ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1122.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1122/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2008 o dovolání podaném obviněným Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 83/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 6/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 40 T 6/2000, byl obviněný Z. K. uznán vinným pod bodem 1/ výroku rozsudku pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. s odkazem na ustanovení §143 tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pod bodem 2/ trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. Jednání pod bodem 1/ spočívalo v tom, že „v období od 22. 5. 1998 do 8. 9. 1998, společně s již odsouzenými A. D. a E. C., v úmyslu vylákat na úkor oprávněných držitelů platebních karet či finančních ústavů, které je vystavily, finanční prostředky, a poté, co odsouzený D. dne 22. 5. 1998 pod jménem Ing. M. Ř., jako jednatel firmy A. P., s. r. o., po předložení padělaného občanského průkazu na toto jméno a výpisu z obchodního rejstříku, vylákal od Č. s., a. s., na základě smlouvy o akceptaci platebních karet při placení zboží a služeb u obchodního partnera a smlouvy o výpůjčce, platební terminál s příslušenstvím a pak pod týmž jménem uzavřel smlouvu o spolupráci s H.-b. C., a. s., a založil tam účet, si přesně nezjištěným způsobem opatřili plastikové karty, na jejichž magnetické pásky byl nahrán částečný obsah druhé stopy z již existujících a platných karet VISA, Eurocard/Mastercard a JCB, se společně s již odsouzeným E. C. obžalovaný Z. K. podílel v období od 21. 7. 1998 do 24. 8. 1998 v prodejnách firmy T.-s. na autorizacích těchto platebních karet, za účelem ověření, zda lze takto upravené karty použít při obchodních transakcích prostřednictvím platebního terminálu a s těmito realizovali nejméně 343 autorizací za účelem ověření, zda jsou způsobilé být použity k transakcím prostřednictvím platebního terminálu a takto upravené karty po provedení autorizace předali odsouzenému A. D., ačkoliv si byli vědomi toho, že karty budou použity při realizaci fiktivních obchodů prostřednictvím platebního terminálu za účelem vylákání finančních prostředků buď ke škodě oprávněných držitelů platebních karet nebo finančních ústavů, které je vydaly a ods. D. pak prostřednictvím získaného platebního terminálu v prostorách pronajatých kanceláří za tímto účelem od S. Z. p. v likvidaci, takto upravenými kartami zneužil čísla celkem 201 platebních karet VISA, 119 karet Eurocard/Mastercard a 8 karet JCB tak, že předstíral pomocí takto padělaných karet realizaci obchodů, na jejichž základě měly být finanční částky z nich vyplývající převedeny na výše zmíněný účet u H.-b. C., a. s., k němuž měl vedle obou odsouzených dispoziční oprávnění i obžalovaný Z. K., který v bance za tím účelem vystupoval pod jménem F. S. po předložení padělaného OP na toto jméno, a odsouzený A. D. takto realizoval celkem 346 autorizací platebních karet ve výši 5.773.318,40 Kč, z čehož bylo 96 autorizací ve výši 1.803.968 Kč schváleno a zahrnuto do celkem realizovaných 378 transakcí ve výši 2,048.258,40 Kč, s úmyslem odčerpat na zmíněný účet v H.-b. C., a. s., celkem 6.017.608,80 Kč, což se nepodařilo, neboť v důsledku kontrolního systému Č. s., a. s., k proplacení nedošlo, vyjma částky 35.000 Kč, kterou ods. D. z účtu vyzvedl ke škodě H.-b. C., a. s., a další škoda ve výši 28.082,50 Kč byla způsobena Č. s., a. s., která v důsledku reklamací provedených plateb oprávněných držitelů platebních karet musela tuto částku nahradit a obž. K. měl navíc jeden kus takto upravené plastikové karty, na jejímž magnetickém proužku byl nahrán obsah druhé stopy platné a existující platební karty typu VISA vydané K. b., a. s., ve svém držení do 11. 3. 1999, kdy jej vydal v souvislosti se svým zadržením orgánům Policie ČR“. Jednání v bodě 2/ výroku rozsudku se dopustil tím, že „od přesně nezjištěného období roku 1998 až do svého zadržení dne 11. 3. 1999 měl v držení cestovní pas ČR znějící na jméno J. S., ve kterém byla vyměněna fotografie původního držitele cestovního pasu za fotografii obžalovaného a takto padělaný pas použil dne 10. 3. 1999 v M. při ubytování v hotelu L.“. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soudu v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 83/2002, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 3 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 5. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citovaný rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o vině skutkem popsaným pod bodem 1/, napadl obviněný Z. K. následně dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že odvolací soud provedl neúplné dokazování a následně provedené důkazy i nesprávně vyhodnotil, takže nakonec dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Nesprávně vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 4 T 15/1999, ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 3 To 172/2000, jímž byli uznáni vinnými stejnou trestnou činností t. č. odsouzení D. a C., a také z rozsudku Vrchního soudu v Madridu, 3. odd. trestního senátu ze dne 9. 6. 2005, č. 29/2005, který odvolací soud k důkazu provedl a jímž byl uznán vinným společně s dalšími dvěma pachateli trestným činem padělání kreditních karet podle čl. 386 odst. 1 ve znění čl. 387 trestního zákona Španělského království a trestným činem způsobení škody podle §263 a čl. 264.1.1 téhož zákona. Jednání se dopustil tak, že v září 2001 v několika městech K. se věnovali tzv. skimmingu kreditních karet a debetních karet s tím, že využívali elektronický materiál za účelem nezákonného obohacení a způsobili tak škodu vlastníkům karet a bankovním ústavům ve výši 4.537,64 EUR. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, ke ztrátě aktivního i pasivního volebního práva do veřejných funkcí po uvedenou dobu a k šestiměsíčnímu peněžitému trestu s odvodem 3 EUR denně, dále k zaplacení 1.824.14 EUR a společně s dalšími obžalovanými k solidární náhradě škody spořitelně C. d. C. ve výši 4.537,64 Eur. Odvolací soud z rozsudku Vrchního soudu v Madridu dovodil, že se měl dopustit jednání stejného druhu, pro jaké byl odsouzen v napadeném rozsudku (strana 5 rozsudku). Nicméně přes takový závěr nepovažoval odvolací soud za potřebné provést doplnění dokazování spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 3 T 1/2007, jímž bylo rozhodnuto, že ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl cizozemským státem uložen, bude bez jeho přeměny pokračováno, a ani si nevyžádal stanovisko Ministerstva spravedlnosti ohledně jeho podmíněného propuštění s konstatováním, že toto zjištění nemá pro projednávanou trestní věc význam. V této souvislosti, v kontextu závěrů o jeho vině a následné právní kvalifikace uvedl, že s takovým závěrem nesouhlasí, neboť z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 3 T 1/2007, vyplývá, že podle českého právního řádu by byl uznán vinným za jednání spáchané ve Š. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 odst. 2 odst. 3 písm. a) tr. zák. Má tedy zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, když Vrchní soudu v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem došly k jinému hmotně právnímu posouzení skutku. Má zato, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., a proto v této souvislosti také spatřuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. 3 To 83/2002, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřené svým obsahem do výroku o vině pod bodem 1/, směřují výlučně do skutkové, resp. procesní oblasti, a proto deklarovanému důvodu dovolání neodpovídají. Žádné vlastní kvalifikované právní námitky proti právní kvalifikaci skutku uvedenému pod bodem 1/ výroku o vině obviněný ve svém dovolání neuvedl. Námitka, podle které nebyl zcela řádně proveden důkaz soudními rozhodnutími týkající se původně odsouzených a spoluobviněných D. a C., směřuje do procesní oblasti a s otázkou právní kvalifikace nesouvisí. Ve vztahu k právní kvalifikaci dovolatel toliko Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že neprovedl důkaz trestním spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 1/2007, kde byla skutkově obdobná trestná činnost (rozhodnutí Vrchního soudu v Madridu) právně posouzena jinak. Tedy jde o námitku směřující proti rozsahu provedeného dokazování. Hmotně právní námitku nelze podle názoru státního zástupce vyvodit ani z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který dovolatel připojil ke svému dovolání, neboť jde o rozhodnutí podle §452 odst. 3 tr. ř., za použití ustanovení §451 odst. 1 tr. ř., jímž bylo rozhodnuto, že bude pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého cizozemským soudem (Vrchní soud v Madridu) bez jeho přeměny. Cizozemské rozhodnutí se dle státního zástupce skutečně týkalo trestné činnosti do určité míry skutkově obdobné trestné činnosti jako v projednávané trestní věci. Nicméně pokud Krajský soud dospěl k závěru, že podle českého právního řádu by byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák., je v tomto směru rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem nepřezkoumatelné, neboť soud se podrobněji zabýval toliko pojmem organizované skupiny a jinak se omezil toliko na konstatování, že jednání obviněného, pro které byl odsouzen ve Š., neobsahuje všechny znaky nutné pro posouzení skutku jako trestného činu podle §140 tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. Závěrem svého vyjádření státní zástupce uvedl, že námitky obviněného obsažené v textu dovolání směřují výlučně do procesní oblasti a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Nad rámec tohoto závěru uvedl, že s ohledem na kvalitu předmětných napodobenin platebních karet (viz strana 30 rozsudku soudu prvního stupně) vznikly pochybnosti o tom, zda takové předměty lze považovat za padělané platební prostředky podle §140 tr. zák. ve spojení s ustanovením §143 tr. zák. Na druhé straně však může obstát právní kvalifikace trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., a to podle platného práva v době spáchání skutku, když před 1. 1. 2002, kdy bylo do trestního zákona zařazeno výslovné ustanovení §89 odst. 18 tr. zák., byla v praxi i přes některé pochybnosti právní teorie podle ustanovení trestního zákona o trestném činu podvodu posuzována i taková jednání, která spočívala v neoprávněné manipulaci s technickým zařízením s cílem vylákat majetkový prospěch. Dovolatelem uváděná právní kvalifikace jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. na projednávaný skutek nedoléhá. Pokud by měla být zvažována, tak vzhledem k zamýšlené výši škody by muselo jít o právní kvalifikaci podle 4 odstavce ustanovení §247 tr. zák. Závěrem uvedl, že s ohledem na absenci kvalifikovaných dovolacích námitek a s ohledem na omezený rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu se nebylo možno výše naznačenými problémy právní kvalifikace zabývat. Pokud dovolatel své dovolání opřel i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu, tak k tomuto žádné konkrétní námitky neuvedl. Proto nelze při rozhodování k tomuto dovolacímu důvodu přihlížet. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265l odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a)tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i v případě jiného než jím navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný Z. K. je podle §265d odst. 1 písm. g) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), a dále také to, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z hlediska dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku a rozvedené v odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku, ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel obviněný výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soud hodnotil jednotlivé důkazy, a jednak o námitku neúplnosti dosavadního dokazování, protože jeho návrhu na doplnění dokazování způsobem uvedeným shora nebylo soudem vyhověno. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně právně kvalifikováno.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz strana 5, 6) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz strana 34 - 36) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku popsaného pod bodem 1/ výroku rozsudku soudu prvního stupně jako pokusu trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2 alinea 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. s odkazem na ustanovení §143 tr. zák. a jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že po provedeném přezkumu podle §254 odst. 1 tr. ř. shledal rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o vinu obviněného v případě skutku popsaného pod bodem 1/, úplným a správným. Plně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když zdůraznil, že soud se účastí obviněného K. na projednávané trestní věci podrobně zabýval, přičemž v této souvislosti nehodnotil toliko rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 T 15/1999 ze dne 29. 8. 2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze, sp. zn 3 To 172/2000, ze dne 5. 12. 2000 v trestní věci odsouzených D. a C., ale hodnotil i další svědectví a důkazy. Dále odvolací soud doplnil dokazování o rozsudek Vrchního soudu v Madridu, 3. odd. trestního senátu, ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 29/2005, jehož obsah rozvedl na straně 5 odůvodnění rozhodnutí se závěrem, že obviněný spáchal ve Š. trestnou činnost stejného druhu. Poté na straně 6 vyložil, z jakého důvodu nepovažoval za nutné doplnit dokazování spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 1/2007, a vyžádáním si stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze právně relevantně uplatnit za situace, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí podle §452 odst. 3 tr. ř. za použití ustanovení §451 odst. 1 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dne 2. 3. 2007 pod sp. zn. 3 T 1/2007 tak, že jednak bude pokračováno ve výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem cizozemského soudu, tj. Vrchního soudu v Madridu, 3. odd. trestního senátu, ze dne 9. 6. 2005, č. 29/2005, za obdobnou trestnou činnost jako v projednávané trestní věci, a zejména v tom, že Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že podle českého právního řádu by mohl být uznán vinným toliko trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. Z tohoto závěru Krajského soudu v Ústí nad Labem následně obviněný dovodil, že by i v projednávané trestní věci mělo být jeho jednání posouzeno rovněž podle stejného zákonného ustanovení, tj. podle §247 odst. 3 tr. zák. a podle něj by mu měl být i uložen trest.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést následující: Cizozemské rozhodnutí uznává soud příslušný podle §452 odst. 1 tr. ř. jako celek. Nerozhoduje přitom o vině odsouzené osoby, neboť o této již bylo rozhodnuto v uznávaném rozhodnutí. Nicméně trest, který je v něm uložen, přemění na trest, který by mohl být uložen za skutek, který je předmětem rozhodnutí, pokud by o tomto bylo rozhodováno v České republice, tedy podle trestního zákona postupem stanoveným trestním řádem. V případě, že druh trestu odnětí svobody uložený uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání jsou slučitelné s právním řádem České republiky, rozhodne soud, že se bude ve výkonu takového trestu pokračovat bez jeho přeměny. Závěr Krajského soudu v Ústí nad Labem o tom, že jednání obviněného, pro které byl uznán vinným cizozemským soudem, by mohlo být podle práva České republiky kvalifikováno toliko jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. měl význam toliko pro rozhodnutí, zda druh trestu odnětí svobody uložený rozsudkem cizozemského státu a také jeho délka jsou slučitelné s právním řádem České republiky. Tedy zda je nutno takový trest přeměnit nebo zda bude ve výkonu uloženého trestu cizozemským rozhodnutím pokračováno.
S jistou tolerancí lze tedy shora uvedenou dovolací námitku považovat za právně relevantní a odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem toliko za situace, že by byl obviněný v projednávané trestní věci uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Jak bylo zjištěno, trest byl obviněnému v posuzované trestní věci uložen v rámci zákonné trestní sazby pro trestný čin podle §140 odst. 3 tr. zák. a s odkazem na ustanovení §143 tr. zák. a §40 odst. 2 tr. zák. v trvání čtyř let, tedy hluboko pod spodní hranici zákonné trestní sazby, která činí výměru deset až patnáct let odnětí svobody. Bylo tedy možno učinit závěr, že tento dovolací důvod nebyl uplatněn v projednávané trestní věci právně relevantně.
K dovolání obviněného je nutno ještě poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání tedy není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávajícího opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). V posuzovaném případě však o takový případ nejde, neboť dovolatel výše uvedený nesoulad nijak relevantně nenamítal a podaným mimořádným opravným prostředkem se domáhal toliko přehodnocení a doplnění důkazů a prosazení vlastní verze ve svůj prospěch.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) l tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody uvedené v §265b odst. 1 tr. ř., byť je na to které ustanovení zákona v dovolání formálně odkazováno (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto bylo dovolání obviněného Z. K. shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková