn. 26 K 20/97, byl správcem konkursní podstaty ustanoven Ing. V. B., že podle výpisu z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P.-j. listu vlastnictví 17 pro obec a katastrální území V. je vlastníkem předmětného domu úpadce, že rozhodnutím Katastrálního úřadu P.-j. ze dne 8. ledna 1999, sp. zn. 110 V6 – 1579/98, byl zamítnut návrh vedlejší účastnice na straně žalovaných na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o převodu nemovitostí uzavřené dne 25. září 1992 mezi úpadcem a vedlejší účastnicí, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 30 Ca 111/99, bylo citované rozhodnutí katastrálního úřadu potvrzeno, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. srpna 2002, č. j. 28 Cm 1355/97-185, byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na vyloučení mimo jiné i předmětného domu ze soupisu konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že vlastnické právo na ni převedeno nebylo, a že citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 15 Cmo 15/2003-215. Vzal rovněž za prokázáno, že od března 1997 platili žalovaní nájemné vedlejší účastnici v domnění, že ona je vlastnicí předmětného domu, že dopisem ze dne 19. prosince 1997 byl žalovaný vyzván k placení nájemného z bytu na tam uvedený účet úpadce se zdůvodněním, že ZD V. vstoupilo do konkursu a že předmětný dům je součástí konkursní podstaty, a že žalovaný byl k placení nájemného z bytu vyzván ještě dopisem ze dne 2. června 1999, jehož přílohou byl rovněž výpis z katastru nemovitostí listu vlastnictví 378 pro obec a katastrální území V. osvědčující vlastnické právo Z. d. V. – v likvidaci k předmětnému domu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že vlastníkem předmětného domu a pronajímatelem bytu je úpadce a že žalovaným svědčí nájemní právo k předmětnému bytu. Dále rovněž dovodil, že podle dohody ze dne 1. dubna 1976 činí nájemné z bytu pouze 302,- Kč měsíčně, neboť pronajímatel neprokázal zvýšení nájemného právně relevantním způsobem, tj. splněním oznamovací povinnosti podle §13 vyhlášky č. 176/1993 Sb., v důsledku čehož ztratil nárok na částku z titulu zvýšení nájemného. Proto také za této situace nepřipustil navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, jímž měla být prokázána výše nájemného z bytu v žalované době. Poté zavázal prvního žalovaného k zaplacení částky 11.778,- Kč, tj. k zaplacení nájemného za dobu od března 1997 do května 2000, celkem 39 měsíců po 302,- Kč; oba žalované pak zavázal, aby společně a nerozdílně zaplatili částku 10.872,- Kč, tj. nájemné za dobu od června 2000 do května 2003, celkem 36 měsíců po 302,- Kč. Ve zbytku, tj. pokud bylo za žalovanou dobu požadováno nájemné v částce vyšší jak 302,- Kč měsíčně, konkrétně v částce 1.000,- Kč měsíčně, žalobu zamítl. Současně žalobu zamítl i ohledně žalovaných poplatků z prodlení, byť uvedl, že žalovaní byli v prodlení s placením nájemného a nárok na zaplacení poplatku z prodlení byl opodstatněný. Vzal totiž v úvahu, že „žalovaní ve skutečnosti po celou dobu od převzetí bytu platili nájemné pravidelně, bohužel ve prospěch jiné osoby – vedlejšího účastníka – v dobré víře, že je vlastníkem tohoto bytu … nelze žalovaným přičítat … a po nich spravedlivě požadovat, aby právně relevantním způsobem reagovali na právně neuspořádané vztahy mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, které byly vyřešeny až soudní cestou“. Z těchto důvodů „shledal požadavek na zaplacení poplatku z prodlení za výkon práva v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku“.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 15 Co 8/2005-196, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(v napadeném zamítavém výroku III. ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení a v nákladových výrocích IV. a V.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejší účastnice.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně, tj. s právními závěry, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k zamítavému výroku ohledně částky 52.350,- Kč a žalovaných poplatků z prodlení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 751/2005-209, odmítl dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně částky 52.350,- Kč s příslušenstvím v podobě žalovaných poplatků z prodlení (výrok I.); výrokem II. zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně žalovaných poplatků z prodlení z přisouzených částek a v nákladových výrocích IV. a V., a dále ve výrocích II. a III. o nákladech odvolacího řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vztahu ke zrušujícímu výroku II. zaujal dovolací soud názor, že při posouzení věci podle §3 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud – v rozporu s tam uvedenou judikaturou – nepřihlédl ke všem v úvahu připadajícím právně významným okolnostem; nijak se totiž nevypořádal se skutkovým zjištěním, že žalovaný byl žalobcem opakovaně, a to s vysvětlením situace, písemně vyzván k placení nájemného na účet úpadce a že dokonce mu byl i zaslán výpis z katastru nemovitostí osvědčující vlastnické právo úpadce k předmětnému domu. Podle názoru dovolacího soudu šlo – z důvodů uvedených v citovaném rozsudku – o právně významná skutková zjištění pro úvahu, zda jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Jestliže se odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. uvedenými okolnostmi prospívajícími žalobci nezabýval (ve skutečnosti je opomenul), pokládal dovolací soud jeho právní posouzení věci za neúplné a tudíž nesprávné.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. 15 Co 603/2005-248, vyhověl žalobě ohledně příslušenství z přiznaných částek a uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 66.818,- Kč a oběma žalovaným povinnost zaplatit žalobci v téže lhůtě částku 31.447,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů.
V citovaném rozsudku odvolací soud mimo jiné uvedl, že již dovolací soud „konstatoval existenci skutkových zjištění majících nepochybně význam při úvaze, zda mohlo jít o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, z nichž vyplývá, kdo mohl být pronajímatelem bytu a komu tudíž mělo být nájemné placeno … účastníci neuplatnili – a to se týká zejména žalovaných – žádná nová tvrzení ani důkazy k nim …“. Dále rovněž uvedl, že „respektoval s odkazem na ust. §243d odst. 1 věty první za středníkem o.s.ř. právní názor dovolacího soudu a vzal tedy tato skutková zjištění za podklad svého rozhodnutí“. Poté konstatoval, že „na základě toho pak nutně musel dospět k závěru, že v dané věci podmínky pro použití ust. §3 odst. 1 o. z. nejsou dány a požadavek žalobcův na zaplacení poplatků z prodlení z dlužného nájemného není výkon práva v rozporu s dobrými mravy“.
K dovolání žalovaných dovolací soud rozsudkem ze dne 17. srpna 2006, č. j. 26 Cdo 1732/2006-265, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 15 Co 489/2006-279, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. října 2004, č. j. 6 C 93/99-176, v zamítavém výroku ohledně žalovaných poplatků z prodlení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud konstatoval, že negativní důsledky složitých vztahů mezi žalobcem a vedlejší účastnicí, jejichž řešení přinesla až soudní rozhodnutí, nelze klást k tíži žalovaných, kteří nájemné platili, byť ve prospěch jiné osoby (vedlejší účastnice). Přitom nepřehlédl ani to, že v daném případě jde o poplatek z prodlení z nezaplaceného nájemného od března 1997 do května 2003 a že v konečném důsledku byla otázka vlastnictví k předmětnému domu vyřešena až rozsudkem, kterým byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice na vyloučení sporných nemovitostí (tedy i předmětného domu) z konkursní podstaty úpadce Z. d. V. – v likvidaci, tedy rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 15 Cmo 15/2003-215, který nabyl právní moci až dne 22. května 2003. Šlo-li proto o nezaplacené nájemné za dobu od března 1997 do května 2003, tedy za dobu, kdy prodlení žalovaných s placením nájemného bylo ovlivněno zcela nejasným právním stavem, bylo by v rozporu s dobrými mravy požadovat po žalovaných za tuto dobu jako sankci poplatek z prodlení. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení z přisouzených částek je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání zrekapituloval dosavadní průběh řízení, zejména pak právní závěry obsažené ve zrušujících rozhodnutích dovolacího soudu a uvedl, že odvolací soud sice provedl důkaz výzvami žalobce k placení nájemného a také doklady o jejich doručení žalovaným, avšak v následném řízení zásadně pochybil, pokud i přes to opětovně dovodil, že nárok na zaplacení poplatku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru žalobce si odvolací soud nebyl vědom důvodů, pro něž byl zrušen jeho dřívější rozsudek a vyšel z mylného názoru, že tentokrát mu odvolací soud v podobě závazného právního názoru „říká, že by žalobě naopak vyhovět neměl“. Kromě toho má za to, že odvolací soud při úvaze o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy nevzal v úvahu „všechny právně významné skutečnosti, a to ve vzájemné jejich souvislosti“. Namítl rovněž, že mezi žalobcem a vedlejší účastnicí žádné právně neuspořádané vztahy nebyly. Zdůraznil, že odvolací soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. opět nevypořádal s tím, že žalovaným byly opakovaně doručeny výzvy k placení nájemného s vysvětlením celé situace a s doložením výpisu z katastru nemovitostí osvědčujícím vlastnické právo úpadce k předmětnému domu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť žalobce v něm neuvádí, v čem spatřuje jeho zásadní právní význam. Pro případ, že by dovolací soud shledal dovolání přípustným, uvedli, že odvolací soud v napadeném rozsudku postupoval v souladu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2006, č. j. 26 Cdo 1732/2006-265, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. listopadu 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem
k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo ohledně nároku na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení rozhodnuto jinak než v prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo ohledně tohoto nároku o rozsudky zamítavé).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. , tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel žalobce, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle
§237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolatel však především přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomenul, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako
k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Jestliže tedy dovolatel v dovolání uvedl, že řízení je postiženo vadami ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a současně zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Již ve zrušujícím rozsudku ze dne 9. listopadu 2005, č. j. 26 Cdo 751/2005-209, odkázal dovolací soud na závěry, které ohledně aplikace §3 odst. 1 obč. zák. zastává ustálená soudní praxe. V této souvislosti uvedl, že (Nejvyšší soud České republiky) opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr však je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobců, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. S tímto názorem se ztotožňuje i v současné době.
V posuzovaném případě zastává dovolací soud názor, že tentokrát se odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi právně významnými okolnostmi a aplikaci citovaného ustanovení v poměrech dané věci také náležitě zdůvodnil. Jestliže pak dovolatel – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud) – zpochybnil správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., nezbývá než odkázat na shora citovanou judikatura, podle níž otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení účastníků dovolací soud rozhodl podle
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.925,- Kč (§2 odst. 1, §8 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
a z částky 670,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.). Protože vedlejší účastnici na straně žalovaných nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi žalobcem a touto vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. ledna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu