ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.951.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 951/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2008 o dovolání podaném obviněnou E. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 To 6/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 123/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 11. 2007, sp. zn. 2 T 123/2006, byla obviněná E. R. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., který po skutkové stránce spáchala tím, že „v době od počátku roku 2002 do září 2003 jako prodejce zboží společnosti G., spol. s. r. o., a G. – k., spol. s. r. o., bílé techniky a kuchyňských linek značky GORENJE, realizující prodej zboží ve vlastnictví obou společností ve značkové prodejně v B. za předem dohodnutých a sjednaných obchodních a platebních podmínek, nepoukázala těmto společnostem finanční prostředky za prodané zboží, a to společnosti G., spol. s. r. o., v celkovém rozsahu 1.368.034,20 Kč a společnosti G. – k., spol. s. r. o., v celkovém rozsahu 65.110,90 Kč, představujícím škodu jim způsobenou, když s finančními prostředky v uvedeném rozsahu, náležejícími společnostem G., spol. s. r. o., a G. – k., spol. s. r. o., neoprávněně naložila ve svůj prospěch“. Za tento trestný čin byla podle §248 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. jí byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce spojené s hmotnou odpovědností v trvání pěti let.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 3 To 6/2008, jímž podle §256 tr. ř. podané odvolání jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 2. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadla obviněná E. R. následně dovoláním směřujícím současně proti odsuzujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka připomněla, že již od počátku trestního řízení popírá, že by si neoprávněně ponechala jakoukoliv částku za dodané zboží. Soudům obou stupňů pak vytkla, že nevzaly zřetel na její námitky, podle nichž mělo na její prodejnu být dodáno zboží v hodnotě cca 900.000,- Kč, které ovšem ve skutečnosti nepřevzala, a přesto jí bylo jako dodané zaúčtováno. Zároveň vyslovila nesouhlas se znaleckým posudkem z oboru účetnictví, který byl vyhodnocen jako důkaz svědčící pro její vinu. Navrhovala proto zkoumání ve formě „znalecké expertízy“, avšak soud tento návrh na doplnění dokazování jako nadbytečný odmítl. Na základě vlastního rozboru provedeného dokazování dovolatelka současně dospěla k závěru, že zejména z výslechů jejích účetních i jejího bývalého manžela, se kterým prováděla inventuru za rok 2002, a pracovníků dodavatelů, vyplynuly značné rozpory, zejména pokud jde o spolehlivost podkladů, z nichž byly vyčísleny částky uvedené ve výroku rozsudku. Přitom ani samotný znalec, který vypracoval výše zmíněný znalecký posudek a jeho dodatek, nebyl podle dovolatelky při výslechu před soudem schopen objasnit způsob vyčíslení rozdílů s ohledem na stav zásob a vzorků zboží na prodejně a s tím souvisejících výsledků průběžných inventur. Tyto rozdíly přitom představovaly značnou část vyčíslených částek, tj. finančních prostředků, jež si dovolatelka měla údajně ponechat a neodvést dodavatelům. Dovolatelka zdůraznila, že podle výpovědí pracovníků dodavatelů, kteří pravidelně nejméně jedenkrát týdně prováděli v prodejně fyzické kontroly nad prodejem a odvody (především Ing. K.), žádné rozdíly ani jiné problémy zjišťovány nebyly. Totéž podle dovolatelky platí i pokud jde o výsledky inventury za rok 2002. Až teprve při závěrečné inventuře ke dni 24. 7. 2003 byly vyčísleny rozdíly ve výši, která v žádném případě nemohla odpovídat ani celkovému objemu dodávek ani kapacitě samotné prodejny či rozsahu obratu, odpočtům a dobropisům. Výše naznačené rozpory při řízení o řádném opravném prostředku posléze neodstranil ani odvolací soud, byť před rozhodnutím o zamítnutí dovolatelčina odvolání dokazování částečně doplňoval. Podle přesvědčení dovolatelky tak dosud nebylo vyvráceno podezření, že její prodejna byla zatížena dodávkami zboží, které tam nikdy dodáno nebylo. Toto podezření je naopak zesilováno existencí řady dodacích listů, které nebyly dovolatelkou odsouhlaseny a podepsány, přestože byly zaúčtovány jak v jejím účetnictví, tak v účetnictví dodavatelů. Právě na tomto základě pak byla vyčíslena inkriminovaná částka, jež je uvedena v odsuzujícím rozsudku. Protože soudy obou stupňů zároveň neakceptovaly návrhy obviněné (dovolatelky) na doplnění dokazování, porušily její právo na obhajobu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby „Nejvyšší soud České republiky posoudil její dovolání jako důvodné a ve smyslu ustanovení §265k tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že podstata námitek, o něž se dovolání obviněné opírá, je shodná s její dosavadní obhajobou i důvody uplatněnými v řádném opravném prostředku - odvolání, na něž náležitě reagoval soud druhého stupně. Podle státního zástupce prakticky všechny v dovolání vyjádřené výhrady směřují do oblasti skutkových zjištění, především pak proti způsobu, jímž soudy činné v této věci hodnotily provedené důkazy, případně proti rozsahu provedených důkazů a neprovedení těch důkazů, které obviněná (dovolatelka) navrhovala. Podle státního zástupce však námitka nesprávného právního posouzení skutku nemůže být naplněna výlučně výhradami skutkové povahy. Takovéto námitky totiž deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a současně je nelze podřadit ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Své písemné vyjádření proto státní zástupce uzavřel tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněná E. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku či odůvodnění rozsudku) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem, jakým soud hodnotil jednotlivé důkazy, popř. o námitku neúplnosti provedeného dokazování. S poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak spojovala názor, že byla uznána vinnou neprávem, ačkoliv provedené důkazy závěr o její vině nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2 až 4) a především z rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 až 12) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Své skutkové a právní závěry soud prvního stupně ve svém rozsudku v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložil a přesvědčivě odůvodnil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu přitom vyplývá, že po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a s jeho závěry (včetně šíře provedeného dokazování) se plně ztotožnil. Oba soudy se ve svých rozhodnutích zabývaly i důkazními návrhy obviněné (dovolatelky) a náležitě zdůvodnily, proč k navrhovanému doplnění dokazování nebylo přistoupeno (viz str. 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu). Na tomto místě je třeba konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněné je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání, včetně dovolacích důvodů, nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala toliko přehodnocení důkazů a zjištění skutečností pro ni podstatně příznivějších a zcela odlišných od těch, které soudy vzaly po vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné E. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler