ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.607.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) m. č. P., b) Ing. Arch. Z. F. a c) Ing. M. R., zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. F. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 115.928,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 339/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 19 Co 367/2005-315, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 19 Co 367/2005-323, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou v konečném znění domáhali po žalovaném zaplacení dohromady částky 129.021,- Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které na jejich úkor získal tím, že užíval od 1. 7. 1997 do 30. 4. 1999 bez platné nájemní smlouvy nebytové prostory v přízemí domu v P., který je v jejich podílovém spoluvlastnictví. Za užívání jim přitom platil částku, která neodpovídala ceně nájmu v daném místě a čase obvyklé.
Obvodní soud pro Prahu 3 (mezitímním) rozsudkem ze dne 3. května 2004, č. j. 16 C 339/2000-175, řízení o žalobě žalobce Ing. M. R. vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že bude nadále vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 16 C 196/2004 (výrok I.), vyslovil, že nároky uplatněné v žalobě žalobkyní a žalobcem Ing. Arch. Z. F. vůči žalovanému jsou co do základu opodstatněny (výrok II.) a že o výši těchto nároků, jejich splatnosti a o náhradě nákladů řízení státu a účastníků se zůstavuje konečnému rozhodnutí o věci samé (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud Praze usnesením ze dne 22. září 2004, č. j. 19 Co 309/2004-201, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení; odvolání proti výroku I. odmítl. Ztotožnil se s jeho skutkovými i právními závěry krom toho, že částečné promlčení nároku žalobců může být zohledněno až v konečném rozhodnutí. Vyslovil názor, že soud prvního stupně měl promlčení týkající se základu nároku zohlednit již v mezitímním rozsudku.
Poté, co usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č. j. 16 C 339/2000-208, rozhodl, že věc vedená pod sp. zn. 16 C 196/2004 se spojuje ke společnému projednání a rozhodnutí s věcí vedenou pop sp. zn. 16 C 339/2000, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. května 2005, č. j. 16 C 339/2000-275, uložil žalovanému povinnost zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni městské části Praha 8 částku 55.687,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 51.834,50 Kč od 22. 9. 2000 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 3.852,- Kč od 27. 6. 2001 do zaplacení (výrok I.), žalobci Ing. Arch. Z. F. částku 30.870,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 28.944,25 Kč od 22. 9. 2000 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 1.926,- Kč od 27. 6. 2001 do zaplacení (výrok III.) a žalobci Ing. M. R. částku 29.370,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 27.444,25 Kč od 22. 9. 2000 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 1.926,- Kč,- Kč od 27. 6. 2001 do zaplacení (výrok V.); zamítl žalobu žalobkyně městské části P. o zaplacení částky 8.823,50 Kč a celého zbývajícího příslušenství (výrok II.), žalobce Ing. Arch. Z. F. o zaplacení částky 1.384,75 Kč a celého zbývajícího příslušenství (výrok IV.) a žalobce Ing. M. R. o zaplacení 2.884,75 Kč a celého zbývajícího příslušenství (výrok VI.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení státu a účastníků (výroky VII.-X.).
Odvolací soud rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 19 Co 367/2005-315, ve znění opravného usnesení ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 19 Co 367/2005-323, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé, jakož i ve výroku o povinnosti žalobců zaplatit žalovanému náklady řízení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu potvrdil, ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci byli ve sledovaném období spoluvlastníky domu v P. - dále jen „dům“ (žalobkyně v rozsahu jedné ideální poloviny, žalobce Ing. Arch. Z. F. v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a žalobce Ing. M. R. na základě darovací smlouvy, jejíž právní účinky nastaly 15. 9. 1997, rovněž v rozsahu jedné ideální čtvrtiny). V přízemí domu se nacházely nebytové prostory o výměře 37,1 m2 sestávající ze dvou místností. Žalovaný je užíval k provozování prodejny obuvi od 1. 4. 1991 na základě smlouvy o nájmu uzavřené s B. p. v P., státním podnikem dne 9. 4. 1991 a následně na základě smlouvy o nájmu ze dne 23. 8. 1993 uzavřené s týmž pronajímatelem na dobu určitou do 30. 4. 1998. Tvrzení žalovaného, že příslušný správní orgán obdržel jeho žádost o předchozí souhlas s uzavřením smlouvy o nájmu nebytových prostor, se mu nepodařilo prokázat. Další návrh smlouvy o nájmu ze dne 9. 12. 1996 zaslaný mu B. p. v P., s. p. žalovaný neakceptoval. Žalobkyně v souvislosti s převodem majetku státu a ani žalobci při předání a převzetí nemovitosti v rámci restituce nedisponovali listinami, které by vypovídaly o vztahu žalovaného k nebytovým prostorám. Ke dni podání žaloby měli k dispozici pouze žalovaným nepodepsanou smlouvu z 9. 12. 1996. Mandatář žalobkyně společnost T., s. r. o. byl ještě 22. 7. 1998 přesvědčen, že žalovanému svědčí smluvní vztah k nebytovým prostorám, neboť z téhož dne je výpověď z nájmu. Žalobci poprvé uvažovali o neplatnosti smluv až ve svém podání adresovaném soudu ze dne 4. 8. 2000. Žalovanému se ani ve lhůtě nařízené koncentrace řízení nepodařilo prokázat, že žalobci získali vědomost o bezdůvodném obohacení v okamžiku, kdy vstoupili do práv a povinností pronajímatelů, popř. že se tak stalo v době před podáním žaloby. Žalovaný v době od roku 1991 do konce roku 1993 provedl v nebytových prostorách na vlastní náklady stavební úpravy. Pronajímatel se ve smlouvě o nájmu k úhradě těchto nákladů nezavázal. V letech 1997 až 1999 se nájemné za obdobné nebytové prostory v dané lokalitě pohybovalo od 3.000,- Kč do 11.643,- Kč za 1 m2 za rok. Při výměře nebytových prostor užívaných žalobcem a nejnižší sazbě nájemného činilo obvyklé nájemné za obdobné prostory 9.275,- Kč měsíčně. Žalovaný žalobcům za užívání ve sledovaném období platil čtvrtletně 6.528,- Kč; vyklidil je ke dni 30. 4. 1999. Žalovanému se nepodařilo prokázat, zda a jaké své vybavení v nebytových prostorách po jejich předání zanechal.
Odvolací soud jako správné převzal právní závěry, které soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci učinil, a plně na ně odkázal. Nájemní smlouvy, které žalovaný s pronajímatelem uzavřel, posoudil jako absolutně neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor se zákonem, konkrétně s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění. Podle tohoto ustanovení, které je kogentní povahy, nesměl B. p. v P., s. p. coby povinná osoba ode dne účinnosti uvedeného zákona (tj. ode dne 1. 4. 1991) pod sankcí absolutní neplatnosti přenechat jinému do užívání (s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu) věci, na něž se zákon č. 87/1991 Sb. vztahoval. Dům, v němž se nebytové prostory nacházely, přitom takovou věcí byl, neboť B. p. v P., s. p. jej dohodou o vydání věci uzavřenou dne 11. 3. 1996 vydal J. R. a žalobci Ing. Arch. Z. F. (každému jeho jednu ideální čtvrtinu) podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. dubna 1995, č. j. 12 C 75/92. Obě smlouvy o nájmu nebytových prostor shledal odvolací soud absolutně neplatnými také pro rozpor s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před 3. 12. 1999, kdy nabyl účinnosti zákon č. 302/1999 Sb., kterým byla provedena novela tohoto zákona (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), neboť byly uzavřeny, aniž příslušný správní orgán obdržel žádost žalovaného o předchozí souhlas s nájmem; nemohla tak nastat fikce udělení takového souhlasu ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nepřisvědčil žalovanému, který argumentoval právními závěry Nejvyššího soudu ČR vyslovenými v rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 718/2003 a 28 Cdo 1364/2001, že ani smlouvy o nájmu nebytových prostor sloužících k provozování obchodu uzavřené před 3. 12. 1999 nepotřebovaly ke své platnosti předchozí souhlas správního orgánu. Poukázal přitom na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, jímž byly žalovaným zmiňované rozsudky pro svou nesprávnost překonány. Odvolací soud tak dospěl k právnímu závěru, že žalovaný užíváním nebytových prostor na základě neplatných smluv o nájmu získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat (§451 a §456 obč. zák.). Námitku žalovaného, že právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčelo marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., neshledal opodstatněnou, neboť nelze dovodit, že žalobci, kteří nebyli signatáři smluv, měli před podáním žaloby znalosti o absenci právního titulu k užívání nebytových prostor žalovaným. Konstatoval, že pro spuštění běhu subjektivní promlčecí doby je nutno spolehlivě prokázat, kdy se žalobci skutečně dozvěděli o vzniku bezdůvodného obohacení a kdo je získal; okolnost, zda oprávněný měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět dříve, pokládal za nerozhodnou, stejně jako předpokládanou znalost stavu právního. Odvolací soud se ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že ani tvrzení žalovaného, že žalobce Ing. M. R. jej měl z nebytových prostor vyhazovat, samo o sobě není bez dalšího způsobilé prokázat, že si byl vědom toho, že se žalovaný na jeho úkor bezdůvodně obohacuje. Okolnost, že žalovaný neakceptoval nabídku pronajímatele ze dne 9. 12. 1996 uzavřít nájemní smlouvu, nevylučuje možnost trvání jiného nájemního vztahu. I když žalobkyně je zakladatelem B. p. v P., s. p., šlo o dvě odlišné právnické osoby, takže úkony bytového podniku nemohly jít k její tíži. Žalobci prokazatelně poprvé uvažovali o neplatnosti smluv až ve svém podání ze dne 4. 8. 2000 adresovaném soudu. Pokud žalovaný uplatnil nová tvrzení k počátku běhu subjektivní promlčecí doby a navrhoval doplnit dokazování, odvolací soud (ani soud prvního stupně) k nim nepřihlédl, neboť byly uplatněny až po zavedení koncentrace řízení podle §118c o. s. ř., která trvá do pravomocného skončení řízení, a nejde o výjimky uvedené v §118c odst. 2 o. s. ř. Skutečnost, že mezitímní rozsudek soudu prvního stupně vydaný po koncentraci řízení, byl zrušen odvolacím soudem, pokládal za bezvýznamnou. Odvolací soud akceptoval námitku žalovaného, že žalobci uplatnili nároky dílem promlčené marným uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby podle §107 odst. 2 obč. zák. Nepřiznal jim proto plnění za dobu před 10. 8. 1997 (žaloba byla podána 10. 8. 2000). Při stanovení výše žalovaným získaného bezdůvodného obohacení vyšel - při vázanosti žalobou - z částek požadovaných žalobci, neboť ti žádali méně, než kolik činilo obvyklé nájemné za obdobné nebytové prostory v daném místě a čase; zohlednil přitom velikost spoluvlastnického podílu každého ze žalobců, vzal v potaz částky, jež žalovaný ve sledovaném období zaplatil, a v případě žalobce Ing. M. R. nepřehlédl, že nabyl spoluvlastnický podíl na nemovitosti později. Odvolací soud nevyhověl námitce žalovaného směřující k započtení jeho pohledávky za žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, které získali na jeho úkor tím, že vynaložil finanční prostředky na stavební úpravy nebytových prostor v domě. Dovodil totiž, že žalobci vznesli úspěšně námitku promlčení započítávané pohledávky. Žalovaný investice vynaložil v letech 1991 až 1993, takže počátkem roku 1994 mu začala plynout objektivní tříletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. Jestliže svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnil poprvé až formou námitky započtení dne 30. 4. 2001, započetl na nepromlčenou pohledávku žalobců svou již promlčenou pohledávku, což §581 odst. 2 obč. zák. vylučuje. Ke kompenzaci odvolací soud nepřihlédl i z toho důvodu, že jednostranný právní úkon žalovaného směřující k započtení shledal pro jeho neurčitost neplatným (§37 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný nikterak nespecifikoval, jaký nárok a v jaké konkrétní výši započítává, aby bylo zřejmé, v jakém rozsahu jeho pohledávka za žalobci zůstává neuspokojena. Třetím důvodem, proč nemohl přihlédnout k námitce započtení ve vztahu k oběma žalobcům, byl nedostatek jejich věcné pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení domu, jelikož v době, kdy ke zhodnocení došlo, nebyli jeho spoluvlastníky a právní nástupnictví v případě změny vlastnictví k pronajaté věci se ve smyslu §680 odst. 2 obč. zák. týká jen práv a povinností typických pro nájemní vztah. Úspěšnost nepřiznal ani další námitce započtení přibližně částky 100.000,- Kč uplatněné žalovaným po koncentraci řízení, kterou odůvodnil tvrzením, že v nebytových prostorách ponechal vybavení, které bylo poškozeno v roce 2002 povodněmi a za něž žalobci dostali pojistné plnění, ač příslušelo jemu. Uzavřel, že ani tato kompenzační námitka není pro svou neurčitost platným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud nepřisvědčil žalovanému, že žaloba žalobkyně je neplatná, jelikož tento právní úkon neučinil orgán obce. Žalobu podal advokát na základě plné moci podepsané starostou. Taková plná moc z procesního hlediska nevykazuje nedostatky a je v souladu s §21b odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z §237 odst. 1 písm. b/ i c/ o. s. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl, že jeho rozhodnutí v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř. postrádá přezkoumatelné odůvodnění, není v něm uvedeno, které skutečností má za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel své skutkové závěry, proč některé důkazy nezohlednil vůbec a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Nepřípustně odkázal na skutková zjištění učiněná v předchozím rozhodnutí, jež bylo zrušeno. Nesprávně interpretoval koncentraci řízení; za situace, kdy s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1364/2001 tvrdil, že smlouva o nájmu je platná, soudy nepřihlédly k důkazu prokazujícímu, že smlouva byla vypovězena a nepřihlédly ani k námitce promlčení coby nové skutečnosti vzniklé po zrušení v pořadí prvního rozsudku. Je přesvědčen, že se koncentrace řízení nevztahuje na řízení po zrušení původního rozsudku, neboť jde o nové kolo řízení. Jinak by byla účastníku odebrána možnost reagovat na právní závěry odvolacího soudu. Odvolací soud nesprávně nezohlednil, že podání žaloby žalobkyní nepředcházelo rozhodnutí jejího zastupitelstva či rady, což se týká i udělení generální plné moci jejímu právnímu zástupci k zastupování, která je pouze parafována starostou, jenž není oprávněn plnou moc udělit. Oba tyto právní úkony jsou proto neplatné pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. Žalovaný odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že byla v řízení opakovaně porušena rovnost stran a jeho právo na spravedlivý proces, a popisuje jednotlivě, v čem takové porušení spatřuje (v žalobě vylíčené skutečnosti se nezakládají na pravdě, soudy tolerovaly neodůvodněné průtahy řízení ze strany žalobců, rozhodly v rozporu s provedenými důkazy a nálezy Ústavního soudu, neakceptovatelný způsob hodnocení znaleckého posudku soudem prvního stupně, nesprávné posouzení částečného zpětvzetí žaloby jako změny žaloby, výzva k uplatnění koncentrace řízení byla zaslána pouze žalobcům, nevyhovění jeho žádosti o ofocení čl. 121 spisu, převzetí chybných zjištění soudu prvního stupně odvolacím soudem). S odkazem na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. namítl nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o nájmu ze dne 9. 4. 1991 je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedený zákon nabyl účinnosti 1. 4. 1991 a neukládal povinným osobám vyhledávat domnělé oprávněné osoby. Naopak uvedené ustanovení mu stanovilo povinnost nakládat s věcmi s péčí řádného hospodáře. Zákaz obsažený v tomto ustanovení platil až od doby, kdy povinná osoba nabyla vědomost o oprávněné osobě, jinak by povinná osoba nemohla uzavřít žádnou smlouvu. Jelikož jako první uplatnila dne 20. 4. 1991 nárok na vydání domu J. R., nemohl se zákaz dispozice vztahovat na smlouvu o nájmu uzavřenou dříve. Žalovaný polemizuje se správností závěru, že smlouva o nájmu je absolutně neplatná podle §39 obč. zák. i pro rozpor s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Jednak je názoru, že předchozí souhlas příslušného správního orgánu k platnosti smlouvy nebyl potřeba, a jednak tvrdí, že doručení žádosti o souhlas příslušnému obvodnímu úřadu prokázal podacím lístkem, z něhož je patrné, že žádost odeslal dne 20. 3. 1991 doporučeným způsobem. Protože O. ú. p. P. do 15 dnů o jeho žádosti nerozhodl, nastala zákonná fikce, že souhlas udělil (§3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.). I kdyby nebyl jeho názor dovolacím soudem uznán, namítl, že B. p. v P., s. p., s nímž smlouvu uzavřel, byl organizací zřízenou a řízenou národním výborem, resp. obvodním úřadem, určenou mimo jiné k pronajímání nebytových prostor. Potřebný souhlas mu tak byl dán již ve zřizovací listině. Žalovaný vyslovil výhradu i k závěru, že právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení se nepromlčelo ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Připomněl, že nájemné a úhradu za služby platil podle smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené 23. 8. 1993. Jiná smlouva uzavřena nebyla. Plnění za užívání přijímala žalobkyně či jí pověřené firmy a obdobně svůj díl plateb přijímali i žalobci. Jestliže byla smlouva ze dne 23. 8. 1993 uzavřena na dobu neurčitou do doby vydání domu novému majiteli, nejdéle na dobu pěti let, a jinou smlouvu pronajímatelé k dispozici neměli, muselo jim být známo dříve, než při zahájení řízení, že se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje. Nesprávným shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že k započtení uplatnil promlčenou pohledávku z bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor získali žalobci tím, že zhodnotil jejich dům. Má zato, že pohledávka uplatněná k započtení nebyla promlčena, neboť nebytové prostory opustil k 30. 4. 1999 a ve smyslu §667 odst. 2 obč. zák. mohl po skončení nájmu žádat po pronajímateli to, oč se zvýšila hodnota věci v důsledku investic, jež vynaložil s jeho souhlasem. Konečně odvolacímu soudu vytkl, že vzhledem ke všem okolnostem daného případu neshledal výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále opět jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, neboť soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. května 2004, č. j. 16 C 339/2000-175, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 22. září 2004, č. j. 19 Co 309/2004-201, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, nerozhodl jinak než ve svém pozdějším rozsudku. V pořadí prvním (mezitímním) rozsudkem soud prvního stupně rozhodl sice pouze o opodstatněnosti základu nároku vůči žalovanému, avšak jeho druhý rozsudek, kterým žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověl i co do výše, nutně vycházel ze shodného závěru o opodstatněnosti základu nároku, bez něhož by nemohl žalobě ve vztahu k žalovanému vyhovět.
Přípustnost dovolání tak může být zvažována pouze v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla pro rozhodnutí ve věci určující a měla po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, na němž odvolací soud založil právní posouzení věci. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému nemohou být významné z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. námitky žalovaného, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně) zatížil řízení vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku, nepřípustný odkaz soudu prvního stupně na skutková zjištění učiněná v jeho předchozím zrušeném rozhodnutí, nesprávný výklad koncentrace řízení podle §118c o. s. ř., tvrzená „neplatnost“ žaloby v důsledku udělení plné moci žalobkyní bez předchozího rozhodnutí jejího zastupitelstva či rady a opakovaný vadný postup soudů v řízení, jenž měl porušit rovnost stran a právo na spravedlivý proces), neboť jsou uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým se může dovolací soud zabývat, jen je-li dovolání přípustné; i kdyby tvrzené vady řízení byly opodstatněné, na jejich řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde o spor o procesní právo), a proto otázka těchto vad nemůže splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 9. 4. 1991 je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Takto k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikovaném v Souboru pod C 103, konstatoval, že o otázku zásadního právního významu nejde v případech, kdy příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy. O stejnou situaci se jedná v projednávané věci. Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991), stanoví, že „Povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.“ Smlouva o nájmu nebytových prostor, kterou má žalovaný za platnou, byla uzavřena 9. 4. 1991, tedy po účinnosti uvedeného zákona. Jedná se tak o právní úkon, který byl učiněn přes výslovný zákaz zákona, a je proto sankcionován absolutní neplatností podle §39 obč. zák. Protože odvolací soud vyložil k dovolacímu přezkumu nastolenou právní otázku v souladu s hmotným právem a neodchýlil se ani od ustálené soudní praxe, nemá napadené rozhodnutí pro řešení této otázky zásadní právní význam (srovnej stanovisko občansko-právního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/1993, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98). I kdyby však odvolací soud otázku platnosti smlouvy z 9. 4. 1991 posoudil nesprávně, v postavení žalovaného by se ničeho nezměnilo, neboť smluvní vztah, který měl být touto smlouvou založený, skončil uplynutím doby, na níž byl sjednán, a žalovaný neuplatnil žádné konkrétní výhrady proti závěru, že později uzavřená smlouva ze dne 23. 8. 1993, která souvisela se sledovaným obdobím, za něž žalobci požadují vydání plnění z bezdůvodného obohacení, je z týchž důvodů absolutně neplatná. Vzhledem k uvedenému pak již bylo bezpředmětné zabývat se námitkami žalovaného k právnímu závěru odvolacího soudu, že obě smlouvy o nájmu jsou absolutně neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor s §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Žalovaný zpochybnil rovněž správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo žalobců na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se nepromlčelo marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Ačkoli avizuje použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jeho dovolací námitka podle obsahového vylíčení míří proti skutkovému zjištění (že žalobci nabyli skutečnou vědomost o tom, že došlo na jejich úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, až při podání žaloby u soudu), z něhož odvolací soud vyšel při právním posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby. Žalovaný nezpochybňuje právní názor odvolacího soudu, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná a ne pouze předpokládaná vědomost o tom, že došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; podstatou jeho námitky jsou výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením otázky promlčení, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům o počátku běhu promlčecí doby a o promlčení práva. Žalovaný tak uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno.
Žalovaný též zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že neúspěšně uplatnil námitku započtení své pohledávky, kterou má za žalobci v souvislosti s investicemi do jejich domu; jinými slovy napadl závěr, že pohledávky žalobců nezanikly započtením pohledávky žalovaného. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že námitku promlčení započítávané pohledávky, kterou vznesli žalobci, shledal důvodnou, a dovodil tedy, že pohledávka, kterou uplatnil k započtení, byla promlčená a tudíž nezpůsobilá k započtení; kompenzaci bránila překážka vyplývající z §581 odst. 2 obč. zák. Takto vytyčenou právní otázkou je ovšem nadbytečné se zabývat, neboť i kdyby dovolací soud dovodil, že uvedená námitka byla uplatněna opodstatněně, nemohlo by se ničeho změnit na závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti obrany žalovaného, že pohledávky žalobců zanikly započtením. Odvolací soud tento závěr založil současně na dvou, resp. třech (pokud jde o žalobce) na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý obstojí samostatně, přičemž žalovaný napadl v dovolání správnost pouze jednoho z nich (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 17/1998, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 25/2001). I kdyby se prosadila námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu o nemožnosti kompenzace pohledávky žalovaného pro její promlčení, sama tato okolnost nemůže mít vliv na správnost závěru, že žalované pohledávky započtením pohledávky žalovaného nezanikly. Proti druhému důvodu, na němž rovněž odvolací soud založil svůj závěr, a to že právní úkon žalovaného směřující k započtení byl neplatný pro svou neurčitost, neboť z něho nebylo patrné, jaká konkrétní pohledávka a v jaké výši se uplatňuje (§37 odst. 1 obč. zák.), takže nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů započtení, žalovaný nikterak nebrojil. Žádnou dovolací námitku neuplatnil ani proti důvodu (v pořadí třetímu), pro který také odvolací soud nepřiznal úspěšnost námitce započtení uplatněné ve vztahu k pohledávkám žalobců, a sice neexistenci započítávané pohledávky ve vztahu k těmto žalobcům. Dovolacímu soudu, který je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl obsahově vylíčen, proto nepřísluší tyto otázky přezkoumávat a druhý a třetí z důvodů tak obstojí samostatně. Lze uzavřít, že nastolená otázka, zda žalovaný uplatnil k započtení promlčenou pohledávku, nemůže mít za této situace zásadní právní význam a není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaný rovněž namítl, že uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení žalobci ve vztahu k němu je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přehlíží však, že rozhodnutí odvolacího soudu není na posouzení této otázky založeno (žalovaný ji odvolacímu soudu nepředestřel k odvolacímu přezkumu). Je proto vyloučeno, aby dovolací soud v dovolacím řízení přezkoumával správnost právního závěru, který odvolací soud neučinil. Navíc řešení této právní otázky postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, jelikož se týká pouze konkrétního případu. Otázku, zda výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů je v rozporu s dobrými mravy, je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry v konkrétním případě lze jen velmi obtížně zobecnit. Ani tato k dovolacímu přezkumu předestřená právní otázka proto z napadeného rozsudku nečiní rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. července 2008
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu