ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.1840.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 1840/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně A. C., spol. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. K., zastoupenému advokátkou, o 16.334,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 218/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2007, č. j. 56 Co 602/2006 – 235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud k odvolání jak žalobkyně, tak i žalovaného, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku II., jímž soud prvního stupně zamítl žalobu domáhající se po žalovaném zaplacení částky ve výši 10.334,- USD s příslušenstvím. Co do výroků I., III., IV., V., VI.a VII. odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zatímco odvolání žalobkyně neshledal odvolací soud důvodným, a proto výrok II. potvrdil, odvolání žalovaného za důvodné považoval. Okresní soud správně dovodil, že soudy České republiky jsou vybaveny pravomocí k projednání a rozhodnutí této věci (§37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů) a při rozhodování je namístě aplikovat příslušná hmotně právní ustanovení českého právního řádu, a to podle analogie §10 odst. 1 a 3 citovaného zákona. Mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně O. A. převedla dne 31. 1. 2000 z účtu svého tehdejšího manžela na účet žalovaného částku ve výši 16.000,- USD. Ačkoliv žalobkyně kvalifikovala v rámci své žaloby nárok na vrácení žalované částky z titulu smlouvy o půjčce, v průběhu řízení nepřednesla skutková tvrzení o tom, že O. A. poskytla žalovanému tuto částku oproti jeho závazku k vrácení peněz. Za takové situace bylo povinností žalovaného přednést na podporu svého zamítavého procesního stanoviska taková určitá, srozumitelná a úplná tvrzení, z nichž by plynulo, že k peněžnímu plnění O. A. v jeho prospěch existoval konkrétní právní důvod. Žalovaný tuto svou povinnost nesplnil. Výše uvedené plnění O. A. ve prospěch žalovaného tak bylo plněním bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), zakládající nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 o. z. Uvedený nárok na vydání bezdůvodného obohacení je však promlčen. O. A. poskytla plnění v částce 16.000,- USD žalovanému dne 31. 1. 2001, přičemž žalobkyně neprokázala, že se tak stalo na podkladě smlouvy o půjčce. V okamžiku plnění si tedy O. A. musela být vědoma toho, komu plní, a rovněž té okolnosti, že k plnění žalovanému chybí důvod. Dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 o. z. počala plynout následující den (tedy 1. 2. 2000) a její běh skončil dnem 1. 2. 2002. Žaloba byla podána dne 3. 6. 2002, a námitka promlčení vznesená žalovaným byla tudíž účinná. Žalobkyně nemohla ze stejného důvodu uspět se žalobou v rozsahu částky 10.334,- USD. S těmito závěry krajský soud napadený rozsudek v zamítavém výroku II. jako věcně správný potvrdil. K požadavku na zaplacení dalších 6.000,- USD s příslušenstvím žalobkyně nepřednesla dostatek skutkových tvrzení a okresní soud na jejich absenci nereagoval. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto v příslušné části napadené žalovaným nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a odvolací soud tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně v příslušné části (výrok I.) a ve všech závislých výrocích (III., IV., V., VI., a VII.) zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem soudu, že se jí nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjče mezi ní a žalovaným, přičemž odkazuje na všechny provedené důkazy. Soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a další žalobkyní navržené důkazy neprovedly. Za absurdní žalobkyně pokládá též skutečnost, že by O. A. žalovanému poslala na jeho účet nemalý finanční obnos zcela bezdůvodně a bez toho, že by očekávala, že jí bude tato částka žalovaným vrácena. Podle §657 a násl. o. z. není nezbytnou náležitostí smlouvy o půjčce termín jejího vrácení, když pokud tento nebyl sjednán, je dlužník povinen půjčku vrátit na požádání. Výzva přitom byla obsažena ze strany O. A. již v rámci jednání, které vedl Mgr. Š. a dále nejpozději v dopise ze dne 15. 4. 2002. Dovolatelka též nesouhlasí s posouzením počátku běhu promlčecí lhůty, neboť považuje za nesmyslné, že by někdo někomu poslal finanční prostředky v takové výši bez toho, že by k tomu měl jakýkoliv důvod (pokud nejde o omyl, tak tento důvod musí existovat, pouze v daném případě nastala situace, kdy lze tento důvod prokazovat jen nepřímými důkazy, když v podstatě každý z účastníků tvrdí jiný důvod). Pokud by skutečně v daném případě počala promlčecí doba běžet současně s dobou objektivní, pak by ztrácelo rozlišení subjektivní a objektivní promlčecí doby z titulu bezdůvodného obohacení význam. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet až od okamžiku subjektivního zjištění o neexistenci právního důvodu určitého plnění. O. A. minimálně až do ledna 2002 jako osoba zcela bez právního vzdělání nemohla ani tušit, že dohoda o půjčce by mohla být posouzena jako neplatný úkon. Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Napadená část rozsudku odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Není ani rozhodnutím potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], neboť odvolací soud sice již jednou rozsudek soudu prvního stupně v dané věci zrušil (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2004, č. j. 56 Co 181/2004-100), avšak co do napadeného výroku soud prvního stupně nerozhodl ve věci jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí navíc nepředestřel závazný právní názor, jenž by byl klíčový pro právní posouzení věci (výtky směřující soudu prvního stupně se týkaly pouze procesního postupu). Není-li tedy přípustnost dovolání založena podle výše citovaných ustanovení, přichází jeho přípustnost v úvahu toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalobkyně nesplňuje, tj. není zásadně právně významné, neboť se vztahuje pouze k takovým právním závěrům, které byly již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry souladné.
Dovolatelka předně polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a převzatými soudem odvolacím. Namítá nesprávné hodnocení provedených důkazu a zpochybňuje i skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly. Obsahově tak vymezuje dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Z téhož zákonného ustanovení však vyplývá, že tento dovolací důvod lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), což však není daný případ.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr, že by nutnou náležitostí smlouvy o půjčce podle §657 o. z. byl termín vrácení předmětu půjčky. S tímto tvrzením dovolatelky lze sice souhlasit (viz např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník II. §460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1689), avšak tato právní otázka nebyla v rozhodnutí odvolacího soudu vůbec posuzována a nestala se tak základem pro rozhodnutí ve věci.
Co se týče námitky dovolatelky směřující proti posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 o. z., lze toliko uvést, že tato otázka byla v podobných případech v rozhodnutích Nejvyššího soudu již vyřešena a rozhodnutí odvolacího soudu tomuto řešení plně koresponduje. V §107 odst. 1 o. z. je stanoveno, že právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal. Jinak řečeno, pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, k obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto vědomostí se přitom míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Není významné, zda oprávněný má takové právní znalosti, aby byl subjektivně schopen posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž plnil, je neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/20007).
V souzeném sporu se jedná o takový případ, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným, na základě níž by bylo možno dovodit, že peněžité plnění bylo poskytnuto z nějakého právního důvodu, vůbec nebyla prokázána, neboť lze přisvědčit závěru soudů obou stupňů, že nezbytnou (esenciální) náležitostí smlouvy o půjčce dle §657 a násl. o. z., a tudíž předpokladem důvodnosti žaloby v dané věci by bylo zjištění konsenzu obou stran o tom, že přijaté plnění bude dlužníkem vráceno Takovou otázku nelze zaměňovat s dovolatelkou formulovanou otázkou termínu vrácení půjčky. Žalobkyně přitom tvrdila, že právním důvodem poskytnutí předmětné peněžní částky žalovanému byla právě smlouva o půjčce, avšak obsah žalobních tvrzení z výše uvedeného důvodu neumožňoval kvalifikovat žalobou uplatněný nárok jako nárok ze smlouvy o půjčce. Odvolací soud se v rovině skutkové postavil na správnost závěrů prvostupňového soudu o tom, že se v řízení prosadila skutková verze žalovaného založená na tvrzení o investičních úmyslech O. A., aniž by byla prokázána dohoda o návratnosti investovaných prostředků. Tomuto skutkovému základu právního posouzení odvolacího soudu dovolatelka přípustně dovoláním čelit nemůže.
Dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění k závěru,, že na straně žalovaného došlo co do předmětné částky k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně ve smyslu §451 odst. 2 o. z., a to již dne 31. 1. 2000 a že následujícího dne počala běžet jak objektivní tříletá, tak i subjektivní dvouletá promlčecí doba ve smyslu §107 odst. 1 a 2 o. z. ohledně práva na vydání tohoto bezdůvodného obohacení, a to proto, že „právní předchůdkyně žalobkyně O. A. si musela být již v tento den vědoma toho, komu plní a rovněž té okolnosti, že k plnění žalovanému chybí důvod (tedy že mezi ní a žalovaným nedošlo ke shodě o tom, že žalovaný je povinen poskytnuté plnění vrátit),“ pak jeho právní posouzení nevybočuje z ustálené judikatury soudů a přípustnost dovolání nezakládá.
Skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně již dne 31. 1. 2000 jednoznačně věděla o tom, že mezí ní a žalovaným absentoval konsenzus o povinnosti žalovaného poskytnuté peníze vrátit, má odvolací soud za prokázanou. Pak ovšem nepochybně platí závěry o počátku běhu subjektivní promlčecí doby uvedené výše. Jinými slovy, vycházeje z těchto právních závěrů, i dovolací soud konstatuje, že není významné, zda právní předchůdkyně žalobkyně měla takové právní znalosti, aby byla subjektivně schopna posoudit uvedené skutkové okolnosti a zjistit, že smlouva, podle níž měla plnit, nevznikla. Dovolací soud pouze zdůrazňuje, že z výše uvedeného důvodu (§241a odst. 3 o. s. ř.) není povolán k přezkoumání skutkového závěru o danosti skutečné vědomosti dovolatelky o bezdůvodném obohacení na straně žalovaného ke dni 31. 1. 2000.
Řešení v dovolání předestřené právní otázky se tedy v rozhodovací praxi soudů ustálilo a odvolací soud ji posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2008
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu