ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.880.2008.1
stíhání, nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (R 38/2005). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá tedy tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení, v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání. Obviněný tento dovolací důvod spatřoval v délce doby řízení, s odkazem na použití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., ze strany odvolacího soudu, který se touto skutečností zabýval.
Nejvyšší soud vycházel v obecné rovině především z ustanovení §231 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v ustanovení §223 odst. 1 tr. ř. a za situace, že zjistí některou z okolností, uvedenou v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., které jsou v daném ustanovení vymezeny taxativně.
Z ustanovení §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. (který sice nebyl dovolatelem konkrétně namítán, ale na jiný důvod v ustanovení §11 odst. 1 odst. 4 tr. ř. nebylo možno odkázat, když se námitka vztahovala k přiměřenosti délky doby řízení) poté vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatele, ani z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se stala součástí právního řádu České republiky na základě zákona č. 4/1993 Sb. od 1. 1. 1993 – dále jen „Úmluva“) tomu tak není, neboť uvedený článek citované Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a také nestanoví žádnou sankci pro případ porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vyplývá z něj, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je právo, aby věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ve smyslu tohoto článku, samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy, neboť smluvní strany mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (usnesení NS 8 Tdo 760/2004, 11 Tdo 760/2007) a může jím být i zmírnění trestu, který byl obviněnému v konkrétní věci uložen. Judikatuře soudů v této otázce (přiměřenosti délky řízení) odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04, atd.). V některých svých nálezech v této souvislosti dokonce Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby v průtazích nepokračoval a ve věci neprodleně jednal (nálezy I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98). Nikdy ale nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V ústavně právní rovině pak jde o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska procesu, zejména s jeho právem, aby o vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a také s jeho právem na osobní svobodu (viz rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 554/04).
V kontextu výše uvedeného výkladu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující:
Z trestního spisu bylo zjištěno, že trestní stíhání proti obviněnému Ing. A. V., CSc., pro skutky popsané pod bodem II/1 až 3 výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, spáchané v roce 1994 a 1995, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., bylo zahájeno převzetím sdělení obvinění dovolatelem dne 26. 3. 1997 (č. l. 7, I. díl spisu). V této souvislosti je třeba uvést, že promlčecí lhůta trestního stíhání u takto kvalifikovaného jednání, kdy trestní sazba pro trestný čin podle §250 odst. 4 tr. zák. činí 5 až 12 let odnětí svobody, je podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. dvanáct let. Z uvedeného je patrno, že k zahájení trestního stíhání došlo v době, kdy nedošlo k promlčení trestního stíhání, neboť i jak vyplývá z ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák., sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, se promlčení trestního stíhání přerušuje. Podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Dnem 20. 7. 2000 byl Městským úřadem vyšetřování, Policie ČR B., předložen vyšetřovací spis Krajskému státnímu zastupitelství v Brně s návrhem na podání obžaloby proti obviněnému Ing. A. V., CSc., a dalším třem obviněným tj. Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D. (č. l. 3630 až 3639 – IX díl spisu). Z uvedeného je patrno, že vyšetřování u Policie ČR bylo ukončeno po třech letech a necelých třech měsících, po sdělení obvinění, jak bylo uvedeno shora.
Dnem 27. 12. 2000, tedy po 5 měsících a několika dnech, byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně podána ke Krajskému soudu v Brně, pod sp. zn. 2 KZV 81/96 obžaloba proti obviněnému Ing. A. V., CSc., Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D., a to u obviněného Ing. V., CSc. v bodě I., pro podezření ze spáchání skutku kvalifikovanému jako příprava k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., a to ve spolupachatelství shora uvedených osob a v bodě II pro podezření ze spáchání skutku, kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchaný třemi dílčími útoky (č. l. 3644 až 3662 – X díl spisu). Dne 23. 5. 2001, tedy po 5 měsících (č. l. 3681, díl X spisu) byla přidělena trestní věc obviněného a dalších spoluobviněných, do senátu JUDr. I. Z., (jmenovaného již soudcem Krajského soudu v Brně), a to dle vyhlášky č. 37/1992 Sb.
První hlavní líčení v trestní věci bylo nařízeno po jednom roce a 3 měsících, na 20. - 23. 8. 2002 a 27. 8. 2002 - 29. 8. 2002 (č. l. 3689, X. díl), ale nekonalo se z důvodů nepřítomnosti a omluvy jednoho z obviněných i obhájce. Následně byla hlavní líčení opakovaně nařizována, nicméně od 1. 11. 2002 byla zejména z důvodů pracovní neschopnosti obviněného Ing. V., CSc., odročována (č. l. 3882 až 3907, X. díl spisu). Nakonec Krajský soud vydal dne 20. 11. 2003 příkaz k zatčení obviněného, který byl realizován 26. 2. 2004 (č. l. 3909, 3932, XI. díl spisu) a obviněný byl vzat do vazby. Takže v podstatě první hlavní líčení, v němž mohl soud konat úkony, bylo nařízeno na den 21. 4. 2004 (č. l. 3986, XI. díl spisu). Dnem 17. 6. 2004 byl obviněný Ing. V. propuštěn z vazby na svobodu (č. l. 4165, XII. díl spisu). Dne 4. 11. 2005 bylo hlavní líčení v trestní věci obviněného a dalších spoluobžalovaných ukončeno vyhlášením rozsudku (č. l. 4545 až 4750, XIII. díl spisu) a dnem 17. 8. 2006, tedy po 9 měsících, byl obviněnému rozsudek doručen (č. l. 4750, XIII. díl spisu). Dne 22. 8. 2006 podal obviněný toliko blankentní odvolání (č. l. 4797, XIII. díl spisu), které odůvodnil dne 11. 11. 2006 (č. l. 4827, XIV. díl spisu). Další Odůvodnění:odvolání prostřednictvím dalších obhájců podal 21. 11. 2006 (č. l. 4854, XIV. díl spisu). Dnem 16. 8. 2007 ve věci obviněného rozhodl pod sp. zn. 6 To 69/2007 Vrchní soud v Olomouci rozsudkem, jak bylo uvedeno shora (č. l. 4949 a násl., XIV. díl spisu). Odvolání také podal státní zástupce, a to dne 23. 8. 2006, nicméně toliko v neprospěch dalších spoluobžalovaných. Z podnětu tohoto odvolání Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, v části týkající se obviněných Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D., v níž byli podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 2 KZV 81/96, a podle §259 odst. 1 tr. ř. v této části vrátil věc soudu prvního stupně, aby učinil rozhodnutí nové.
Z uvedeného přehledu lze mít zato, že na straně soudu lze od podání obžaloby tj. od 27. 12. 2000, do doby nařízení prvního hlavního líčení, tj. do dne 20. 8. 2002, dovodit průtahy. Nicméně ale v této souvislosti nelze odhlédnout od obsáhlosti vyšetřovacího spisu, obsahující velké množství důkazů, zejména listinných, které musel příslušný senát ještě před nařízením hlavního líčení prostudovat, aby mohl buď ve věci nařídit hlavní líčení, nebo zvolit postup podle §188 tr. ř., tj. vrátit věc státnímu zástupci k doplnění dokazování. Dále také nelze přehlédnout a bagatelizovat důvody, pro které soud nemohl ve věci jednat (zejména omluvy obviněného a nedostavování se k hlavním líčením z důvodů zdravotního stavu), až do 26. 2. 2004, kdy byl vzat obviněný do vazby. Následnému postupu soudu, tj. po vzetí obviněného do vazby, zejména pro náročnost dokazování, již nelze vytýkat žádné průtahy, pokud vydal rozhodnutí ve věci samé, až dne 4. 11. 2005. Lze mít jisté výhrady k době, po kterou soud vypracovával rozhodnutí, neboť není obvyklá. Nicméně, ani v tomto případě však nelze nehodnotit zejména náročnost projednávané trestní věci (čtyři obvinění) a obsáhlost provedených důkazů (svědecké výpovědi, listinné důkazy), s nimiž se musel soud prvního stupně, při jejich hodnocení, ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v kontextu obhajoby obviněného vypořádat a také velmi pečlivé a podrobné Odůvodnění:rozhodnutí soudu, které má náležitosti ustanovení §125 tr. ř. Nakonec je třeba uvést, že těmito skutečnostmi se velmi pečlivě zabýval soud odvolací na straně 25 až 26 svého rozhodnutí, když délku doby řízení při rozhodování kompenzoval ve výroku o trestu a postupoval tak v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky (citována shora). Takovýmto postupem odvolací soud kompenzoval porušení ústavního práva obviněného na přiměřenou délku řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Proto bylo třeba hodnotit shora uvedenou námitku obviněného za právně nerelevantní, tedy zjevně neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek, či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny t. j., zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení §265a tr. ř., není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle §254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). O takový případ v posuzovaném případě nešlo, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na rozboru provedených důkazů.
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek dovolatele, v nichž sám hodnotí obsah a výsledky dokazování a poukazuje na to, že k právnímu závěru o jeho podvodném jednání soudy dospěly na podkladě nesprávného hodnocení provedených důkazů, když tyto hodnotily v jeho neprospěch a tedy v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“. Tyto námitky se primárně týkají procesní stránky věci (tj. provádění a hodnocení důkazů a vztahuje se k nim i námitka, týkající se hodnocení svědectví JUDr. F.) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě, kdy se domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze.
Nicméně v posuzovaném případě byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněn námitkami v té části dovolání, v níž dovolatel namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. Tedy to, že popisu skutku, v rozsudcích obou stupňů (bod II 1 - 3) neodpovídá právní kvalifikace, kterou soudy zvolily, a to ani v kontextu jejich Odůvodnění:, neboť postrádají takové vyjádření skutkového stavu věci, aby bylo možno bez pochybností dovodit, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. Chybí tedy vyjádření subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe, nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující nejméně 5.000.000 Kč, jak vyplývá z ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., který stanoví kritéria pro výpočet škody. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odst. 3, odst. 4 tr. zák.) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák. a §5 tr. zák.). Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv pachatele), nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší, než způsobená škoda.
V posuzovaném případě založily soudy obou stupňů závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., tj., že „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“, na skutkových zjištěních popsaných ve skutkových větách výroku rozsudků obou stupňů a následně blíže rozepsaných v jejich Odůvodnění:ch, a to v případě soudu prvního stupně na stranách 14 až 77 a soudu druhého stupně, na stranách 14 až 22. Z Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně, který má náležitosti ustanovení §125 tr. ř. vyplývá, že nalézací soud se velmi pečlivě zabýval tím, zda jednání obviněného, popsané pod body II 1 - 3 výroku rozsudku vykazuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným a zda vzniklý následek byl s tímto jednáním obviněného v příčinné souvislosti. Dále také pečlivě hodnotil, zda zjištěná příčinná souvislost byla pokryta zaviněním obviněného, a to odpovídající formou zavinění, neboť trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Provedené důkazy, tj. výpovědi svědků, listinné důkazy i obhajobu obviněného, poté soud prvního stupně hodnotil v kontextu zjištěné ekonomické situace spol. V. spol. s r. o., jíž byl obviněný v kritické době vlastníkem a jednatelem. Již z podnikatelského záměru vypracovaného obviněným, který soud hodnotil zjistil, že obviněný si byl nedobré finanční situace své společnosti vědom. Věděl, že již od konce roku 1993 byla firma ve finančních potížích, na jejichž překlenutí by byl nutný finanční tok ve v
ýši 50 mil. Kč, neboť vlastní rezervy společnosti a finance z tržeb firmy nebyly schopny pokrýt její investiční potřeby. Přes finanční potíže své firmy vypracoval obviněný „Projekt oživení technologického klimatu České republiky s využitím ekologických technologií a metody regionálního trhu“, a dále „Projekt ekologického ozdravení Evropy v oblasti zpracování odpadních plastů a čištění odpadních vod“, které by dle jeho propočtů vyžadovaly úvěry v řádech milionů USD. Nicméně žádný z těchto projektů nerealizoval, a to ani poté, co v roce 1994 navázal spolupráci s A. V., který měl zastupovat organizaci I. při OSN, a v této souvislosti ani přes uzavřené memorandum o spolupráci mezi Ministerstvem hospodářství ČR a I. ze dne 30. 6. 1994 a na jeho základě uzavřené dohody mezi Ministerstvem hospodářství ČR a I., dočasně zastoupeným V. spol. s r. o., zastoupeným obviněným Ing. A. V., CSc., ze dne 28. 7. 1994. Nakonec Ministerstvo hospodářství ČR od spolupráce odstoupilo. Ze shora uvedeného tedy vyplynulo, že obviněný si byl v kritické době konce roku 1994 a počátku roku 1995 vědom finanční situace své společnosti, a tedy i toho, že jeho společnost nedisponovala finančními prostředky v takovém rozsahu, aby mohl alespoň předpokládat, že bude moci svým novým i starším závazkům z let 1992 a 1993 dostát. Technologie nebyla uvedena do praxe a ani nebylo zjištěno, že by v této souvislosti byly dojednány konkrétní projekty financování (viz strany 7 - 12 rozsudku soudu prvního stupně). Opak nebylo možno dovodit ani na základě tvrzení obviněného o tom, že je vlastníkem patentu na technologii, mající hodnotu v miliardách Kč, neboť nebyla v době jednání popsaných pod body II (1 - 3) vůbec jako jmění firmy zapsána (k zápisu došlo až 13. 2. 1995) zejména, když společnost Č., a. s., která toto jmění měla zapsáno, vznikla i dle obviněného zapsáním do obchodního rejstříku, až v březnu 1995 (č. l. 14 – I). Soud prvního stupně tedy učinil správný závěr o tom, že od podzimu 1994 obviněný nesděloval svým obchodním partnerům pravdivé skutečnosti, když se zejména zaštiťoval spoluprací s organizací I. přidruženou k UNESCO, kdy se měl podílet na programu UNESCO 3030 (viz strana 33, 34) a když se odvolával na spolupráci s Ministerstvem hospodářství, byť v této souvislosti žádné smlouvy neuzavřel. V tomto směru lze odkázat na stranu 7 až 14 Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně.
Vyhodnocení ekonomické situace společnosti obviněného soudem prvního stupně, které akceptoval soud druhého stupně, v kontextu jím uplatněné obhajoby (necítí se být vinen, neboť se jednalo o samotné akce JUDr. F., jemuž plně důvěřoval) provedených listinných důkazů, skládajících se z výpisů z účtů, z korespondence nejen obviněného, ale i JUDr. F., adresované obviněnému, nebo korespondence, kterou obviněný zasílal svým obchodním partnerům, následně i výpovědi celé řady svědků, dovolovaly učinit závěr o podvodném úmyslu obviněného (v případech dílčích útoků popsaných pod body II/l, 2 jednal prostřednictvím JUDr. F.), a to již v době uzavření inkriminovaných smluv, obohatit se a získat finanční prostředky na úkor svých obchodních partnerů, jichž se mu nedostávalo, aby tak mohl realizovat své záměry, eventuelně uhradit dluhy, neboť jak bylo zjištěno v posuzované trestní věci, nebyla druhá smluvní strana informována odpovídajícím a seriozním způsobem, a jednala na základě neúplných informací, pod slibem spolupráce na projektech, ohledně nichž se spol. V. S. K, spol. s r. o., uzavřely smlouvy, a to v řádech milionů Kč (viz spol. G., s. r. o., I. T. L. M., s. r. o.). Obviněný si musel být vědom toho, že splnění závazků ze smluv, které měl v krátkém časovém období těmto společnostem uhradit, je nereálné, tak jako je nereálné i splnění obsahu uzavřených smluv s těmito společnostmi, v nichž se zavazoval ke společným projektům, a na které přislíbil poskytnout finanční prostředky v řádech milionů Kč a které také byly důvodem, proč společnosti (G., s. r. o., M. I. T. L., s. r. o.) ještě před realizací smluv obviněnému finanční prostředky „půjčily“. Lze tedy učinit závěr, že obviněný svým obchodním partnerům podával neseriozní informace, čímž je uváděl v omyl.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutky popsané v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, citované shora, jsou pokračujícím trestným činem, a to i z hlediska časové působnosti zákona podle §16 odst. 1 tr. zák., a popisu skutku uvedenému v rozsudku soudu prvního i druhého stupně, pod bodem II (1 až 3), v kontextu jeho Odůvodnění:, odpovídá i jeho hmotně právní posouzení, tj. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., neboť znaky tohoto trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným z něj bylo možno dovodit. Nebylo tedy možno přisvědčit tvrzení dovolatele, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naopak z popisu skutku vyplývá, že byl spáchán trestný čin a že jeho popisu odpovídá zvolená právní kvalifikace. Nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudy a jejich právním posouzením, neboť skutkové věty obsahují stručný popis podvodného jednání obviněného tak, že z nich lze dovodit jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu podvodu, tzn., že obsahují popis jednání obviněného (které v případě dílčích útoků pokračujícího trestného činu popsaných pod bodem II/1, 2 bylo učiněno prostřednictvím JUDr. F.), vzniklý následek (přičemž není podstatné pro právní posouzení věci, že škody byly uhrazeny), a také z něj bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, kterou bylo možno pokrýt zaviněním formou přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Na tomto závěru nemůže změnit ničeho ani zjištění, že v případě dílčích útoků popsaných pod bodem II/1, 2 byly škody následně uhrazeny (jde v podstatě o náhradu škody nemající vliv na trestní odpovědnost, ale může být tato skutečnost hodnocena při rozhodování o stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák.), nebo že v popisu skutku nejsou zcela přesně zahrnuty všechny skutkové okolnosti, jak namítl dovolatel. Např. to, že v případě skutku popsaného pod bodem II - 1 není uvedeno, k čemu konkrétně měla sloužit „půjčka“ od spol. G., s. r. o., a ani to, že v tomto případě byla vystavena směnka avalovaná JUDr. F., a že byla uhrazena celá škoda a ne jen 15 a půl mil Kč, nebo že v případě dílčího útoku popsaného pod bodem II - 3 jsou ve skutkové větě podle dovolatele uvedena nesprávná data vrácení finančních prostředků, a to proto, že nebyl respektován závěr civilního řízení u Okresního soudu v Kroměříži vedeného pod sp. zn. 11 C 81/96 (v této souvislosti je třeba uvést, že rozhodnutím civilního soudu není soud trestní vázán). Je třeba uvést, že dovolatelem namítané skutečnosti ve skutkových větách neuvedené by toliko upřesňovaly popsané podvodné jednání obviněného. Nicméně jsou blíže rozvedeny v Odůvodnění:napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a to v případě útoku vůči spol. G., s. r. o., na straně 14 až 37, v případě útoku vůči I.T.L. M. Z., s. r. o., na straně 37 - 53 a v posledním případě vůči V. s. O., s. r. o, na straně 53 až 77 a soudem druhého stupně akceptované a rozvedené v Odůvodnění:na straně 14 až 25 i s Odůvodnění:m změny v právní kvalifikaci jednání, oproti rozsudku soudu prvního stupně, jako pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. V této souvislosti je nutno poukázat na stranu 190 až 191 Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně, kde soud velmi pečlivě rozvedl, na základě jakých skutečností dovodil u obviněného trestní odpovědnost a tedy z jeho strany naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým ho uznal vinným (bod II/l - 3). Uvedl, že „obviněný osobně i zprostředkovaně (myšleno prostřednictvím JUDr. F.) uzavřel citované smlouvy jednoznačně s cílem získat finanční hotovost na úhradu předchozích závazků a poškozeným společnostem (G., I.T.L., V.) opakovaně uváděl jednoznačně lživé informace o tom, že on sám, či jeho společnost je schopna jim zajistit ze zahraničních zdrojů mnoho set milionové částky - sám (ani V. S. K.) přitom neměl dostatek prostředků pro vlastní existenci“. Příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v případě skutku popsaného pod bodem II/1 - 3 následně soud dovodil ze způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkových větách, kdy se znalostí všech rozhodných skutečností, a to v krátkých časových intervalech, ke škodě dalších subjektů, chtěl řešit potřebu svých aktuálních závazků. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti, když jinak je podle Odůvodnění:evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá (NS 20/2003-T 475). Shora uvedený závěr je i v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/03, které bylo uveřejněno pod č. 23, ve sv. 31 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR.
Dále se Nejvyšší soud, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.zabýval dalšími námitkami dovolatele, vztahujícími se k tomu, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Pod tuto námitku bylo možno podřadit úvahu dovolatele o tom, zda trestný čin nebyl promlčen podle §67 tr. zák., eventuelně zda nezanikla trestnost činu podle §65 tr. zák.
Podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let. Trestní stíhání proti obviněnému Ing. A. V., CSc., jak již bylo uvedeno shora, pro skutky popsané pod bodem II/1 až 3 výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, spáchané v roce 1994 a 1995, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kdy zákonná trestní sazba pro tento trestný čin činí pět let až dvanáct let odnětí svobody, bylo zahájeno převzetím sdělení obvinění dovolatelem, dne 26. 3. 1997 (č. l. 7, I díl spisu). Z uvedeného je patrno, že k zahájení trestního stíhání došlo v době, kdy trestní stíhání pro shora uvedené skutky nebylo promlčeno. Z ustanovení §67 odst. 3 písm. a) tr. zák. poté vyplývá, že sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, se promlčení trestního stíhání přerušuje a podle §67 odst. 4 tr. zák. počíná nová promlčecí doba. Od zahájení trestního stíhání do vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně, tj. dne 4. 11. 2005 promlčecí doba neuplynula. Tato námitka, byť relevantně ve smyslu shora uvedeného dovolacího důvodu uplatněná, byla zjevně neopodstatněná.
Podle §65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace, nebo vzhledem k osobě pachatele, pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jde o zánik konkrétní nebezpečnosti určitého trestného činu, který již byl spáchán, což znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý trestný čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), již postrádá tento stupeň. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny, nebo ohroženy. Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když jednání přestalo být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany již zřejmě nehrozí opětovné spáchání trestného činu a také v důsledku postoje pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil a svědčí o jeho trvalé nápravě. Obě hlediska uvádí zákon v ustanovení §65 tr. zák. alternativně, a proto k zániku trestnosti zásadně postačí, způsobí-li zánik nebezpečnosti činu pro společnost splnění jednoho z těchto hledisek. Pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost se však zpravidla uplatní hlediska obě, v úzké vzájemné souvislosti. Důvodem zániku trestnosti jsou tedy okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své oprávnění (viz rozhodnutí R 41/1998-I, B 1/1974-7-II).
Nejvyšší soud, v kontextu shora uvedeného, v projednávané věci dospěl k závěru, že v trestní věci obviněného Ing. A. V., CSc., nebylo možno ustanovení §65 tr. zák. použít, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že pominula nebezpečnost činu pro společnost, neboť jak již bylo uvedeno shora, aplikace tohoto ustanovení není podmíněna pouhým uplynutím delší doby od spáchání trestného činu, z čehož obviněný použití tohoto ustanovení dovozoval. V projednávané trestní věci, v období let 1993 a 1994, kdy byly skutky naplňující znaky shora uvedeného trestného činu spáchány, až 2007, kdy byl vyhlášen rozsudek Vrchním soudem v Olomouci, nedošlo k takovým změnám sociálně politických podmínek, pro které by konkrétní společenská nebezpečnost činu spáchaného obviněným, spočívající v podvodném vylákání finančních částek velkého rozsahu, tj. přesahující částku 5.000.000 Kč, ke škodě dalších subjektů, nebyla vyšší než nepatrná, a tedy že by došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost (viz rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 5 Tdo 490/2007). Proto i tuto námitku obviněného považoval Nejvyšší soud, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je relevantně uplatněn v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to případně i z důvodů, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření). V rozhodnutí odvolacího soudu může být chybějícím výrokem absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu, bez uvedení příslušného zákonného ustanovení. Pod dovolací důvod podle shora uvedeného dovolacího důvodu nespadá absence či neúplnost Odůvodnění:, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí, ani není neúplný. Tento dovolací důvod ale nelze relevantně použít na námitky dovolatele vztahující se k Odůvodnění:rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za nepřezkoumatelný a ani na námitky vztahující se k popisu skutků, které považuje za neúplné. Proto i námitky dovolatele ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. bylo třeba považovat za neopodstatněné a neodpovídající obsahu daného dovolacího důvodu, pokud byl obviněným tento dovozován z toho, že popis skutku není úplný.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu odvolacího i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o skutek popsaný pod bodem II/1 – 3, lze považovat za rozhodnutí věcně správná. Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. a), e), g), k) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. A. V., CSc., bylo tedy shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Obviněný Ing. A. V. CSc., společně s podaným dovoláním podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Předseda senátu soudu I. stupně neshledal takový podnět důvodným, a proto s přihlédnutím k dovolání a k obsahu spisů neučinil návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak jak má na mysli ustanovení §265h odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 3. září 2008
Předseda senátu:
JUDr.Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková