ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1593.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1593/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2008 o dovolání podaném obviněným A. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To 28/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 18/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 41 T 18/2007, byl obviněný A. H. uznán vinným v bodě 1/ výroku o vině trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 30. 11. 2006 kolem 05.45 hod., v P. na chodníku křižovatky ulic B. a A. přistoupil zezadu k před ním jdoucí poškozené I. Š., přitiskl ji zády k sobě, jednou rukou ji přidržoval a druhou rukou jí přiložil nůž ke krku a řekl jí, ať nekřičí, nebo ji podřeže, s tím, aby mu byla po vůli, protože ji chce ošukat, a v případě, že to někomu řekne, tak ji zabije, následně poškozenou zatáhl do hustého křoví, zde jí stáhl kalhoty a spodní kalhotky, přičemž stále držel nůž v ruce, a donutil ji k orálnímu styku a když došlo ke ztopoření jeho pohlavního údu, proti vůli poškozené na ní vykonal soulož s výronem ejakulátu do pochvy poškozené, a vzhledem k tomu, že se v okolí místa začaly pohybovat jiné osoby, přiložil poškozené opět nůž ke krku a řekl jí, že se má obléknout, neboť se přemístí na jiné místo, přičemž s ohledem na fyzickou vyspělost poškozené a její vzhled musel být srozuměn s tím, že ještě nedovršila 18. rok věku“, a v bodě 2/ výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „stejného dne a ve stejné době jako pod bodem ad 1/ výroku rozsudku odešel s poškozenou ulicí M. v P., nůž však držel stále v ruce a na základě jeho výzvy mu poškozená ve strachu, že uskuteční své předem pronesené výhrůžky, vydala svůj mobilní telefon značky Nokia 6610i v ceně nejméně 1.800,- Kč, který měla uložený v kabelce, přičemž aby docílila ukončení násilného jednání ze strany obžalovaného, začala předstírat astmatický záchvat a dušnost, na základě čehož obžalovaný z místa činu utekl“. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §241 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené I. Š. na náhradě škody částku 1.800,- Kč.
Proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To 28/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ve výroku o trestu. Postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 3 tr. zák. Odvolání obviněného pak podle §265 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 24. 4. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2008, podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel zopakoval svoji obhajobu, že s poškozenou měl dobrovolný pohlavní styk, beze zbraně v ruce a bez jakéhokoli násilí. Oběma soudům pak vytkl, že o jeho vině rozhodly na základě neúplného dokazování a špatného vyhodnocení provedených důkazů a s ohledem na jeho předchozí trestní minulost, osobu a původ. Nesprávné závěry o jeho vině soudy přijaly na základě lživých výpovědí poškozené, jejího přítele a svědků O. a G. Soudy rovněž nevzaly v úvahu situaci, v jaké se nyní dovolatel nachází (narození dcery, problémy s bytem apod.), a odvolací soud mu naopak uložil přísnější trest odnětí svobody při horní hranici trestní sazby. Takový trest považuje dovolatel za nepřiměřeně vysoký, nehledě na to, že trestné činy, kterými byl uznán vinným, nespáchal.
Pokud jde o závěr soudů o jeho vině stíhanými skutky, dovolatel pro stručnost odkázal na argumentaci obsaženou již v podaném řádném opravném prostředku (odvolání), kterou se odvolací soud podle jeho názoru dostatečně nezabýval. Dovolatel doplnil, že od spáchání skutků do jeho vzetí do vazby asi pět měsíců bydlel nedaleko od místa, kde mělo dojít ke spáchání předmětné trestné činnosti, běžně se tam pohyboval, pravidelně docházel na policii v jiné trestní věci a měl proto pro případ, že by se inkriminovaného jednání skutečně dopustil, dostatek času na to, aby si zajistil alibi nebo se mohl skrývat či se nepohybovat v této lokalitě. Skutečnost, že ve stěru z pochvy poškozené a jejích spodních kalhotek byla zjištěna přítomnost spermatu vykazujícího shodu s jeho DNA profilem ještě nesvědčí o tom, že k pohlavnímu styku s poškozenou došlo přes její odpor (za použití násilí, resp. bezprostřední pohrůžky násilím). Tento skutkový závěr založil soud prvního stupně jen na tvrzeních poškozené a výše uvedených svědků, jejichž pohnutky ke křivému obvinění dovolatel vylíčil již v podaném odvolání. Jím navrhované listinné důkazy a důkazy výslechem svědků K., Č. a D. však odvolací soud neprovedl. Dovolatel tak má zato, že postupem odvolacího soudu nebylo naplněno jeho právo dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Své dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že způsob provedení a hodnocení důkazů soudy obou stupňů v dané věci neodpovídá ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To 28/2008, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby byl obžaloby v celém rozsahu zproštěn.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 2. 12. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný A. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným výroky o vině a trestu. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětného skutku (resp. že se skutek v soudem zjištěné podobě nestal), a v uvedeném směru pak především na polemice s rozsahem a kvalitou dokazování provedeného v jeho trestní věci. Soudům ve skutečnosti vytkl především to, že k jeho tíži porušily zásadu in dubio pro reo, když závěr o jeho vině výše uvedenými trestnými činy založily vedle výsledků biologické a genetické expertízy, která však sama o sobě o jeho vině nesvědčí (resp. nevylučuje dobrovolnost pohlavního styku mezi ním a poškozenou), na údajně lživých výpovědích poškozené, jejího přítele a svědků O. a G., a že se ani nepokusily konfrontovat je s výpověďmi jím navrhovaných svědků K., D. a Č., kteří by se mohli vyjádřit k jeho vztahu k P. G., k jeho tehdejšímu zranění, které fakticky vylučovalo jeho násilné jednání vůči poškozené, k vydírání jeho družky, telefonátu poškozené atd. a tím tyto lživé výpovědi vyvrátit. Podle dovolatele soudy tudíž vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci. S existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného jednání jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině těmito trestnými činy nedovolovaly.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 a sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 3 až 8), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Soud se zabýval rovněž návrhem obviněného na doplnění dokazování výslechy svědků K., Č. a D. a v rámci hlavního líčení vysvětlil, z jakých důvodů na tento důkazní návrh nepřistoupil a zamítl jej (č. l. 294 spisu). Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Současně se rovněž vypořádal s výše uvedeným návrhem obviněného na doplnění dokazování, když jej ve shodě se soudem prvního stupně považoval s ohledem na dosavadní stav dokazování za nadbytečný, a podrobně tento svůj závěr odůvodnil (viz str. 7 napadeného rozsudku).
Na tomto místě je k námitkám dovolatele třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jak bylo konstatováno výše, beze zbytku splňuje.
Pod použitý důvod dovolání nelze podřadit ani obecně formulovanou námitku obviněného, že soudy nepřihlédly k jeho osobním poměrům (narození dcery, problémy s bytem) a odvolací soud mu nakonec uložil trest odnětí svobody při horní hranici trestní sazby. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Existenci takové vady však obviněný v podaném dovolání rozhodnutí odvolacího soudu nevytýká.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler