ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.809.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 809/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2008 o dovolání podaném obviněnou Z. J., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 338/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 465/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 6. 2007, č. j. 2 T 465/2005-404, byla obviněná Z. J. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spáchala tím, že
ad 1/ „jako zaměstnankyně firmy M. T., a. s., pověřená odvodem tržeb z firmy M. T., spol. s. r. o., v době od 2. 8. 2004 do 10. 8. 2004 v K. převzala tržbu z pokladen prodejny M. T., spol. s. r. o., v celkové výši 676.000,- Kč, do hlavní pokladny s. r. o. M. T. v K. však odvedla pouze částku 590.000,- Kč, čímž firmě M. T., spol. s. r. o., způsobila škodu ve výši 86.000,- Kč, kteroužto částku si ponechala pro svou vlastní potřebu“,
ad 2/ „jako zaměstnankyně firmy M. T., a. s., pověřená vystavováním faktur zákazníkům této firmy a přebíráním finančních částek za prodej zboží v hotovosti, od 16. 1. 2004 do 10. 8. 2004 v K. převzala od 10 zákazníků, a to firem M. G., V.-m. H., H., s. r. o., P. M., T. E.-T., s. r. o., I. Š., P. M., Zámečnictví J. H., P. D., K., M. s., s. r. o., a J. K., v hotovosti peníze v částce 341.172,- Kč jako úhradu faktur za odebrané zboží, případně jako zálohu na odebrané zboží, kterou měla odvést do pokladny firmy M. T., a. s., což však neučinila, ponechala si ji pro svoji potřebu, čímž způsobila firmě M. T., a. s., škodu ve výši nejméně 341.172,- Kč.“
Za tento trestný čin byla obviněná podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce či zaměstnání spojené s hmotnou odpovědností na dobu dvou let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. zák. soud obviněné uložil povinnost zaplatit jako náhradu za způsobenou škodu poškozené M. T., spol. s. r. o., částku 36.000,- Kč, a poškozené M. T., a. s., částku 341.172,- Kč.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 4 To 338/2007, jímž podle §256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná Z. J. následně dovoláním směřujícím současně i proti výroku o vině a výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka poukázala na to, že trestný čin zpronevěry podle (§248 tr. zák.) zákon vymezuje jako jednání, kdy si pachatel přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak škodu na cizím majetku. To znamená, že není-li věc do dispozice pachatele svěřena, nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu. Podle dovolatelky však v daném případě z výsledků provedeného dokazování s jistotou nevyplývá, zda ke svěření peněz do její dispozice skutečně došlo či nikoliv. Závěr soudu o prokázané vině dovolatelky je tak třeba považovat přinejmenším za předčasný. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že z výpovědí svědků, zaměstnanců poškozených společností, vyplynulo, že to byli právě oni, kdo přebírali od zákazníků peníze, a také to všichni tito svědci potvrdili. Pokud zároveň vypověděli, že veškeré tržby jí předávali vždy ve správné výši, nebylo možno očekávat jinou výpověď, neboť za předpokladu, že by se tito svědci jakýmkoliv způsobem podíleli na krácení tržeb, mohli by sami sobě přivodit nebezpečí trestního stíhání. Jiný důkaz svědčící o tom, že uvedení zaměstnanci jí skutečně hotovost převzatou od zákazníků předali a ona ji neuložila do pokladny některé z poškozených společností a ponechala si ji pro vlastní potřebu, podle dovolatelky proveden nebyl.
Pokud soud neměl k dispozici dostatek důkazů svědčících o tom, že osoby zmiňované v předcházejících odstavcích skutečně předaly hotovost převzatou od zákazníků dovolatelce, která je nepředala do pokladny poškozených společností a ponechala si je pro vlastní potřebu, pak nebyla náležitě objasněna základní otázka, zda inkriminované finanční prostředky byly v posuzovaném případě vůbec svěřeny do dispozice dovolatelky. Jestliže neexistoval dostatek důkazů o této skutečnosti, bylo podle dovolatelky namístě, aby soud v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodl v její prospěch. Poněvadž soud prvního stupně takto nepostupoval, je podle dovolatelky zřejmé, že rozhodl na základě nesprávného posouzení skutku, neboť především nebylo možno s jistotou konstatovat, zda se na spáchání trestné činnosti případně nepodílelo více osob či osoby jiné, tj. zda to byla právě dovolatelka, kdo svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu zpronevěry.
Odvolacímu soudu pak dovolatelka vytkla, že se předmětnou věcí z výše uvedených hledisek nezabýval a argumentaci uplatněnou v jejím odvolání odmítl s tím, že hodnocení důkazů je výsadním a nezadatelným právem soudu prvního stupně. Dovolatelka připomněla, že povinností soudu prvního stupně i soudu odvolacího bylo především zkoumat, zda jsou bez jakýchkoliv pochybností naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a že veškeré provedené důkazy tomu nasvědčují, stejně jako nasvědčují tomu, že skutkovou podstatu naplnila svým jednáním právě osoba, proti níž bylo trestní řízení vedeno.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, „aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, č. j. 4 To 338/2007-420, ze dne 16. října 2007, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně, č. j. 2 T 465/2005-404, ze dne 21. června 2007, v plném rozsahu zrušil a dle ustanovení §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že podstata námitek, o něž se dovolání obviněné opírá, spočívá pouze v tvrzené nesprávnosti opatřených skutkových zjištění, které učinily soudy obou stupňů v souvislosti s přijatým závěrem o její vině. Tuto nesprávnost vytýká dovolatelka výlučně na tom podkladě, že byla uznána vinnou pro jednání, které jí podle jejího názoru nebylo prokázáno a které podle důkazního stavu věci mohly spáchat i jiné osoby, jež mohly být z tohoto důvodu motivovány vypovídat v její neprospěch. Podle státní zástupkyně tak dovolatelka ve skutečnosti neuplatnila žádnou konkrétní hmotně právní námitku, kterou by podložila obecně namítaný nesprávný způsob právního posouzení obou jí přisouzených skutků a kterou by naplnila deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Její námitky přitom nelze podřadit ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. To znamená, že tedy nejsou naplněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání podaného dovolání. Nad výše uvedený rámec pak státní zástupkyně vyložila, z jakých důvodů lze považovat hodnotící úvahy soudů za správné a plně akceptovat právní kvalifikaci jednání dovolatelky pod body 1) a 2) výroku o vině jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Své vyjádření k dovolání obviněné uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněná Z. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku a rozvedené v odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soud hodnotil jednotlivé důkazy a námitku, že v pochybnostech postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo a nerozhodl v její prospěch, ale naopak k její tíži. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak spojovala názor, že byla uznána vinnou neprávem, ačkoliv provedené důkazy podle ní nepostačovaly pro závěr, že inkriminované finanční prostředky jí skutečně byly svěřeny do dispozice a že způsobila škodu na cizím majetku tím, že si je přisvojila.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 3, 4) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 9 až 10) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soud prvního stupně ve svém rozsudku v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a přesvědčivě odůvodnil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, že po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a s jeho závěry (včetně šíře provedeného dokazování) se plně ztotožnil. Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání obviněné výstižně poukázala i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
K dovolání obviněné je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání, včetně dovolacích důvodů, nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala toliko přehodnocení důkazů ve svůj prospěch a prosazení vlastní skutkové verze (v jejímž rámci se naznačuje možné pachatelství jiných osob), tzn. zjištění skutečností zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu (§2 odst. 6 tr. ř.).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, není dána ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné Z. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2008
¨
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler