ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1270.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1270/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce I. Č., nar., bytem v , zastoupeného JUDr. V. M., advokátem se sídlem v , proti žalovaným 1) P. B., akciová společnost se sídlem v , 2) S., spol. s r. o. se sídlem v , zastoupené JUDr. L. Č., advokátem se sídlem v , 3) Ing. J. K., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. V. L., advokátem se sídlem v , 4) Ing. M. V., nar., bytem v , zastoupenému JUDr. V. L., advokátem se sídlem v , o 489.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 11/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. října 2005, č. j. 15 Co 137/2004-194, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. Č., advokáta se sídlem.
III. Ve vztahu mezi prvou, třetím a čtvrtým žalovanými a žalobcem nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. 15 Co 137/2004-194, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. ledna 2004, č. j. 16 C 11/96-142, v části, jíž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 489.740,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 1. 8. 1995 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako objednatel a žalovaní jako zhotovitelé uzavřeli dne 29. 4. 1994 smlouvu o dílo č., jejímž předmětem byla „příprava, výstavba a dodávka díla, to je bytu, garáže, vč. spol. prostorů domu do osobního vlastnictví objednatele a zajištění provozu a údržby bytového domu s integrovanými funkcemi v B. – L. na K. ulici“. Požadavek žalobce na zaplacení smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s předáním díla do 30. 11. 1994 shodně se soudem prvního stupně nepovažoval za důvodný, neboť předmětná smlouva je neplatná pro nemožnost plnění; proto je neplatné ujednání o smluvní pokutě. Uzavřel, že způsobilým předmětem smlouvy o dílo nemůže být jednotlivě určený byt či společné prostory, jež jsou považovány až do doby vydání kolaudačního rozhodnutí pouze za součást stavby, nemohou být oddělitelné ani samostatně zhotovitelné. Mimo tohoto primárního závěru odvolací soud zároveň přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v řešení otázky, zda byt může být způsobilým předmětem smlouvy o dílo. Není srozuměn se závěry, že nebyla sjednána povinnost žalovaných předat žalobci dílo do 30. 11. 1994 a že dohoda o ceně díla (od níž se odvíjí výše smluvní pokuty) je neurčitá. Odvolací soud navíc řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož toleroval soudu prvního stupně nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v usnesení odvolacího soudu ze dne 28. března 2001, č. j. 13 Co 6/99-83. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Prvá žalovaná navrhla dovolaní jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Druhá žalovaná s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, č. j. 32 Odo 1172/2003-238, a ze dne 17. října 2005, č. j. 32 Odo 1002/2005-323, nepovažuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu - z pohledu dovolatelem vymezených právních otázek - za rozhodnutí, jež by bylo zásadně právně významné.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání, které není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. srpna 1998, č. j. 16 C 11/96-57, byl sice usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2001, č. j. 13 Co 6/99-83, zrušen, avšak rozsudkem ze dne 26. ledna 2004, č. j. 16 C 11/96-142, rozhodl soud prvního stupně v rozsahu částky 489.740,-Kč s příslušenstvím shodně jako v původním rozsudku, tj. žalobu zamítl), neshledává dovolací soud přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Ze znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle něj je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř., omezující tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalobce ke způsobu, jakým soudy obou stupňů vykládaly obsah smlouvy z 29. 4. 1994 (zjišťovaly existenci dohody o předání díla do 30. 11. 1994 a dohody o ceně díla), nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovoláním zpochybněnou právní otázku, zda předmětem smlouvy o dílo může být zhotovení bytu, zodpověděl Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 9. března 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2649, sešit 29, ročník 2004, v němž dospěl k závěru, že jestliže předmětem smlouvy o dílo bylo zhotovení bytu a garáže včetně společných prostor domu, které by nebyly oddělitelnou částí domu, pak by nemohlo být takové dílo samostatně zhotovitelné, neboť součást věci ve smyslu §120 odst. 1 obč. zák. nemůže být sama předmětem právních vztahů. V případě, že neoddělitelná součást věci se stane předmětem právního vztahu, stává se plnění takového předmětu právního vztahu (smlouvy) plněním nemožným, s dopadem na neplatnost tohoto právního úkonu ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. Přípustnost dovolání k řešení této otázky nemůže být proto založena.
Z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být významná ani námitka žalobce, že odvolací soud řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož toleroval soudu prvního stupně nerespektování závazného právního názoru vyjádřeného v usnesení odvolacího soudu ze dne 28. března 2001, č. j. 13 Co 6/99-83, neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Proto dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty prvé a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit druhé žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle §3 bod 6., §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 7.500,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve shora citovaném znění ve výši 75,- Kč a částka 1.439,25 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Prvé žalované, třetímu a čtvrtému žalovaným v tomto řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu