ECLI:CZ:NS:2008:33.ODO.948.2006.1
sp. zn. 33 Odo 948/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) V. T. a b) Mgr. J. T., zastoupených Mgr. J. Ž., advokátem proti žalovaným 1) R. S. a 2) T. S., zastoupeným JUDr. V. K., advokátem o zaplacení částky 74.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 24 C 84/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2006, č. j. 21 Co 548/2004-170, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. J. Ž., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2006, č. j. 21 Co 548/2004-170, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2004, č. j. 24 C 84/2003-134, ve výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 74.500,- Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2003 do zaplacení, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 4. 2005 (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně splňovat podmínku, že má po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pouze pro posouzení otázek právních, ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.), je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav zjištěný odvolacím soudem. Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově konkretizován. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel ve svém dovolání označil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vzhledem k řečenému je z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bez významu výtka žalovaných, že odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že rozhodl o žalobě vycházející z jiných skutkových tvrzení než těch, jimiž byla odůvodněna opodstatněnost nároku požadovaného v původní žalobě, aniž byla postupem podle §95 o. s. ř. připuštěna změna žaloby. Dovolací soud neměl možnost se touto námitkou podřaditelnou dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. zabývat. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží totiž ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. jen v případě, je-li dovolání přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). I kdyby tvrzená vada řízení byla dána, na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá (nejde bezprostředně o výklad procesního předpisu, tedy o spor o procesní právo); otázka této vady nemůže tudíž splňovat kritéria ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaní sice namítli nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že jsou ve věci pasivně legitimováni, jejich výhrada je však založena na kritice správnosti, resp. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Namítají-li, že odvolací soud nepřihlédl k prokázané skutečnosti, že předtím, než žalobce uzavřel s V., a. s. smlouvu o realizaci přeložky vrchního vedení VN 35 kV, uzavřeli kupní smlouvu o převodu svého spoluvlastnického podílu k pozemku parc. č. 400/19 v k. ú. B. n. O. dotčenému touto přeložkou, uplatnili tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Žalovaní tím polemizují výlučně se správností skutkových závěrů odvolacího soudu a namítají, že kdyby odvolací soud přihlédl k jimi tvrzené skutečnosti, musel by dojít k odlišnému právnímu závěru, a sice že nejsou ve věci pasivně legitimováni. Přehlížejí, že dovolací soud je povinen převzít skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel při právním posouzení věci, a že součástí skutkového stavu, na němž odvolací vybudoval závěr o jejich pasivní legitimaci ve sporu, není skutečnost jimi tvrzená v dovolání. Žalovaní přitom neuplatnili žádné výtky proti závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejde o vztah mezi spoluvlastníky pozemku, nýbrž o plnění ze smlouvy, na něž z hlediska pasivní legitimace v této věci je bez vlivu okolnost trvání, případně pozbytí spoluvlastnického práva k pozemku.
Ani námitka žalovaných, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) opřel své rozhodnutí o dohodu ze dne 10. 5. 2001, ačkoli jde o právní úkon od počátku neplatný pro svou neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., nečiní z napadeného rozsudku rozhodnutí mající zásadní význam po právní stránce. Jde sice o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak žalovaní jej nikterak obsahově nekonkretizovali, tj. nevylíčili okolnosti, pro které usuzují na nesprávnost zpochybňovaného právního závěru. Nadto otázka určitosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. nepatří z hlediska rozhodovací činnosti dovolacího soudu mezi ty, které nebyly dosud vyřešeny, a odvolací soud ji vyřešil v souladu s hmotným právem (srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/1996, publikované v časopise Soudní rozhledy pod označením SR 8/1998, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1892/99, ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 133/2000, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 33 Odo 518/2003, ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 30/2002, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, a ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 33 Odo 431/2004).
Způsobilou založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. není rovněž výtka žalovaných, že od dohody ze dne 10. 5. 2001 odstoupili v souladu s §48 obč. zák., neboť po uzavření dohody došlo k podstatné změně okolností, z nichž dohoda vycházela, a nelze proto po nich plnění z dohody spravedlivě požadovat. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněném v Souboru pod C 103/2, vyslovil názor, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. Tak je tomu i v případě výkladu otázky odstoupení od smlouvy ve smyslu §48 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Tato právní úprava je výrazem zásady, platící zejména pro závazkověprávní vztahy, že smlouvy mají být dodržovány (pacta sunt servanda). Právo jednostranným právním úkonem odstoupit od smlouvy má její účastník pouze tehdy, bylo-li toto právo sjednáno ve smlouvě či je-li to v zákoně pro konkrétní případ stanoveno (tak např. §49, §53 odst. 6 a 7, §56 odst. 3 písm. e/, §57 odst. 1 a 3, §575 a §623 občanského zákoníku v rozhodném znění, popř. §14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání). Tato otázka je tedy v občanském zákoníku upravena naprosto jednoznačně a výklad §48 odst. 1 obč. zák. nečiní v praxi žádné potíže. Za situace, kdy si účastníci nesjednali v dohodě, kterou soudy posoudily jako smlouvu nepojmenovanou podle §51 obč. zák., možnost odstoupení a žalovaní ani netvrdili existenci žádného zákonného důvodu pro odstoupení, odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že žalovaní nemohli od smlouvy odstoupit. Argumentace žalovaných, že od dohody platně odstoupili, neboť okolnosti, z nichž při uzavření dohody vycházeli, se posléze změnily, v důsledku čehož po nich nelze plnění z dohody požadovat, se nemůže prosadit. Dohoda neobsahuje ujednání smluvních stran o možnosti odstoupení od smlouvy pro tento případ a zákon změnu okolností spojuje toliko se zánikem závazku uzavřít budoucí smlouvu ve smyslu §50a odst. 3 obč. zák. (zásada rebus sic stantibus).
Z výše uvedených důvodů lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, uložil povinnost zaplatit žalobcům náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 4.710,- Kč (§3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů u každého ze žalobců ve výši 75,- Kč (§2 odst. 1 a §3 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu