ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1065.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1065/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2008 o dovolání podaném obviněným V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008, č. j. 12 To 90/2008-210, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 204/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. 1. 2008, č. j. 2 T 204/2007-188, byl obviněný V. K. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že „dne 18. května 2007 v době od 21.30 do 22.45 hodin v D. B., v ulici Z. na pozemku společně s dalšími nejméně dvěma neztotožněnými spolupachateli užil fyzické násilí, a to údery do hlavy, kopance do hlavy a krku proti R. P., přičemž poškozený utrpěl zranění spočívající v tržné ráně o velikosti 6 cm v horní části hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření, bez omezení poškozeného v obvyklém způsobu života.“ Podle §221 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 276 hodin.
Proti předmětnému rozsudku podal v neprospěch obviněného proti výrokům o vině i o trestu odvolání státní zástupce, jenž se tímto řádným opravným prostředkem domáhal, aby byl obviněný ve shodě s obžalobou uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. O odvolání rozhodl ve druhém stupni po provedeném přezkumu (§254 odst. 1, odst. 3 tr. ř.) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 12 To 90/2008-210, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že se obviněný V. K. podle §221 odst. 1 tr. zák. odsuzuje k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud dále rozhodl, že obviněný je povinen zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 2.478,- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 2. 4. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž dni nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný V. K. následně dovoláním směřujícím proti všem pravomocným výrokům. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že skutek byl oběma soudy posouzen po právní stránce nesprávně, neboť nebylo beze zbytku prokázáno, že by napadl nebo chtěl napadnout poškozeného R. P. Dovolatel zdůraznil, že od samého počátku tvrdil, že je nevinen a že se žádného útoku na poškozeného nezúčastnil, neboť si byl velmi dobře vědom svého podmíněného odsouzení. Dovolatel soudům zároveň vytkl, že poškozeného považovaly za hlavního svědka, ačkoliv jeho výpověď obsahovala řadu rozporů, na které odvolací soud správně ve svém rozhodnutí poukázal. Pochybil však v tom, že uvedeným rozporům nepřikládal dostatečný význam a nevyvodil z nich náležité závěry nejen ohledně neprokázání dovolatelova loupežného motivu, ale též pokud jde o údajné napadení poškozeného, jehož se měl dovolatel dopustit ve společnosti dalších dosud neztotožněných osob. Takový závěr přitom podle dovolatele na podkladě výsledků provedeného dokazování není možno učinit. Naopak, výpovědi svědků P. K. a J. V. svědčí o tom, že když poškozený R. P. utíkal z domu zadním okénkem, zranil se na hlavě a poté upadl při svém útěku přes pole. Z výpovědi uvedených svědků současně vyplývá, že dovolatel žádného násilí vůči poškozenému nepoužil ani mu žádným násilím nehrozil. Násilí nebylo vykonáno ani ze strany jmenovaných svědků, kteří se poškozeného pouze ptali, kdy jim vrátí jejich peníze. Výpověď samotného poškozeného je pak velice neurčitá, neboť si nebyl jistý, kdo ho vlastně měl bít přes hlavu ani kdo mu prohledával kapsy. Ohledně účasti samotného dovolatele svědek pouze neurčitě vypověděl, že se měl jeho napadení také zúčastnit a měl mu stát někde u nohou, když ležel před domem. Rozporné skutečnosti či pochybnosti vyplývající z obsahu provedených důkazů bylo přitom třeba hodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo v dovolatelův prospěch. Jestliže soudy obou stupňů tímto způsobem nepostupovaly, je podle dovolatele zřejmé, že postupovaly v rozporu se zákonem, neboť provedené důkazy nemohly vést k závěru o jeho vině.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v něm uplatněné námitky nenaplňují deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se týkají výlučně hodnocení provedených důkazů. S ohledem na dostupný spisový materiál je přitom podle jejího názoru možno konstatovat, že skutková zjištění učiněná soudy nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením dovolatelova jednání. Státní zástupkyně rovněž připomněla, že do oblasti ukládání trestu směřuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však v podaném dovolání zmíněn nebyl a ani by v daném případě nebyl naplněn.
S ohledem na výše uvedené pak uzavřela, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo zčásti vyhověno řádnému opravnému prostředku (odvolání státního zástupce) podanému proti výrokům o vině a o trestu z rozsudku uvedeného v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu či o náhradě škody. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětného skutku, a v uvedeném směru pak především na polemice s výsledky a kvalitou provedeného dokazování. Soudům vytkl především to, že vycházely z pochybnosti vzbuzující výpovědi poškozeného R. P. a nevzaly v úvahu další důkazy svědčící v dovolatelův prospěch. Vzniklé pochybnosti pak soudy podle dovolatele hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo nikoliv v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. S existencí shora uvedených vad pak dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz str. 3, 4) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2, 3) je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých na rozdíl od obžaloby, podle které měl dovolatel spáchat trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., založily závěr o tom, že se obviněný (dovolatel) s dalšími osobami dopustil skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, který shodně právně posoudily jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je dále nutno poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V tomto smyslu pak Nejvyššímu soudu vytkl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vykládá příliš restriktivně. V posuzované věci však podle názoru Nejvyššího soudu o takový případ nejde, neboť soudy učinily své závěry po vyhodnocení provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a jak již bylo rozvedeno výše, své skutkové a právní závěry odůvodnily v zákonem požadovaném rozsahu (§125 odst. 1 tr. ř.). Dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení výsledků dokazování ve svůj prospěch a prosazení vlastní skutkové verze, podle které předmětný skutek nespáchal.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler