ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1446.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1446/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2008 o dovolání podaném obviněným J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 8 To 153/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 199/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 12 T 199/2006, byl obviněný J. Z. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 10. 4. 2006 v době kolem 15:45 hodin v R., okr. před domem, po předchozí slovní rozepři zaútočil na D. B., hliníkovou lopatou s dřevěnou násadou dlouhou 59 cm, kdy opakovaně, asi osmkrát, vedl úder shora na hlavu D. B., která se bránila koštětem a údery vykrývala hliníkovou násadou, jež se přitom zdeformovala a zlomila, následně uchopil koště poškozené a vytrhnul je z násady a poškozené se poté podařilo uprchnout do domu; v průběhu celého incidentu poškozené vulgárně nadával a křičel, že ji zabije“. Za to byl obviněný podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §55 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest propadnutí věci, a to „lopaty připojené ke spisovému materiálu sp. zn. 12 T 199/2006.“
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 8 To 153/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 6. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a v tomto rozsahu zároveň do výroků o vině a o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zdůraznil, že od počátku popíral svoji vinu a zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že chybně hodnotily provedené důkazy a především se nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi poškozené D. B. a svědkyně Z. K., která je podle dovolatele navíc přítelkyní poškozené a se kterou má dovolatel rovněž dlouholeté spory. Dovolatel zpochybnil výpověď poškozené rovněž v tom směru, že se jí měla po údajných úderech lopatou do jejího koštěte zlomit násada, protože za takových okolností by měl možnost ji opravdu zranit, což se ovšem nestalo. Rovněž z této skutečnosti lze podle dovolatele dovodit, že to byla právě poškozená, kdo útočil, a která s útokem přestala teprve poté, kdy byla násada od koštěte nalomena.
Dovolatel dále upozornil na postup policejního orgánu, který neprovedl výslechy bezprostředně po inkriminované události a tím dal svědkyni Z. K. prostor pro přípravu její výpovědi. Za těchto okolností nelze podle dovolatele vyloučit ani případnou kooperaci této svědkyně s poškozenou. Navíc nebyl proveden ani dovolatelem navrhovaný důkaz posudkem znalce z oboru mechanoskopie, na jehož základě mohlo být objektivně zjištěno, zda-li se násada koštěte poškozené zlomila v důsledku úderu lopaty či naopak, čímž mohly být odstraněny pochybnosti o průběhu skutkového děje. Vzhledem k tomu, že žádný ze soudů tento důkaz neprovedl, a dále s přihlédnutím k rozporům mezi obsahem svědecké výpovědi poškozené a výpovědi svědkyně K., je podle dovolatele zřejmé, že soudy nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“, neboť jejich povinností bylo, aby v pochybnostech rozhodly v jeho prospěch.
Své dovolání uzavřel obviněný tím, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil a že to naopak byla poškozená D. B., která ho napadla a která by měla nést trestní odpovědnost. S ohledem na výše uvedené důvody navrhl, „aby Nejvyšší soud v Brně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2007 pod č. j. 8 To 153/2007 a aby byla podle §265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta, popřípadě aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil na základě výpovědí poškozené D. B., přímé svědkyně Z. K., jakož i na základě listinných důkazů, zejména odborného vyjádření znalkyně z oboru zdravotnictví, ze kterých soudy vycházely, plně odpovídají použité právní kvalifikaci jednání obviněného. Závěr soudu prvního stupně, že to byl právě obviněný, kdo se posuzované trestné činnosti dopustil, označil státní zástupce za vnitřně logický. Podle názoru státního zástupce proto v posuzované trestní věci není dán nesoulad (a tím méně extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
Státní zástupce dále upozornil na to, že námitky dovolatele směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, neboť soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu. Tyto procesní námitky však podle státního zástupce nelze podřadit pod použitý hmotně právní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a o námitku, že inkriminovaný incident proběhl za zcela jiných skutkových okolností, kdy agresivně jednal nikoliv on, ale naopak poškozená. To znamená, že dovolatel s primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 2 až 5) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily závěr o vině obviněného a právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §221 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě vyložily a odůvodnily. Soudy se zároveň zabývaly i důkazním návrhem obviněného a uvedly důvody, proč nebylo přistoupeno k provedení navrhovaného důkazu posudkem znalce z oboru mechanoskopie.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. Z. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler