ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.195.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 195/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 o dovoláních, která podali obvinění 1) A. I., 2) Ch. B. N., 3) L. Q. T., 4) N. Ch. D., 5) N. C. M. a 6) N. D. Q., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 2 To 38/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2005, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných A. I., L. Q. T. a N. D. Q. o d m í t a j í .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ch. B. N., N. Ch. D. a N. C. M. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2006, č. j. 37 T 3/2005-9494, byli dovolatelé uznáni vinnými:
1) A. I. v bodech ad 1/ a), b), c), d) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.,
2) Ch. B. N. v bodě ad 9/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
3) L. Q. T. v bodě ad 8/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
4) N. Ch. D. v bodě ad 9/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.,
5) N. C. M. v bodě ad 8/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a
6) N. D. Q. v bodě ad 9/ trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě ad 11/ trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Obviněný A. I. byl za výše uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2005, č. j. 4 T 17/2004-11356, podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byly podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. uloženy tresty propadnutí věci, a to peněžních částek a věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Soud v jeho případě současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný Ch. B. N. byl podle §187 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný L. Q. T. byl podle §187 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Obviněný N. Ch. D. byl podle §187 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
Obviněný N. C. M. byl podle §187 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. tresty propadnutí věci, a to věcí a peněžních částek specifikovaných ve výroku rozsudku.
Obviněný N. D. Q. byl podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území republiky na dobu neurčitou.
Nalézací soud zároveň výrokem pod bodem II/a), b) rozsudku rozhodl podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o uložení ochranného opatření - zabrání věci, a to finančních prostředků a dalších věcí v tomto výroku jednotlivě specifikovaných.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali krajský státní zástupce v Ostravě, všichni výše jmenovaní dovolatelé, dalších osm obviněných a družka obviněného H. A. S., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 2 To 38/2007, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu, a to mimo jiné ohledně obviněného L. Q. T. v celém rozsahu, ohledně obviněného A. I. ve výrocích o trestech a ohledně všech dovolatelů a ostatních obviněných v celém výroku o zabrání věci. V případě tohoto posledního výroku rozhodl z podnětu podaných odvolání tak, že podle §259 odst. 1 tr. ř. se věc vrací soudu prvního stupně. Výrokem podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. pak mimo jiné nově rozhodl, že obviněného L. Q. T. na modifikovaném skutkovém základě (upřesnění data, od kdy se obviněný do trestné činnosti páchané organizovanou skupinou zapojil) nově uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a podle §187 odst. 3 tr. zák. ho odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Ohledně obviněného A. I. odvolací soud nově rozhodl tak, že ho za trestný čin, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně, a sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2005, č. j. 4 T 17/2004-11356, který nabyl právní moci dne 19. 9. 2005, podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle §55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. uložil tresty propadnutí věci, a to peněžních částek a věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Soud v jeho případě současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních odvoláními napadených výrocích ponechal vrchní soud rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19. 6. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezměněných výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění A. I., Ch. B. N., L. Q. T., N. Ch. D., N. C. M. a N. D. Q. následně dovolání, přičemž všichni uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný N. Ch. D. též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Obviněný A. I. v úvodu odůvodnění svého dovolání připustil, že si je vědom skutečnosti, že Nejvyššímu soudu obecně nepřísluší hodnotit provedené důkazy, jak to činí nalézací a případně odvolací soud, avšak současně poukázal na rozhodovací činnost Ústavního soudu, který některými svými nálezy (např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 404/98) tuto zásadu prolomil, když v nich zdůraznil nutnost respektování základních principů spravedlivého procesu a klade zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, nutnost reakce soudu na uplatněné námitky a nakonec i respektování zásady, že vzniklé pochybnosti je vždy nutno vykládat ve prospěch obviněného. V této souvislosti pak dále namítl, že oba soudy v dané trestní věci dospěly k závěru o jeho vině stíhaným skutkem toliko volnou úvahou a interpretací telefonních odposlechů, byť tomuto závěru ostatní provedené důkazy nenasvědčovaly. Podle něj přitom nebyl předložen žádný důkaz o tom, že k předání heroinu či převzetí peněz za něj skutečně fyzicky došlo. Problematičnost jednoznačné interpretace zaznamenaných telefonních hovorů se podle dovolatele jednoznačně ukázala zejména u popisu tvrzeného předání 300 g heroinu za částku 300.000,- Kč u obchodního domu G. v Ú. n. L., kdy při jeho zadržení a zadržení obviněného B. X. D. nebyl žádný heroin policií zajištěn. Volný způsob interpretace obsahu sledovaných telefonních hovorů soudy obou stupňů dle jeho názoru trpí jednostranností a je v rozporu se základní zásadou trestního řízení obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 2 To 38/2007, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 37 T 3/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ch. B. N. v podaném dovolání vytkl soudům prvního a druhého stupně, že jeho jednání, za které byl uznán vinným a odsouzen, posoudily jako jednání spáchané v rámci organizované skupiny a při úvaze o trestu je vyhodnotily jako přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. g) tr. zák. Výrok rozsudku soudu prvního stupně v bodě 9/ však dle jeho názoru postrádá popis takových skutečností, které by odůvodňovaly takový právní závěr. Z výroku napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně není zřejmé, že by si byl vědom existence takové skupiny a že skupina, ve které měl působit, vykazovala znaky plánovitosti, promyšlenosti a koordinovanosti úloh jednotlivých jejích členů, což je pro závěr o existenci organizované skupiny nezbytné. Soudy rovněž dle názoru dovolatele nepřihlédly k rozsahu trestné činnosti, kterou měl v rámci činnosti organizované skupiny páchat, přičemž o přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. g) tr. zák. nemůže jít tehdy, jestliže pachatel byl členem organizované skupiny, avšak v rámci její činnosti se podílel toliko na ojedinělém trestném činu a obecně projevoval pasivitu, jak tomu bylo v jeho případě. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2007, č. j. 2 To 38/2007-10269, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud v důsledku zrušení pozbyla podkladu, věc podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí a aby tak rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal rozhodnout jiným než navrženým způsobem.
Obviněný L. Q. T. v podaném dovolání vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazní situaci v jeho trestní věci. Poukázal na rozpory ve výpovědích svědků a především na způsob, jakým soudy obou stupňů dovodily množství prodávaného heroinu a výnos z tohoto prodeje. To bylo dle jeho názoru stanoveno pouze odhadem, bez konkrétního odkazu na hmatatelné důkazní prostředky, když soudy nakonec vycházely toliko z provedených odposlechů telefonních hovorů. Stejně tak dovolatel napadl způsob, jakým orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru o jeho zisku na celé trestné činnosti, když se v tomto směru opět omezily jen na domněnky a dedukce. A konečně, dovolatel namítl, že prokázáno nebylo ani to, že by nakoupil ve vytýkaném množství heroin, že by ho nějak mísil či jinak ředil a že by ho prodával. S odvoláním na výše uvedenou argumentaci pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadené dovoláním a věc mu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný N. Ch. D. ve svém dovolání v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také napadl způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Jeho námitky byly prakticky totožné s těmi, jaké uplatnil obviněný L. Q. T. Kromě jiného však rovněž namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, zda a jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání, v čemž spatřuje vadu zakládající existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. V závěru svého dovolání tedy navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadené dovoláním a věc mu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný N. C. M. v podaném dovolání namítl, že nebyla prokázána skutečnost, že stíhanou trestnou činností získal značný prospěch, která opodstatňovala užití přísnější právní kvalifikace podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Soudům obou stupňů především vytkl, že při zjišťování výše prospěchu vůbec nevzaly v úvahu jeho drogovou závislost a nezabývaly se otázkou, kolik získané drogy spolu s dalšími obviněnými sami zkonzumovali. Jestliže je zisk podmíněn prodejem zboží a nebylo zjištěno, jaké množství drogy spotřeboval on sám, nebylo dle jeho názoru možno uzavřít, že získal stíhanou trestnou činností značný prospěch. Vzhledem k uvedenému tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. 2 To 38/2007, zrušil a věc tomuto soudu vrátil, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný N. D. Q. v podaném dovolání namítl, že nebylo dostatečně prokázáno jeho členství v organizované skupině, páchání trestné činnosti ve větším rozsahu a značný prospěch odůvodňující následně kvalifikaci jeho jednání jako trestný čin podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. Je toho názoru, že jeho aktivní podíl na činnosti organizované skupiny nelze automaticky dovozovat z toho, že si kupoval heroin od obviněného N. Ch. D. Heroin si kupoval pro vlastní potřebu a někdy ho prodal dalším narkomanům. Z provedeného dokazování však nijak nevyplynulo, že by zastával v rámci činnosti nějaké koordinované skupiny s jasnou dělbou úkolů, vyznačující se jistou plánovitostí, nějaký konkrétní úkol.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. ve třech podáních písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která je ze základních obecných hledisek označila za přípustná.
K dovolání A. I. uvedla, že jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Z dostupného spisového materiálu k dané trestní věci však dle jejího názoru nevyplývá, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Argumentace obviněného Ch. B. N., pokud jde o neúplnost ve věci provedeného dokazování a uložení nepřiměřeně přísného trestu, podle státní zástupkyně rovněž nespadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ani v jeho případě neshledala existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením jeho jednání na straně druhé. K námitce obviněného, že v posuzovaném případě nešlo o organizovanou skupinu, uvedla, že z provedeného dokazování, zejména ze svědeckých výpovědí, telefonických odposlechů ale i výpovědí jednotlivých obviněných existence skupiny s pevnou organizační strukturou a rozdělením úkolů vyplynula.
Dovoláním obviněných L. Q. T. a N. Ch. D. státní zástupkyně shodně vytkla, že v nich obsažené argumenty v převážné většině neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se opět týkají hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a z hlediska ukládání trestu. K námitce obviněného N. Ch. D., že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výslovně výrok o zamítnutí jeho odvolání, kterou uplatnil v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., konstatovala, že se jedná toliko o formální pochybení na straně vrchního soudu, přičemž skutečnost, že vrchní soud považoval dovolání obviněného za nedůvodné, vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí.
A konečně, obdobné stanovisko, jak je rekapitulováno výše, zaujala státní zástupkyně i k dovoláním podaným obviněnými N. C. M. a N. D. Q. K argumentaci v nich obsažené znovu uvedla, že z provedeného dokazování jasně vyplývá, že stíhaného jednání se dopustili jako členové organizované skupiny, trestnou činnost spáchali ve větším rozsahu a získali jí značný prospěch.
Ve svých vyjádřeních státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných A. I., L. Q. T. a N. Ch. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř. Dovolání obviněných Ch. B. N., N. C. M. a N. D. Q. pak vyhodnotila jako zjevně neopodstatněná a Nejvyššímu soudu navrhla, aby je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o všech dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila i pro případ, kdy by Nejvyšší soud v konkrétních případech shledal důvody k jinému než navrženému rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění A. I., L. Q. T., N. Ch. D., Ch. B. N., N. C. M. a N. D. Q. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. (obviněný L. Q. T.), podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam (obviněný A. I.) a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam (obvinění N. Ch. D., Ch. B. N., N. C. M. a N. D. Q.). Na přípustnost všech podaných dovolání zároveň nemá vliv skutečnost, že rozsudek soudu druhého stupně byl mj. z podnětu jejich odvolání částečně zrušen ve výroku o uloženém ochranném opatření (zabrání věci) a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v této části vrácena soudu prvního stupně. O ochranném opatření lze totiž rozhodnout samostatně v novém řízení podle §230 odst. 2 tr. ř. per analogiam, a to ve veřejném zasedání (srov. B 1/1977-14) usnesením, které pak lze rovněž napadnout v zákoně uvedenými opravnými prostředky.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je odkazováno ve všech dovoláních, a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., na který odkázal obviněný N. Ch. D.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03), oproti důvodům pro zrušení rozsudku z podnětu odvolání jako řádného opravného prostředku (§258 odst. 1 tr. ř.).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatelů, jež představují polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, či s objektivitou (resp. neobjektivitou) soudů při posuzování výsledků dokazování ve vztahu k nedodržení zásady in dubio pro reo. Dovolatelé pak v tomto rámci dospívají k vlastním závěrům, které skutečnosti bylo možno vzít za prokázané a které nikoliv, a ve spojení s tím pak namítali, že soudy neměly k dispozici a nezjistily takový skutkový stav věci, který by dovoloval právní posouzení jejich jednání jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zák. (u obviněného A. I. podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. zák.). To znamená, že dovolatelé na základě výše uvedeného dovolacího důvodu buď zcela (obvinění A. I., L. Q. T., N. D. Q. a N. Ch. D.) nebo zčásti (obvinění Ch. B. N. a N. C. M.) neuplatnili primárně žádné hmotně právní důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhali revize (přehodnocení) skutkového stavu věci, z něhož soudy při právním posouzení jednotlivých skutků vycházely.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. (zejména dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy obou stupňů ve věci dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích tyto závěry (zejména soud druhého stupně k odvolacím námitkám) v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. vyložily a odůvodnily. Odvolací soud zároveň napravil vady rozsudku soudu prvního stupně, které v rámci svého přezkumného postupu zjistil.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku obviněného Ch. B. N., že soudy při ukládání trestu nesprávně aplikovaly ustanovení §34 písm. g) tr. zák. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.) lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Konečně je třeba - ve vztahu ke všem podaným dovoláním - poznamenat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst.1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
V posuzovaném případě byl důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněn toliko námitkou obviněného Ch. B. N., že z výroku rozsudku není v jeho případě zřejmé, že vědomě (tj. zaviněně) působil v rámci organizované skupiny ve smyslu odst. 2 písm. a) §187 tr. zák., a námitkou obviněného N. C. M., že při zjišťování značného prospěchu jako znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 písm. a) §187 tr. zák. se soudy v jeho případě nevypořádaly s otázkou stanovení výše tohoto prospěchu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaných dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Pod pojmem organizovaná skupina se obecně i ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 písm. a) tr. zák. rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (v judikatuře srov. např. R 45/1986 SbRt.). Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl (§4 tr. zák.).
V případě obviněného (dovolatele) Ch. B. N. nebyly výše uvedené zásady porušeny. Podle zjištění soudů (viz výrok rozsudku soudu prvního stupně v bodě 9/ a jeho odůvodnění na str. 138, a dále str. 49 rozsudku odvolacího soudu) působil obviněný ve skupině prodejců a distributorů drog (heroinu), která byla založena na dělbě úkolů mezi jednotlivými členy, kdy někteří drogu (heroin) objednávali a převáželi, jiní vyhledávali spotřebitele a všichni se zároveň podíleli na konečné distribuci odběratelům. Obviněný pak patřil mezi ty členy skupiny, kteří na různých místech (zejména v O.) realizovali prodej heroinové směsi. Vzhledem k provázanosti jednotlivých úkonů těchto osob pak lze důvodně dovodit, že obviněný (dovolatel) jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy jednak jako spolupachatel (§9 odst. 2 tr. zák.) a zároveň jako příslušník sdružení více než tří osob, jejichž společná plánovitá činnost a kooperace usnadňovala uskutečňování trestné činnosti. Dovolateli proto nelze přisvědčit, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zatíženy jím vytýkanými vadami.
Pod pojmem značný prospěch je třeba obecně i podle odst. 3 písm. a) §187 tr. zák. rozumět prospěch představující částku nejméně 500.000,- Kč (srov. přiměřeně §89 odst. 11 tr. zák.). Při určení výše tohoto prospěchu je nutno zásadně vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení (zisku) pachatele. To znamená, že tam, kde to přichází v úvahu, je nutno odečíst náklady, které pachatel sám při páchání trestné činnosti vynaložil či musel vynaložit. V posuzovaném případě by proto výši prospěchu dovolatele nepředstavoval hrubý výtěžek z prodeje drogy (heroinu), nýbrž rozdíl mezi tímto výtěžkem a náklady vynaloženými na nákup drogy, její úpravy apod. Takové náklady totiž nelze ztotožňovat s prospěchem pachatele výše uvedeného trestného činu. Protože znak prospěchu či značného prospěchu je obsažen i ve skutkových podstatách některých jiných trestných činů, lze v dané souvislosti připomenout judikaturu i rozhodovací praxi soudů týkající se stanovení výše prospěchu pachatele z trestné činnosti (přiměřeně srov. např. R 55/1996/I SbRt., Právní rozhledy /C. H. BECK/ PR 12/1998, Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK/ RNs T 317/2002 a RNs T 774/2005).
Podle rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 8/) se obviněný N. C. M. trestného činu dopustil společným jednáním s dalšími osobami a podle zjištění soudu čistý prospěch (zisk) této skupiny činil nejméně 1.526.460,-, když soud správně odpočetl náklady na obstarání heroinu ve výši 786.600,- Kč a prostředku k jeho míchání ve výši 52.000,- Kč. Z hlediska tohoto závěru pak nelze považovat dovolatelovy námitky za jakkoliv opodstatněné.
Pokud jde o obviněného N. C. D., který navíc uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pak tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Existence předmětného dovolacího důvodu byla dovolatelem spatřována v tom, že odvolací soud za stavu, kdy jeho odvolání nevyhověl, měl rozhodnout o jeho zamítnutí výrokem podle §256 tr. ř. Výrok o zamítnutí dovolatelova odvolání však v rozsudku chybí. Dovolatel poukázal na to, že odvolací soud sice v rámci svého rozsudku ve výroku pod bodem V/ konstatoval, že ostatní výroky odvoláním napadeného rozsudku zůstávají beze změn, avšak takový procesní způsob rozhodování trestní řád nezná. Uvedenou námitku lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.
K opodstatněnosti této dovolatelovy námitky Nejvyšší soud uvádí, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části.
V případě obviněného (dovolatele) N. Ch. D. odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný v celém výroku o zabrání věci. Proto tento oddělitelný výrok zrušil, a to mj. též z podnětu odvolání obviněného N. Ch. D. (viz bod I/ napadeného rozsudku). V této zrušené části pak byla věc vrácena soudu prvního stupně (viz bod III/). Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaného odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání podle §256 tr. ř. zamítá, neboť odvolání obviněného tvoří zásadně jediný celek (jeden opravný prostředek). Současně nezaložil žádnou vadu ani tím, že do výrokové části rozhodnutí vložil v praxi odvolacích soudů nadbytečně užívanou větu „v ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek nezměněn“ (bod V/), byť takový „potvrzující výrok“ nemá žádnou oporu v zákoně (srov. ustanovení §254 a násl. tr. ř.). To znamená, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak na to ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje dovolatel. Závěrem zbývá poznamenat, že odvolací soud svým rozhodnutím vytvořil vůči nezrušeným výrokům odvoláním napadeného rozsudku týž právní stav, jako by podané odvolání de facto zamítl.
Vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných A. I., L. Q. T. a N. D. Q. byla podána z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněných Ch. B. N., N. Ch. D. a N. C. M. pak byla dílem podána rovněž z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a dílem (v jejich relevantně uplatněné části) pak nebyla shledána jakkoliv neopodstatněná. Proto Nejvyšší soud tato dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. O odmítnutí dovolání bylo za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler