ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1047.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1047/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2008 o dovolání podaném obviněným A. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2008, sp. zn. 10 To 158/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 2 T 171/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. 2 T 171/2007, byl obviněný A. Š. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spáchaným skutkem spočívajícím v tom, že „dne 23. 9. 2007 kolem 2:50 hodin po předchozím požívání alkoholických nápojů řídil po silnici II. třídy v k. o. D., ve směru jízdy na obec Š. osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 405, maje nejméně 1,70 g/kg alkoholu v krvi, přesto, že byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy vydaným dne 17. 5. 2006, sp. zn. S-MHMP 136118/2006, které nabylo právní moci dne 17. 6. 2006, postižen za přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle §30 odst. 1 písm. h) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, pokutou ve výši 4.000,- Kč.“ Za to byl podle §201 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Výrokem podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu soud zároveň uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 10 To 158/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. Š. následně dovolání, které současně směřovalo i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že při svém rozhodování vycházely z nesprávných skutkových zjištění, která následně vedla k nesprávnému hmotně právnímu posouzení stíhaného skutku. V této souvislosti namítl, že soud prvního stupně se především nevypořádal se zjevnými rozpory mezi výpověďmi zasahujících policistů na straně jedné a svědeckou výpovědí svědka L. na straně druhé, který uvedl, že motorové vozidlo, které měl obviněný řídit, stálo, nebylo nastartováno, za volantem obviněný spal tak tvrdě, že ho nešlo vzbudit, a tak automobil pouze odtlačil ke krajnici a označil ho tak, aby předešel dopravní nehodě. K odstranění těchto rozporů, jakož i k zjištění, že motorové vozidlo v rozhodnou dobu nemohl řídit z objektivních důvodů (pro nedostatek pohonných hmot) navrhoval obhájce dovolatele doplnění dokazování, které však soud považoval za nadbytečné a neopodstatněné. Nezabýval se ani tvrzením dovolatele, že na předmětné místo byl dovezen dalšími osobami, jimž svěřil své vozidlo, aby ho odvezly domů, a které ho poté, co došly pohonné hmoty, zanechaly spícího v automobilu. Jejich výslech však soud neprovedl. Odvolací soud pak v rámci projednání řádného opravného prostředku podaného dovolatelem konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně není sice příliš přesvědčivý, když postrádá vysvětlení úvah, kterými se prvý soud řídil při hodnocení důkazů, avšak jím učiněná skutková zjištění přesto akceptoval s tím, že jsou dostatečně podložena výsledky provedeného dokazování. Závěrem svého dovolání vyslovil obviněný přesvědčení, že soudy obou stupňů se nedostatečným způsobem zabývaly prokázáním jeho viny, když odsuzujícímu výroku předcházelo zcela nedostatečné a jednostranně zaměřené dokazování, v jehož rámci mu bylo odepřeno prokázat, že k jednání popsanému v obžalobě nedošlo. Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhl, „aby bylo napadené usnesení v plném rozsahu zrušeno, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, a aby byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. doručen dne 8. 8. 2008 Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky. K dnešnímu dni neobdržel Nejvyšší soud České republiky písemné podání, jímž by nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva se k dovolání vyjádřit, popř. uvedla zda využívá práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by byl dovolací soud povinen vyčkat.
Obviněný A. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku či odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku, ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel jednak o nesouhlas se způsobem, jakým soud hodnotil jednotlivé důkazy, a jednak o námitku neúplnosti dosavadního dokazování, protože jeho důkazním návrhům nebylo soudem vyhověno. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ačkoliv provedené důkazy podle něj závěr o jeho vině nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2 a 3) i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Poněvadž odvolací soud měl určité výhrady k nepřesvědčivému způsobu, kterým podle jeho názoru soud prvního stupně svůj rozsudek odůvodnil, v napadeném usnesení sám zrekapituloval výsledky (obsah) dokazování provedeného před soudem prvního stupně a po učiněném přezkumu dospěl k závěru, že skutkové závěry nalézacího soudu lze plně akceptovat a zároveň považoval za správnou i použitou právní kvalifikaci skutku. Soud prvního stupně neponechal bez povšimnutí ani důkazní návrhy obviněného (dovolatele) a na str. 6 rozsudku vyložil, proč k doplnění dokazování nepřistoupil. Odvolací soud mu pak přisvědčil v tom, že k objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou pochybnosti, měl k dispozici dostatek důkazů, a že vina obviněného (dovolatele) byla spolehlivě prokázána.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel výše uvedený nesoulad nijak relevantně nenamítal a podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly po rozboru a vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. Š. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler