ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.530.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 530/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2008 o dovolání podaném obviněným J. F., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 3 Tmo 16/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 Tm 2/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. F. byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 1. 2007, č. j. 5 Tm 2/2005-543, uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., na tom skutkovém základě, že „poté, co dne 20. 6. 2004 v době od 03,50 do 04,20 hodin došlo před diskotékou U. ve S. k incidentu mezi pracovníky bezpečnostní agentury K. C. a skupinou osob, která byla těmito pracovníky z objektu diskotéky vyvedena a obviněný J. F. byl T. H. udeřen pěstí do obličeje a následně pak napaden úderem nohou T. T., když od dalšího jednání vůči J. F. bylo ze strany útočníků upuštěno pouze z důvodu příjezdu hlídky Městské policie ve S., nastoupil obviněný J. F. s ostatními členy hlídky do služebního vozidla bezpečnostní agentury K. C. a z místa odjeli; následně uvedené vozidlo zastavilo v ulici L. před restaurací U M. P. ve S., kde celá osádka z vozidla vystoupila, obstoupila skupinu osob, v níž se nacházel rovněž T. H., přičemž obviněný J. F. vyvolal s T. H. konflikt, neboť tohoto vyzval na ״tzv. férovku״, a to přesto, že v tomto jednání se mu snažila zabránit Z. R., kterou udeřil pěstí do obličeje, T. H. bránil poškozenou R. tak, že chtěl odvrátit další jednání obviněného vůči poškozené R., a to úderem pěstí, když obviněného nezasáhl a následně T. H. obviněný J. F. fyzicky napadl, zatlačil jej mimo silnici do křoví, kde ho opakovaně povalil na zem, opakovaně udeřil pěstí a kopl poškozeného, v důsledku tohoto jednání utrpěl T. H. zranění, a to dvě tržně zhmožděné rány v týlní krajině délky 2 a 3 cm, krevní výron pravého ušního boltce a mnohočetné podkožní krevní výrony a oděrky na trupu a horních končetinách, když toto zranění je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako zranění lehké s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopnosti kolem 14 dnů, přičemž Z. R. utrpěla v důsledku jednání obviněného F. krevní výron o velikosti 5x5 cm na pravé tváři a podvrtnutí krční páteře, když toto zranění je hodnoceno jako zranění s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopnosti kolem 3 týdnů“. Za to byl obviněný podle §221 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR částku 2.688,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 8. 2007, č. j. 3 Tmo 16/2007-583, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 8. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž napadl výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) a současně v celém rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. odvolacímu soudu vytkl, že se důsledně nezabýval podaným řádným opravným prostředkem (odvoláním) a napadené usnesení vydal, ačkoliv nebyly splněny procesní podmínky pro postup podle §256 tr. ř. Odvolací soud podle dovolatele nevzal v úvahu především to, že rozsudek soudu prvního stupně byl v podstatě nepřezkoumatelný a vycházel z paušálního hodnocení důkazů a z domněnek místo faktů. Výpovědi zaměstnanců bezpečnostní agentury, tj. hlavní důkazy svědčící ve prospěch dovolatele, přitom soud prvního stupně nesprávně shledal nelogickými a nevěrohodnými, a to toliko na základě vlastních názorů a především na nepřesné interpretaci těchto důkazů. Tyto nedostatky odvolací soud nezjistil a nenapravil. Návrh na provedení zvukového záznamu hlavního líčení byl pak odvolacím soudem zcela ignorován. Odvolací soud podle dovolatele rovněž přehlédl řadu procesních pochybení, k nimž došlo v předcházejícím řízení, ačkoliv tato pochybení měla mít dopad na porušení práva obviněného (dovolatele) na obhajobu. Dovolateli bylo především znemožněno zúčastnit se řady některých vyšetřovacích úkonů, ať již osobně či prostřednictvím svého obhájce, přičemž výpovědi osob, jejichž výslechů se dovolatel nemohl zúčastnit, soud prvního stupně v dalším řízení odmítl byť jen předestřít z důvodu, že u vyslýchaných osob došlo ke změně procesního postavení, kdy původně spoluobvinění dále v řízení vystupovali jako svědci. K této okolnosti odvolací soud pak vůbec nepřihlížel a své skutkové závěry dokonce o výše uvedené výpovědi opřel. Dovolatel současně vyslovil přesvědčení, že byl ve svých právech zkrácen i z toho důvodu, že bylo proti němu vedeno společné řízení s dalšími obžalovanými, zejména pak mladistvými. To mělo za následek, že z hlavního líčení byla vyloučena přítomná veřejnost a ve vztahu k dovolateli tak byla porušena zásada veřejnosti zakotvená v §2 odst. 10 tr. ř. Vzhledem k výše uvedeným důvodům proto podle názoru dovolatele existovaly důvody pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně uvedené v §258 odst. 1 písm. a) až c) tr. ř. a nebyly splněny podmínky pro postup podle §256 tr. ř., tzn. podmínky stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle dovolatele naplněn tím, že byl nesprávně posouzen fyzický konflikt mezi ním a poškozeným T. H. V uvedené souvislosti dovolatel interpretoval ve věci provedené důkazy a poukázal zejména na to, že T. H. zaútočil na dovolatele nikoliv v důsledku nečekaného napadení přítelkyně (Z. R.), ale zcela cíleně po předchozí přípravě. Poškozený byl totiž před konfliktem vysvlečen z trička, což znamená, že se na konflikt předem připravoval a „chtěl dát dovolateli takovou ránu, aby dovolatel nebyl dále ničeho schopen“. Při správném a objektivním skutkovém zjištění obecných soudů byl však podle dovolatele ve skutečnosti možný jen jediný závěr, a to, že dovolatel nikoho nenapadl a proti nikomu nevystupoval jako útočník, naopak on sám byl napaden nejprve poškozenou Z. R. a poté poškozeným T. H. Ze strany dovolatele tudíž šlo o jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. Přitom i za předpokladu, že by obrana dovolatele byla posouzena jako jednání, které v nějakém směru (např. časovém) vybočilo z mezí nutné obrany, bylo by potřeba takové jednání hodnotit jako exces z nutné obrany. V tom případě by ale nebylo zavinění dovolatele úmyslné a nemohlo by mu být kladeno za vinu spáchání úmyslného trestného činu. Jestliže by se v tomto směru vyskytly případné pochybnosti, pak bylo zapotřebí, aby soud postupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo a případné pochybnosti vyhodnotil nikoliv k dovolatelově tíži, ale v jeho prospěch.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud na základě důvodného dovolání dle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. tímto dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 8. 2007, č. j. 3 Tmo 16/2007-583, případně zrušil a dovolatele zprostil obžaloby nebo aby přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout“. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil odvolacímu soudu věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Dovolatel zároveň s odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř., popř. §265o odst. 1 tr. ř. požádal o odložení výkonu pravomocného rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a dále pokud jde o vymáhání nákladů trestního řízení.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která je označila ze základních obecných hledisek za přípustné. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se však podle názoru státní zástupkyně vztahuje toliko jediná dovolatelova námitka, a to, že v jeho případě mělo být aplikováno hmotně právní ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Podle státní zástupkyně by však v posuzované věci nebylo užití tohoto ustanovení adekvátní, neboť z výpovědí jednotlivých ve věci slyšených svědků bylo zjištěno, že výpověď (verze) dovolatele není věrohodná. Poškození především neměli vůči obviněnému žádný důvod k případné odvetě. Hodnověrnost výpovědí poškozených je podle státní zástupkyně posilována i tím, že uvedli podrobnosti týkající se povahy konfliktu a v tomto rámci nezamlčeli ani skutečnosti ve prospěch obviněného, když zmínili i určité prvky nevhodnosti svého vlastního chování. Své vyjádření uzavřela státní zástupkyně konstatováním, že dovolání obviněného J. F. je dovoláním zjevně neopodstatněným. Proto navrhla, aby je Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání zároveň vyslovila souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatel své dovolání opírá, lze podřadit pod jím uplatněné dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být naplněna, neboť odvolací soud projednal dovolání obviněného ve veřejném zasedání a ve věci rozhodl po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami předpokládanými v použitém dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v odůvodnění obou soudních rozhodnutí) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku, ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený hmotně právní dovolací důvod opřel výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily jednotlivé důkazy, popř. o námitky týkající se správnosti procesního postupu orgánů činných v trestním řízení. Dovolatel dále zdůraznil, že v pochybnostech byly důkazy hodnoceny k jeho tíži, tzn. že nebyla respektována procesní zásada in dubio pro reo. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno, neboť ve skutečnosti jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák., tedy za okolností vylučujících nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost (protiprávnost).
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2 až 6) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 17 až 20) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a právní závěry ve svých rozhodnutích v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Z napadeného usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, že po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným (včetně šíře provedeného dokazování), přičemž tam, kde to považoval za potřebné, jeho závěry sám upřesnil a doplnil.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně specifikovaných procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především prosazení vlastní skutkové verze, podle které jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. a nikoli podle zjištění soudu v odvetě, kdy v této fázi jednání měl být jak původcem konfliktu, tak i útočníkem (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6). V případě obviněného J. F. bylo dovolání uplatněné na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. To současně znamená, že dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
V dovolacím řízení nebyly současně shledány důvody, aby z podnětu obviněného J. F. bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Samotný návrh na odklad či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí může přitom za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. dovolacímu soudu podat výlučně předseda senátu soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler