ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2210.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2210/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Š. M., spol. s r.o. zastoupené advokátem, o zaplacení 159.519,40 Kč, vedené o Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 191/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2008, č. j. 20 Co 689/2007-563, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.597,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 20 Co 689/2007-563, rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 7. 2007, č. j. 8 C 191/97-519, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit původním žalobcům a) Ing. J. S., b) J. S. a c) M. S. (dále též jen „žalobci“) částku 21.080,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1.887,02 Kč, zamítnuta žaloba do částky 159.519,40 Kč a rozhodnuto o nákladech řízení i o soudním poplatku. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen jen v napadeném zamítavém výroku o věci samé a v závislých nákladových výrocích.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci domáhali poskytnutí náhrady za užívání jejich pozemků v období od 1. 8. 2003 do 30. 9. 2004 žalovanou. Každý z žalobců je přitom vlastníkem ideální jedné třetiny pozemků č. 1496/2 a 1496/3 v k. ú. P. nad L., které ve vymezeném období užívala žalovaná (měla na nich stavby) bez právního důvodu (tedy i bez uzavřené nájemní smlouvy). Tento závěr nebyl účastníky zpochybňován, sporným se stalo stanovení výše prospěchu získaného žalovanou bez právního důvodu, tzn. výše bezdůvodného obohacení podle §451 občanského zákoníku (dále jen o.z.). Okresnímu soudu byly v rámci dokazování předloženy znalecké posudky pro určení obvyklého nájmu pozemků ze strany žalobců
i žalované a zároveň si soud sám vyžádal znalecký posudek od Ing. K., který mu posléze posloužil jako základ stanovení odpovídající náhrady ve výši 21.080,60 Kč, přičemž tento znalec ve svém posudku vycházel především ze stavu pozemků, jak byl zaznamenán v katastru nemovitostí. Znalec rozlišil při stanovení obvyklé výše nájemného pozemky zastavěné, ostatní, manipulační plochy a ornou půdu. Posudek, předložený soudu žalobci, oproti tomu zhodnotil i to, že se na určitých pozemcích (oproti stavu v katastru nemovitostí) nacházejí stavby, a proto je třeba vycházet i z ceny stavebních pozemků. Okresní soud přiznal žalobcům náhradu odpovídající užívání zemědělské půdy (výrok I), zamítl žalobu ve výši přesahující tuto náhradu (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III – V) i o vrácení soudního poplatku (výrok VI).
Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobci a) Ing. J. S. a c) M. S. Zpochybnili posudek Ing. K., považovali jej za nevěrohodný a chybný. Domnívali se, že cena měla být stanovena za zastavěný pozemek v souladu s posudkem, který předložili, a s místním šetřením, které bylo provedeno. Podle odvolatelů se znalec ani soud nevypořádali se skutečností, že pozemky jsou částečně zastavěné. Odvolávali se i na smír, který uzavřeli s předchozím vlastníkem budov na pozemích, jenž taktéž obsahoval vyšší cenu za pozemky.
Vzhledem k tomu, že se odvolali jen dva žalobci, byl rozsudek přezkoumáván pouze ve vztahu mezi nimi a žalovanou. Odvolací soud opětovně konstatoval, že se jedná o bezdůvodné obohacení ze strany žalované zakládající povinnost vydat vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, a pokud to není možné, povinnost poskytnout peněžitou náhradu (§458 odst. 1 o.z.). Zároveň zhodnotil postup stanovení obvyklého nájmu podle kategorie zemědělských pozemků Ing. K. jako správný, stejně jako postup soudu prvního stupně při hodnocení tohoto posudku, jež odpovídá i §3i odst. 1 zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve kterém se stanoví, že se za ornou půdu považuje i zemědělsky obhospodařovaná půda pod skleníky. V tomto případě se jedná o stavby skleníků, a není proto pochyb o tom, že i výše obvyklého nájmu musí být stanovena jako u zemědělské půdy. Zdůraznil, že znalecké posudky předložené žalobci se liší od posudku Ing. K. především v tom, jak určují cenu nájmu pozemků zastavěných skleníky, přičemž posudky předložené žalobci posuzují pozemky pod skleníky jako stavební, zatímco Ing. K. jako pozemky zemědělské, z čehož vyplývá, že posudky, v nichž je zemědělská půda posuzována jako stavební pozemky, nejsou v souladu se zákonem. Na podporu své argumentace odvolací soud dále uvedl, že v souladu se zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, lze použít zemědělský půdní fond k jiným než zemědělským účelům pouze v případě, že dojde k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle citovaného zákona, což se v daném případě nestalo a je třeba tedy považovat sporné pozemky za součást zemědělského půdního fondu. Odvolací soud tak rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 20 Co 689/2007-563, potvrdil správnost prvoinstančního rozhodnutí ve výrocích II až V (výrok I), uložil odvolatelům nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II) a zastavil řízení ve vztahu k výroku VI, jímž byl vrácen přeplatek soudního poplatku (výrok III).
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) Ing. J. S. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle dovolatele má rozhodnutí Krajského soudu v Praze zásadní význam po právní stránce, neboť nastoluje otázku, zda pro stanovení výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků bez právního důvodu je rozhodný stav evidence v katastru nemovitostí nebo způsob skutečného využívání pozemků. Dovolatel vyjadřuje názor, že pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je rozhodující v souladu s ustanovením
§458 o.z. to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Pokud tedy žalovaná pozemky užívala jako stavební, obohatila se ve výši odpovídající nájmu stavebních pozemků.
Důvodnost dovolání shledává v nesprávném právním posouzení věci i ve vadách dosavadního průběhu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř., přičemž vady řízení spatřuje v tom, že se soud prvního stupně nezabýval zjištěními učiněnými při místním šetření a jejich rozporem se znaleckým posudkem. Stejně tak považuje za nesprávné hodnocení ostatních důkazů okresním soudem, při němž byl jednoznačně upřednostněn posudek Ing. K., aniž tuto skutečnost soud náležitě odůvodnil, což bylo přejato i odvolacím soudem, který pouze konstatoval správnost tohoto postupu opět bez bližšího odůvodnění. Dovolatel se rovněž domnívá, že okresní i krajský soud pochybily, když nevyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku. Další nedostatky spatřuje dovolatel v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí a příliš obecném zhodnocení důkazů prvostupňovým i odvolacím soudem, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelnými. Uvedeným postupem se dovolatel cítí poškozen na svém ústavně zakotveném právu na spravedlivý proces. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zdůrazňuje především správnost argumentů použitých krajským soudem i jeho postupu. Mimoto se domnívá, že veškerá tvrzení měl žalobce učinit již v řízení před soudem prvního stupně, a navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že věc má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou dle §241 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž nelze pominout, že dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu pouze ve vztahu mezi žalobcem Ing. J. S. a žalovanou.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé měnícím – §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen – §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu
s hmotným právem.
Právní otázku lze pokládat za zásadně právně významnou, nejde-li o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci nespočívá v jejím skutkovém základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 203, sv. 2, ročník 2001, ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, nebo ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže.
Sporným bodem v projednávané věci jsou především východiska pro stanovení hodnoty pozemků. Pro posouzení dané otázky je podstatné především to, že se v případě sporných pozemků jedná o pozemky v katastru nemovitostí vedené jako orná půda, které jsou zároveň využívány pro zemědělské účely, přestože jsou na nich stavby skleníků. Jak správně uvedl krajský soud, spadají pozemky pod takovou stavbou podle
§3i písm. a) zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství, do kategorie orné půdy. Tato výslovná úprava, týkající se skleníků, jež do zmiňovaného zákonného ustanovení byla včleněna s účinností od 10. 11. 2005, byla vedena snahou zákonodárce zpřesnit poněkud obecnou stávající formulaci zákona, a proto lze dovodit, že orná půda pod skleníky měla i před 10. 11. 2005 shodný právní režim jako v současné době. Ustanoveními zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, je podmíněno využívání půdy náležící do zemědělského půdního fondu k jiným než zemědělským účelům tím, že musí dojít k vynětí ze zemědělského půdního fondu. Pokud se na takovéto půdě nacházejí stavby, stále to nemění nic na skutečnosti, že se jedná zemědělskou půdu. Takto danému charakteru půdy pak musí odpovídat i postup znalce. Ten je v tomto případě podpořen i citovaným ustanovením zák. č. 252/1997 Sb., který výslovně řadí do zemědělské půdy i stavby skleníků. Přestože se tedy na předmětných pozemcích nacházejí uvedené stavby, jde stále o ornou půdu. Soudem určený znalec tak postupoval zcela v souladu se zákonem, přičemž se nejedná o věc, která by vykazovala po právní stránce zásadní význam, neboť je řešena přímo zákonnou úpravou.
Dovolatel rovněž vyslovil nesouhlas s postupem soudů při hodnocení znaleckého posudku Ing. K. ve vztahu k ostatním důkazním prostředkům a s nedostatečným odůvodněním preference jeho závěrů. V této souvislosti je třeba uvést, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem zabýval hodnocením všech předložených znaleckých posudků a ostatních důkazních prostředků i zdůvodněním použití znaleckého posudku Ing. K., krajský soud pak shledal správnost tohoto postupu právě s ohledem na výše citovaná ustanovení zák. č. 252/1997 Sb. a zák. č. 334/1992 Sb., která nebyla v jiných posudcích dostatečně zohledněna, a tudíž je vylučovala z použití soudem při stanovení odpovídající náhrady. Vypořádal se i tím, že v průběhu tohoto řízení byl uzavřen mezi právním předchůdcem žalované a žalobci soudní smír. V tomto ohledu tedy nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout. Ze zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů
a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2329/2006). Přestože tedy není na dovolacím soudu přezkoumávat hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem, což by vedlo k tomu, že by dovolací soud předepisoval soudu nižšího stupně, jak má prováděné důkazy hodnotit, v jeho závěrech stran hodnocení důkazu dovolací soud neshledal žalobcem tvrzenou nelogičnost a rozpornost. Navíc jsou námitky proti hodnocení důkazů námitkami proti skutkovým zjištěním, takže jejich opodstatněnost nelze v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. vůbec zkoumat (§241a odst. 3 o.s.ř.). Rovněž pak nelze přitakat námitce dovolatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, do jehož odůvodnění byly všechny relevantní závěry přehledně a pečlivě vtěleny.
Námitka dovolatele, že odvolací soud pochybil, když nevyhověl jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku, opomíjí skutečnost, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků a nemusí provést všechny navrhované důkazy. V souladu s ustanovením §120 odst. 1 o.s.ř. je na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z nich provede. Pokud soud nedospěje k závěru, že posudky obsahují relevantní nedostatky, nemusí přistoupit k jejich přezkoumání posudkem jiného znalce.
Námitky, které zpochybňují, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dostatečném skutkovém zjištění, majícím oporu podle obsahu spisu v provedeném dokazování, zakládají dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř, jenž je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., případně podle obdobného užití těchto ustanovení – přípustné. V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu přípustné není, neboť zde není řešena otázka zásadního právního významu, a proto Nejvyšší soud odmítl dovolaní žalobce proti této části rozhodnutí krajského soudu ve smyslu §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřuje proti nákladovému výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze, je pak taktéž nepřípustné. Nejvyšší soud se již vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval problémem přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení s následujícím závěrem. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé. V ustanovení §237 o.s.ř. jsou zakotveny případy přípustnosti dovolání proti meritorním rozhodnutím. V ustanoveních §238, §238a
a §239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto
o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá než konstatovat, že ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006, ze dne 21. srpna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1267/2001, a ze dne 10. prosince 2002, sp.zn. 28 Cdo 2218/2002). Nejvyšší soud z tohoto důvodu odmítl dovolání žalobce i v této části podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Ve svém dovolání žalobce neupřesnil, které výroky rozsudku krajského soudu napadá, avšak z obsahu jeho dovolání se podává, že rozhodně nebylo úmyslem dovolatele napadnout výrok III, jímž bylo zastaveno odvolací řízení o vrácení soudního poplatku žalobcům, a proto se dovolací soud tímto výrokem dále nezabýval.
Žalované vzniklo podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. právo na úhradu nákladů dovolacího řízení spojených s jejím právním zastoupením v celkové výši 10.597,- Kč (§3 odst. 1, bod 4, §14, §15 a §18 odst. 1, věta první, vyhl. č. 484/2000 Sb. – sazba odměny 34.420,- Kč z částky 159.519,40 Kč, jež zůstala i v dovolacím řízení předmětem řízení, krácená dvakrát o polovinu na částku 8.605,- Kč, plus režijní paušál 300,- Kč dle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno
o 19 % DPH).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu