ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1481.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1481/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1edna 2008 o dovolání podaném obviněným V. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 9 To 324/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 147/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 3 T 147/2007, v trestní věci obviněných A. K. a V. A., byl obviněný V. A. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným A. K. skutkem spočívajícím v tom, že „společně dne 1. 4. 2007 v době od 19:00 hodin do 20:00 hodin proti vůli A. S., ač věděli, že jmenované dosud nebylo 18 let, nejprve ve vlaku na trase P. – M. B. obžalovaný V. A. jmenovanou osahával, líbal ji na ústa a činil jí sexuální návrhy a posléze držením za ruku a obžalovaný A. K. zastoupením dveří znemožnili poškozené vystoupit z vlaku ve stanici K. a pohrůžkou újmy na zdraví ji přinutili k jízdě až do stanice M. B., kde všichni vystoupili, poškozenou násilím odvedli za účelem vykonání soulože k zahrádkářské kolonii, kde ji obžalovaný A. K. povalil na zem, přes její odpor jí obnažil horní část těla, rozepnul jí zip u kalhot, snažil se jí kalhoty svléknout, osahával ji a líbal na prsou, a obžalovaný V. A. poškozenou líbal na ústa a radil obžalovanému A. K., přičemž byli vyrušeni třetí osobou a k vykonání soulože nedošlo“. Za to byl obviněný V. A. podle §241 odst. 2 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o kterých rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 9 To 324/2007, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. A. následně dovoláním, které zároveň směřovalo i proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný odvolacímu soudu vytkl, že v napadeném usnesení dospěl k závěru o správnosti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv zjištěný skutek byl v rozsudku popsán způsobem, který neměl oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatele nebylo možno skutek po právní stránce posoudit jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť tento skutek jednak nevykazuje materiální znaky pokusu výše uvedeného trestného činu a jednak ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty chybí úmyslné zavinění. Tento právní názor dovolatel opřel o vlastní rozbor provedených důkazů a na tomto základě poukázal zejména na to, že podle výpovědi poškozené a dalších svědků se v inkriminovanou dobu choval spíše pasivně, nesl poškozené tašku a nijak poškozenou po vystoupení z vlaku nepřidržoval. Když zjistil, že poškozená s počínáním spoluobviněného K. nesouhlasí, nabádal jej, aby svého jednání zanechal. Za těchto okolností pak bylo podle dovolatele stěží možno dovodit, že souhlasil s tím, aby spoluobviněný K. přinutil poškozenou k souloži či k obdobnému pohlavnímu styku. Dovolatel zdůraznil, že pokud soud prvního stupně ve svém rozhodnutí tvrdí, že obhajoba obviněného (dovolatele), že poškozená přistoupila k sexuálním praktikám dobrovolně, byla nějak vyvrácena, není tento závěr správný. Podle dovolatele totiž poškozená sama uvedla, že spoluobviněného K. držela kolem pasu a ramen a nedávala ničím najevo, že s nimi nejde dobrovolně. Dovolatel proto nemohl rozpoznat údajnou nedobrovolnost jednání poškozené. Tato skutečnost zároveň umožňuje dovodit závěr o absenci úmyslu donutit poškozenou k souloži či k obdobné formě pohlavního styku. Dovolatel dále upozornil na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku použil takové argumenty, které jeho rozhodnutí sice podporují, avšak z provedeného dokazování nevyplývají. Jestliže odvolací soud přesto konstatoval správnost jeho závěrů, je podle dovolatele zřejmé, že ve věci rozhodl nesprávně, když podané odvolání zamítl.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 9 To 324/2007, z důvodů spočívajících v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je podané dovolání možno označit za přípustné. Současně poukázala na to, že argumenty uplatněné v předmětném podání se však týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace skutku a v závislosti na tom ukládání trestu. Podle státní zástupkyně je s ohledem na dostupný spisový materiál možno konstatovat, že učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. To znamená, že v posuzovaném případě bylo dovolání podáno z jiných důvodů než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. V tomto smyslu navíc uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ani obsahu odůvodnění podání. Své vyjádření k dovolání uzavřela státní zástupkyně tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný V. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani to, že soudy svá skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Dovolatelovo hmotně právní tvrzení, že skutek nevykazuje materiální znaky trestného činu a navíc absentuje též úmyslné zavinění (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), je založeno výlučně na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Na tomto podkladě pak dovolatel dospívá k vlastním skutkovým a právním závěrům, že použitá právní kvalifikace skutku - který se měl ve skutečnosti odehrát jinak - byla v jeho případě vadná, neboť podle něj neodpovídala výsledkům dokazování.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2, 3) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 5, 6) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.) s obviněným A. K. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného V. A. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler