ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.99.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 99/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. června 2008 o dovolání podaném obviněným J. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 12 To 99/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 38/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 4 T 38/2003, v trestní věci obviněných J. S. a K. Š. byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil útoky (skutky) jednotlivě popsanými pod body 1) – 60) výroku rozsudku, a dále trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil skutkem popsaným pod bodem 62) odsuzující části výroku rozsudku.
Za tyto trestné činy a za trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem útoku na státní orgán podle §153 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 18 T 23/2005, byl obviněný podle §179 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, v části týkající se obviněného, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro dalších 55 dílčích skutků žalovaného (pokračujícího) trestného jednání. V rozsudku bylo jednotlivě specifikovanými výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. ř. rozhodnuto též o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný J. S. a poškozené V. H., a J. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 12 To 99/2006, jímž podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl odvolání obviněného a poškozené J. M., přičemž z podnětu odvolání poškozené V. H. napadený rozsudek podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil tak, že se poškozená V. H. podle §229 odst. 3 tr. ř. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 23. 1. 2007 a k témuž datu nabyl ohledně obviněného a poškozené J. M. právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř. a §139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, které současně směřovalo proti řízení mu předcházejícímu, s výjimkou zprošťujících výroků a výroků, jimiž byla část poškozených se svými nároky na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že spáchání inkriminované trestné činnosti popírá, a zároveň vyslovil přesvědčení, že žádným z provedených důkazů nebyl spolehlivě prokázán závěr o tom, že by se dopustil skutků popsaných v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Pokud v dané věci existují nepřímé důkazy, je podle dovolatele třeba vzít v úvahu, že tyto netvoří logický a souvislý celek, na jehož základě by jej bylo možno uznat vinným. Dovolatel dále namítl, že za jeden z rozhodujících usvědčujících důkazů považovaly soudy výpověď spoluobviněného K. Š., která však podle dovolatele nebyla v trestním řízení použitelná, neboť byla získána procesně vadným způsobem, když K. Š. v době provádění výslechů od 21. 2. 2001 do 22. 8. 2001 neměl obhájce, ač ho podle §36 odst. 1, odst. 3 tr. ř. mít měl. Jeho výslech byl zároveň proveden způsobem odporujícím příslušným ustanovením trestního řádu a splněny nebyly ani podmínky pro přečtení protokolu o jeho výpovědi podle ustanovení 211 odst. 2 tr. ř. Z lékařské zprávy MUDr. A. S. ze dne 5. 12. 2002 přitom vyplynulo, že K. Š. byl krátce před vzetím do vazby ambulantně psychiatricky léčen a vznikla tak otázka, zda byl vůbec výslechů schopen.
Dovolatel poukázal rovněž na skutečnost, že originál vyšetřovacího spisu v posuzované věci i jeho kopie byly zničeny požárem. V uvedené souvislosti orgánům činným v trestním řízení vytkl, že jako důkaz byly používány listiny, které tvořily součást advokátního spisu jeho dřívějšího obhájce a byly nalezeny v průběhu domovní prohlídky v dovolatelově bydlišti. Podle názoru dovolatele byl tento spis, který mu obhájce zapůjčil, použit neoprávněně, a proto žádnou ze získaných listin nebylo možno použít jako důkaz. K dalším pochybením - v odůvodnění dovolání blíže rozvedeným - pak podle dovolatele mělo dojít i při samotné rekonstrukci trestního spisu. Takový postup podle dovolatele vedl k tomu, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu zakotvené mimo jiné v čl. 8 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jež mají povahu ustanovení hmotně právních.
Své dovolání obviněný uzavřel tím, že na základě důkazů, které tvoří rekonstruovaný trestní spis a které byly v naprosté většině získány v rozporu s trestním řádem, a ani na základě důkazů provedených soudem v hlavním líčení, nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda a které konkrétní skutky měl vlastně spáchat a jakého trestného činu se jimi měl dopustit. S ohledem na výše uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 12 To 99/2006-9871, jakož i vadné řízení mu předcházející zrušil a v souladu s ustanovením §265m tr. ř. jej zprostil obžaloby v celém rozsahu, nebo aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že z logického i jazykového výkladu ustanovení celé hlavy XVII. trestního řádu plyne, že „obviněným“ je zde míněn dovolatel, tj. že on sám (nikoliv spoluobviněný) neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Takovou výhradu dovolatel ovšem nevznesl, když napadl pouze procesní náležitosti úkonů, při nichž byl pořízen protokol o výpovědi spoluobviněného K. Š. Za dané situace má podle státního zástupce uplatněná námitka toliko povahu procesní výhrady, kterou dovolatel zpochybňuje validitu jednoho z provedených důkazů, čímž se pokouší zpochybnit skutkové závěry nalézacího soudu. Takto uplatněná námitka ovšem nenaplňuje deklarovaný ale ani žádný jiný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o argumentaci obviněného použitou v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce připomněl, že výhrady proti rozsahu provedených důkazů, způsobu jejich hodnocení a procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení při provádění dokazování nejsou námitkami hmotně právní povahy, a to ani tehdy, poukazuje-li dovolatel na údajné porušení svých ústavních práv plynoucích z čl. 8 odst. 2 a čl. 40 Listiny. Dovolatel přitom blíže nevyložil, z čeho usuzuje na hmotně právní povahu citovaných ustanovení Listiny, která jsou jednoznačně vyjádřením základních zásad trestního řízení zakotvených v §2 odst. 1 tr. ř. a v dalších ustanoveních trestního řádu. Státní zástupce zároveň poukázal na skutečnost, že zákonností opatřených důkazů se již náležitě zabývaly soudy obou stupňů, přičemž správnosti jejich závěrů lze přisvědčit. Navíc důkazy údajně pocházející z advokátního spisu zajištěného při domovní prohlídce u obviněného (dovolatele) neměly povahu korespondence mezi obviněným a jeho obhájcem ani jiných obdobných písemností, jež se těší ochraně jak z titulu listovního tajemství, tak ve smyslu plného uplatnění práva na obhajobu. Proto ani v tomto ohledu námitky dovolatele nenaplnily zvolený důvod dovolání a neodpovídají ani žádnému jinému ze zákonných dovolacích důvodů.
Své vyjádření k dovolání státní zástupce shrnul tak, že napadené rozhodnutí ani řízení mu předcházející není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod se tedy vztahuje na případy, kdy obviněný nebyl v řízení zastoupen obhájcem, ačkoliv ho podle zákona měl mít. Právo na obhajobu přitom patří mezi nejvýznamnější procesní práva obviněného a je garantováno nejen zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (viz zejména §36 tr. ř. o nutné obhajobě), ale též mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz zejm. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ústavními předpisy (viz čl. 40 odst. 3 Listiny).
V posuzovaném případě však dovolatel nenamítl, že v řízení neměl obhájce. Touto vadou mělo být zatíženo řízení výlučně ve vztahu k jeho spoluobviněnému K. Š., který podle dovolatele v době provádění výslechů (v období od 21. 2. 2001 do 22.8. 2001) obhájce neměl, přestože byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. Tato skutečnost pak podle dovolatele měla mít přímý dopad i na jeho vlastní osobu, jestliže k výpovědi spoluobviněného jako „nepřípustnému důkazu“ bylo soudem k jeho tíži přesto přihlíženo.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný založil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. na tvrzení skutečností, které pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť namítaná vada se měla týkat výlučně osoby spoluobviněného a nikoliv dovolatele samotného. Na to konečně ve vyjádření k podanému dovolání výstižně poukázal i státní zástupce. Námitka dovolatele v jím uplatněné podobě se tudíž vztahuje k procesnímu postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci (viz níže).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva trestního (či z jiných právních odvětví) a že tento nesprávný postup činí vadným výrok o vině (a v návaznosti na něj i další výroky). Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem skutků, které jsou mu kladeny za vinu, a v uvedeném směru pak především na polemice se zákonností postupu orgánů činných v trestním řízení ve věci provedeného dokazování, včetně rekonstrukce spisového materiálu zničeného požárem, procesní použitelností jednotlivých důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného K. Š.) a jejich následným hodnocením soudy obou stupňů. S existencí shora uvedených vad dovolatel spojoval nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3 až 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 183 až 186) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení jednotlivých skutků. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se v rámci řízení o řádném opravném prostředku zabýval i námitkami, které obviněný později učinil předmětem svého dovolání, a to jak ve vztahu k údajné nepoužitelnosti výpovědi spoluobviněného K. Š., tak ve vztahu k dalším dovolatelem namítaným procesním vadám (viz str. 3, 4). Nelze mu tedy vytknout, že tyto otázky ponechal bez povšimnutí.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 4 věta druhá, odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však podle Nejvyššího soudu o takový případ nejde, neboť soudy učinily své závěry po pečlivém vyhodnocení (analýze) provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Tam, kde vznikla pochybnost o dovolatelově vině, bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem. Dovolatel se pak uplatněným mimořádným opravným prostředkem domáhal změny skutkových zjištění ke svému prospěchu, tzn. prosazení vlastní verze, podle níž se žádné trestné činnosti nedopustil.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. června 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler