ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.1798.2006.1
sp. zn. 33 Odo 1798/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. P., zastoupeného , proti žalované I. V., o zaplacení 20.790,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 221/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 64 Co 504/2005-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, č. j. 64 Co 504/2005-74, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. září 2005, č. j. 10 C 221/2003-48, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu totiž nemá po právní stránce zásadní význam, neboť dovoláním zpochybněná právní otázka vzniku práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení v důsledku zrušení cenové regulace nájemného nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které by dosud nebyly řešeny a nebyla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
K návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení §685 až §716 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. 20/05, publikovaným pod č. 252/2006 Sb., konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; zamítl návrh na zrušení §696 odst. 1 obč. zák. a odmítl návrh na zrušení §685 až §695, §696 odst. 2 a §697 až 716 obč. zák. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavní soud mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Z tohoto právního názoru Ústavní soud vyšel rovněž v nálezu ze dne 6. 4. 2006, sp.zn. I. ÚS 489/05, v němž mimo jiné vyslovil právní závěr, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 a ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 při zohlednění shora citovaných nálezů Ústavního soudu ČR zaujal názor, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě, byl soud oprávněn ale jen v době, kdy neexistoval zvláštní právní předpis umožňující jednostranné zvýšení nájemného, jehož existenci předpokládalo ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), a to konstitutivním rozhodnutím (pro futuro), nikoliv však zpětně. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v pozdějších rozsudcích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1974/2006, jakož i v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovodil, že obdobně požadovaná částka nemůže být pronajímateli přiznána z titulu bezdůvodného obohacení. K tomuto dalšímu závěru Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1013/2005, a dále v usneseních ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005, a ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3308/2006, uvedl, že plnění z titulu bezdůvodného obohacení lze přiznat pouze tehdy, jestliže takové plnění nenáleží i z jiného právního důvodu. Nárok pronajímatele vůči nájemci z titulu úplaty za užívání jeho věci je nárokem na nájemné, vyplývajícím z nájemního vztahu, a nemůže být současně (byť zčásti) nárokem z bezdůvodného obohacení. Existuje-li mezi účastníky závazkový právní vztah, z něhož vyplývá pro jednu ze stran povinnost k určitému peněžitému plnění, nelze dovozovat povinnost téže strany k dalšímu (vyššímu) peněžitému plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchylovat se ani v posuzované věci, kdy žalobce požaduje po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi tzv. regulovaným nájemným a tzv. obvyklým nájemným, které měla na jeho úkor získat tím, že v době od 20. 3. 2003, kdy nabyl účinnosti nález Ústavního soudu o zrušení předpisu, jímž bylo regulováno nájemné, do podání žaloby platila tzv. regulované nájemné (tj. částku 1.683,- Kč), ačkoli měla dle názoru žalobce hradit alespoň tzv. ekonomické nájemné (tj. částku 4.455,- Kč).
Přípustnost dovolání v posuzovaném případě není způsobilá založit ani další dovolací námitka, že stav založený §871 odst. 1 obč. zák. je protiústavní. V tomto směru lze odkázat na nález ze dne 25. 3. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, v němž Ústavní soud ČR formuloval právní závěr, že ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku je předpisem transformační povahy, jehož účelem je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty. To je v plném souladu s článkem 1 Ústavy České republiky, podle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana; i kdyby byli vlastníci soukromých domů oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením §871 odst. 1 obč. zák. skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu.
Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nelze přisoudit ani pro řešení otázky, zda jednání žalované, která i po zrušení předpisu, jímž bylo regulováno nájemné, platila tzv. regulované nájemné, je v rozporu s dobrými mravy. Řešení této otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe; výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ byl v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR opakovaně podán (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005) a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k řečenému nemohou být významné z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitky žalobce, že soudy mu neposkytly vhodné poučení, jelikož jej neseznámily s principy jimi dotvářeného práva, s využitím adekvátních instrumentů, včetně změny žalobního petitu a možnosti uzavření smíru, neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzené vady řízení byly dány, na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka těchto vad nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle 243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. srpna 2008
JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.
předsedkyně senátu