ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1023.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1023/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání, které podal obviněný B. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 3 To 873/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 149/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 1 T 149/2007, byl obviněný B. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 8. 12. 2004 v O. – P. na ul. Z. Š. v domě č., se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu, když si byl předem vědom toho, že vzhledem k tomu, že je bez zaměstnání a nemá stabilní příjem, nedostojí svým slibům a nebude moci vrátit půjčenou částku, si půjčil od J. B., částku ve výši 104.000,- Kč, kterou se ve smlouvě o půjčce zavázal splatit spolu s úrokem do 28. 2. 2005, avšak dlužnou částku neuhradil a následně také přestal reagovat na výzvy poškozeného, čímž způsobil J. B. přímou škodu ve výši 104.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému J. B. na náhradě škody částku ve výši 104.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 3 To 873/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že bylo provedeno toliko obsáhlé dokazování skutečnosti, že v okamžiku poskytnutí půjčky byl bez prostředků, nebylo však provedeno žádné prokazování ke skutečnosti, zda si byl při poskytnutí půjčky vědom, že tuto nebude moci dne 28. 2. 2005 poškozenému vrátit. Přitom zdůraznil, že samotná neschopnost vrátit dluh není trestným činem. Dodal, že principem půjčky je právě snaha překlenout momentální nedostatek disponibilních finančních prostředků, a tedy okolnost, že v okamžiku poskytnutí půjčky nemá dlužník finanční prostředky k jejímu vrácení, nezakládá podvodné jednání, není-li zároveň prokázáno, že si je již v tomto okamžiku vědom, že v budoucnu nebude moci půjčku vrátit. Podotkl, že pokud by bylo přistoupeno k absurdní argumentaci soudů nižších stupňů, že k posouzení jednání jako podvodu postačí, že věděl, že nemá v okamžiku půjčení finančních prostředků poškozeným finanční prostředky na jejich vrácení, protože je v okamžiku poskytnutí půjčky bez příjmů, ačkoliv nebylo zároveň prokázáno, zda již v okamžiku poskytnutí půjčky mu bylo známo, že finanční prostředky nebude mít ani při splatnosti půjčky, pak by se zhroutil princip úvěrového financování. Shledal, že soud druhého stupně skutek nesprávně právně posoudil, neboť ze skutkového stavu bezpochybně neplyne, zda si byl při poskytnutí půjčky dne 8. 12. 2004 vědom, že nebude moci při splatnosti dne 28. 2. 2005 poskytnutou půjčku vrátit, a tudíž nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, když při poskytnutí půjčky poškozeného neuvedl v omyl ani nezamlčel podstatnou skutečnost. K tomu ještě poznamenal, že pokud by nebylo soudem prokázáno, že již v okamžiku půjčky věděl, že půjčenou částku nějak použije, utratí, a tedy ji nebude mít z čeho poškozenému vrátit, stále by ji měl v dispozici a byl by schopen takto přijaté finanční prostředky vrátit poškozenému a nemohl by mu uhradit pouze úroky z půjčky. V konkrétním případě však v řízení nebylo prokázáno, jakým způsobem (obviněný) s půjčkou naložil, ani zda již v okamžiku poskytnutí půjčky věděl, že s půjčkou naloží takovým způsobem, že ji v okamžiku splatnosti nebude moci vrátit. Doplnil, že též v případě, kdy by bylo v řízení prokázáno, že přijaté prostředky po přijetí půjčky následně nějak utratil, takováto skutečnost by nijak nesvědčila o jeho úmyslu již v okamžiku přijetí částky 104.000,- Kč tuto věřiteli nevrátit.
Poté konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že důvodem, proč mu poškozený poskytl půjčku, byl důvod, jaký uvedl poškozenému jako účel půjčky při jejím poskytnutí, tedy rozjezd podnikání s D. P. V této souvislosti upozornil, že Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí Rt 4181, Zm I 759/30 (Vážný. 1931, XIII:271-273) uvedl, že: „Musí však býti zjištěno, že mezi lstivým předstíráním pachatelovým a počínáním si oklamané osoby byla příčinná souvislost, že omyl v oklamaném lstivým předstíráním vyvolaný byl pro oklamaného pohnutkou a předpokladem jeho rozhodnutí.“ V řízení před soudem prvního stupně ovšem podle něho bylo toliko prokázáno, co jím bylo údajně uvedeno poškozenému při poskytnutí půjčky jako její účel, nikoli zda uvedený účel byl pro poškozeného důvodem pro poskytnutí půjčky (obviněnému), a zda v případě, že by poškozený měl vědomost o tom, že uvedený účel půjčky je předstíraným, by mu (obviněnému) půjčku neposkytl.
Argumentoval rovněž, že on a jeho bývalá manželka S. M. byli ke dni 9. 12. 2002 spoluvlastníky (každý v rozsahu ideální jedné poloviny) budovy čp. na pozemku p. č. st. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 200 m2 a pozemků p. č. st. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 200 m2 a p. č. zahrada o výměře 263 m2 vše v katastrálním území U. O., obec U. O., okres U. H., zapsáno na LV č. Dne 9. 12. 2002 uzavřeli s bývalou manželkou (jako prodávající) kupní smlouvu, kterou shora uvedené nemovitosti prodali za kupní cenu ve výši 1.500.000,- Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 1.304.678,- Kč byla kupujícími uhrazena na bankovní učet, s nímž byla oprávněna disponovat toliko jeho bývalá manželka S. M. V souvislosti s tím zdůraznil, že byť S. M. opakovaně vyzýval k úhradě jedné poloviny zaplacené kupní ceny, tedy 652.339,- Kč, a byť jako spoluvlastník předmětných nemovitostí se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální jedné poloviny má nárok na vyplacení poloviny kupní ceny, tato mu uvedenou částku nevyplatila. Podle jeho slov sice smlouvu o půjčce uzavřel v době, kdy neměl stálé zaměstnání, nicméně mu však trval jeho nárok na vyplacení poloviny kupní ceny za nemovitosti, tj. 652.339,- Kč, a v okamžiku přijetí půjčky kalkuloval s tím, že finanční prostředky z prodeje nemovitostí použije mimo jiné na úhradu předmětné půjčky, neboť měl oprávněný důvod se domnívat, že S. M. povinnost pro ni plynoucí z §137 odst. 1 zákona č. 140/1964 Sb. splní. Uzavřel, že byl schopen vrátit půjčenou částku ve sjednaném termínu za předpokladu přijetí části kupní ceny, měl v době uzavření smlouvy o půjčce zdroj majetkových hodnot, z nichž byl schopen poskytnutou půjčku vrátit a s touto skutečností počítal v okamžiku přijetí půjčky. Namítl, že odvolací soud však návrh na provedení důkazů prokazujících shora uvedené skutečnosti zamítl. Následně akcentoval, že jeho nárok na vyplacení části kupní ceny nelze považovat za budoucí nejistou událost, jak uvedl odvolací soud, ale za již vzniklý a trvající nárok na výplatu jasné poloviny kupní ceny za prodej nemovitostí, který však protiprávně jeho bývalou manželkou nebyl splněn. Tento právní závěr odvolacího soudu označil za zcela nesprávný s tím, že zjevně v oblasti mimotrestní normy (občanského zákoníku) prokazuje popření zásady iura novit curia. Vyslovil názor, že odvolací soud tak zcela nesprávně právně posoudil předmětnou kupní smlouvu a ujednání o úhradě kupní ceny, založil důvodnost rozhodnutí o zamítnutí důkazů k prokázání obsahu kupní smlouvy a způsobu úhrady kupní ceny na zcela nesprávném právním posouzení věci a zároveň zcela nesprávně posoudil jeho jednání jako trestný čin, kdy ze skutečnosti, že mu od roku 2002 vůči bývalé manželce trval nárok na vyplacení poloviny kupní ceny za prodej nemovitostí jednoznačně plyne, že byl dne 28. 2. 2005 schopen z této poloviny kupní ceny řádně a včas vrátit poškozenému poskytnutou půjčku a tato okolnost mu byla dne 8. 12. 2004 známa, tedy při poskytnutí půjčky poškozeného neuvedl v omyl.
Dále vyjádřil přesvědčení, že (odvolací) soud též nesprávně posoudil jeho návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání s tím, že: „Pro rozhodnutí soudu o schválení narovnání zde totiž schází základní zákonný předpoklad, tj. prohlášení odsouzeného před soudem, že spáchal skutek, pro který je stíhán, což rovněž s ohledem na odvolací námitky odsouzeného v dané věci nepřichází v úvahu.“ Seznal, že soud druhé stupně bezdůvodně a nesprávně zamítl návrh na jeho výslech, a tedy mu nebyla dána možnost se před soudem odvolacím k věci relevantním způsobem vyjádřit, ačkoliv je vždy právem obžalovaného kdykoliv v průběhu řízení podat k věci výpověď. Prohlásil, že mu byla dána toliko možnost vyjádřit se před odvolacím soudem k podanému odvolání, a tedy bylo zkráceno jeho právo na možnost vyjádřit se ve věci samé. Dospěl k závěru, že ani jeho odvolací námitky nejsou překážkou pro jeho výpověď, jelikož soud je povinen vycházet z vlastního hmotně právního posouzení věci a nikoliv z posouzení věci, jak je provedl obžalovaný a jeho obhájce, kdy navíc samotný odvolací soud posoudil jeho jednání jako podvod, tedy by jeho výslech, v němž by se doznal, znamenal shodu s právním posouzením soudu. Také úvahu soudu: „Lze souhlasit s názorem státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, že pokud byla před jednáním krajského soudu uzavřena „dohoda o narovnání“, jedná se v podstatě o uznání dluhu a dohodu o způsobu jeho úhrady.“ označil za nesprávnou. Poznamenal, že v případě dohody uzavřené mezí ním (obviněným) a poškozeným se jednalo o dohodu o narovnání a o splátkách, jejímž obsahem bylo sjednání úhrady nevrácené půjčky a nahrazení sporných vztahů, plynoucích ze smlouvy o půjče tímto novým závazkem, tedy o uzavření dohody o úhradě škody, pokud by byla věc právně posouzena jako podvod, a jednalo se v souladu s §307 odst. 1 písm. b) tr. ř. o dohodu s poškozeným o náhradě škody. Přitom zdůraznil, že každý právní úkon je nutno posuzovat podle jeho obsahu, tj. ačkoliv byla dohoda sepsána jako dohoda o narovnání vztahů z předmětné smlouvy o půjčce, obsahovala ujednání o způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, kdy navíc v bodě 3.4 této dohody byl výslovný odkaz na probíhající trestní řízení. V neposlední řadě uvedl, že odvolací soud zcela nesprávně směšuje institut podmíněného zastavení trestního stíhání a schválení narovnání, když podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání je doznání pachatele, nikoli prohlášení o spáchání skutku, kdy navíc podmíněné zastavení nenásleduje po schválení narovnání, jedná se o zcela odlišné instituty. Smyslem schválení narovnání je bezpodmínečné zastavení trestního stíhání, nikoli podmíněné.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 3 To 873/2007, v plném rozsahu zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že pokud se dovolání opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítá se v něm, že popsaný skutek nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu v přisouzené právní kvalifikaci (pro nedostatek podvodného záměru obviněného), pak opatřená skutková zjištění, na která poukázaly soudy obou stupňů, nedovolují takové námitce přisvědčit. Při posuzování otázky zavinění obviněného oba soudy nevycházely pouze z jeho okamžitých finančních možností vrátit zapůjčené peníze v době přijetí předmětné půjčky od poškozeného, jak je jeho dovoláním nesprávně namítáno, ale zcela správně se řídily reálnými možnostmi změny jeho neuspokojivé finanční situace k lepšímu tak, aby mohl ve smluvené době vrátit zapůjčený obnos. Přitom nemohly přehlédnout, že v době, kdy se předmětnou smlouvou o půjčce ve výši 104.000,- Kč ze dne 8. 12. 2004 zavázal k úhradě zapůjčeného obnosu do 28. 2. 2005, se nacházel delší dobu bez zaměstnání a tím i bez pravidelného zdroje finančních prostředků, který zamýšlel právě tímto způsobem „krátkodobě překonat“, jak ostatně z účelu použití zapůjčených peněz, ve smlouvě uvedeného, vyplynulo. Pokud za daného stavu věci paradoxně namítl, že nebylo prokázáno, jakým způsobem se zapůjčenými penězi naložil, pak měl zřejmě na mysli otázku jejich případného zhodnocení, konkrétně při údajném rozjezdu podnikání jeho tchýně D. P., později S., jak poškozenému podle jeho svědectví uváděl. Jmenovaná svědkyně však takovou skutečnost nepotvrdila a rovněž popřela i jím dále uplatněný a tentokráte v rámci jeho obhajoby použitý účel půjčky, kterým bylo pokrytí její finanční potřeby na zakoupení nábytku. V uvedené souvislosti sice obviněný namítl, že z hlediska jím uváděných důvodů, pro které si od poškozeného peníze vypůjčil, nebylo zjištěno, zda tyto měly význam pro pozdější rozhodování poškozeného, zda s ním smlouvu o půjčce uzavře či nikoliv, nevzal však v potaz, že bez ohledu na jeho tvrzení v uvedeném směru bylo třeba při posuzování subjektivní stránky jeho jednání považovat za rozhodné především to, že uvedl poškozeného v omyl o tom, že svůj závazek vrátit zapůjčené peníze ve sjednané lhůtě ve skutečnosti nesplní, resp. s ohledem na dlouhodobě bezvýchodnou finanční situaci, ještě zhoršenou dalším zadlužením, nebude moci splnit a že pokud by poškozený tyto okolnosti jeho jednání znal, na půjčku by nikdy nepřistoupil. V opačném případě by totiž znění jimi podepsané smlouvy o půjčce neobsahovalo přesný termín splatnosti přijatého finančního závazku, ale bylo by přizpůsobeno finančním možnostem obviněného. Tak tomu však v daném případě nebylo. Státní zástupkyně shledala, že o podvodném záměru obviněného by nemohlo být pochyb ani za situace, že by svědectvím jeho bývalé tchýně bylo potvrzeno zamýšlené použití jím později vypůjčených peněz na tzv. rozjezd jejího údajného podnikání, neboť je zřejmé, že v takovém případě by spoléhal na úspěšnost jejího podnikání, a tedy na budoucí nejistou událost.
Dále státní zástupkyně poznamenala, že zcela shodným způsobem musel odvolací soud posoudit právní význam obviněným - až v textu odvolání a tedy nově - uplatněnou námitku, týkající se jeho tvrzeného právního nároku na výplatu poloviny kupní ceny za nemovitosti, které spolu s bývalou manželkou S. M. v prosinci 2002 manželům H. prodali s tím, že v období do 28. 2. 2003 byla na manželčin bankovní účet vyplacena podstatná část dohodnuté kupní ceny ve výši 1.500.000,- Kč, konkrétně částka 1.400.678,- Kč, přičemž k výplatě její poloviny ji v souvislosti se svým majetkovým nárokem po rozvodu manželství opakovaně vyzýval. Zdůraznila, že pokud má obviněný za to, že za daného stavu věci byl schopen poškozenému ve sjednané době vypůjčené peníze vrátit, ačkoliv byl v té době bez stálého zaměstnání, nelze se s jeho názorem ztotožnit. Přestože odvolací soud se s jeho nově uplatněnou námitkou vypořádal jen stručným odkazem na doposud opatřená skutková zjištění, ze kterých taková skutečnost nevyplývá a stanoviskem, že i pro případ, že by tomu takto, je třeba takovou okolnost považovat za budoucí nejistou událost, nelze mu vytýkat nesprávný způsob posouzení takové okolnosti z hlediska přijatého právního závěru o podvodném záměru obviněného. Přitom dodala, že obviněný k takto nově uplatněné obhajobě kromě kopie zmíněné kupní smlouvy ze dne 9. 12. 2002 a dílčího dokladu o způsobu a výši uhrazené části kupní ceny nepřiložil stejnopis dohody ve smyslu §150 odst. 1 věta prvá obč. zák., uzavřené s bývalou manželkou S. M. na takový finanční nárok včetně způsobu a termínu jeho uspokojení obsahující. Proto nelze přijmout jeho námitku, že poškozeného neuvedl v omyl ani nezamlčel podstatnou skutečnost, rozhodnou pro poskytnutí půjčky, neboť v době uzavření smlouvy o půjčce měl (uvedený) zdroj majetkových hodnot. Státní zástupkyně uzavřela, že pokud jak soud nalézací, tak na podkladě rozšířené obhajoby obviněného i soud odvolací, dospěly k právnímu závěru o tom, že v době uzavření předmětné smlouvy o půjčce jednal v podvodném záměru, pak jim nelze vytýkat nesprávné právní posouzení jeho skutku. Veškerou výše uvedenou dovolací argumentaci lze označit za zjevně neopodstatněnou, přičemž její zbývající část, spočívající v polemice o nevyužitém procesním postupu podle §309 a násl. tr. ř. nelze hodnotit jinak, než jako zcela nekvalifikovanou.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. zák. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 3 To 873/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též neúplné důkazní řízení (že neprovedly žádné dokazování ke skutečnosti, zda si byl při poskytnutí půjčky vědom, že tuto nebude moci dne 28. 2. 2005 poškozenému vrátit, popř. že odvolací soud zamítl jeho návrh na provedení důkazů ohledně jeho nároku na polovinu kupní ceny za prodej nemovitostí, jejichž byl původně spoluvlastníkem), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící skutkové úvahy a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména prohlašuje, že nebylo prokázáno, zda mu již v okamžiku poskytnutí půjčky bylo známo, že tuto nebude moci poškozenému ve lhůtě splatnosti vrátit, jakým způsobem s půjčkou naložil, resp., zda již v okamžiku poskytnutí půjčky věděl, že s ní naloží takovým způsobem, že ji při splatnosti nebude moci vrátit; dále nebylo podle jeho slov prokázáno, že důvodem, proč mu poškozený poskytl půjčku, byl právě důvod, který mu uvedl jako účel půjčky při jejím poskytnutí, tedy rozjezd podnikání s D. P., resp., že v případě, pokud by měl poškozený vědomost o tom, že tvrzený účel půjčky je předstíraným, by mu půjčku neposkytl, a tvrdí, že poškozeného při poskytnutí půjčky neuvedl v omyl a ani mu nezamlčel podstatnou skutečnost, jelikož v okamžiku poskytnutí půjčky měl zdroj majetkových hodnot – polovinu kupní ceny za prodané nemovitosti, jejichž byl původně spoluvlastníkem, ve výši 652.339,- Kč – a domníval se, že z tohoto zdroje bude schopen v termínu splatnosti poškozenému půjčenou částku vrátit). Z podstatné části až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a vlastních skutkových tvrzení – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také (zvláště) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (potažmo vlastních skutkových závěrů), pak v tomto směru soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a naznačenými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod nelze podřadit ani námitky obviněného stručně shrnuto vyjadřující názor, že (odvolací) soud nesprávně posoudil jeho návrh na podmíněné zastavení trestního stíhání. Problematika podmíněného zastavení trestního stíhání má totiž procesní, nikoli hmotně právní, povahu. Pro úplnost lze (v obecné rovině) dodat, že se k ní vztahuje dovolací důvod podle §265b odst. písm. f) tr. ř. (bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí), ovšem ani tento důvod dovolání nebyl zmíněnými námitkami naplněn. Předmětný dovolací důvod totiž umožňuje napadnout pouze pozitivní rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání (§307 odst. 1 tr. ř.), a to pro případ, že bylo učiněno, aniž byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání. Stejným způsobem je konstruován tento dovolací důvod i ve vztahu k rozhodnutí o schválení narovnání podle §309 odst. 1 tr. ř. Posouzení, zda byly v konkrétním případě naplněny předpoklady pro podmíněné zastavení trestního stíhání (schválení narovnání), je v řízení před soudem výlučně v kompetenci soudu prvního stupně, a pokud tento soud nevyužije možnosti tohoto alternativního řešení trestní věci, pak není odvolací soud, ale ani dovolací soud oprávněn tento jeho závěr jakkoliv přehodnocovat. Trestní řád totiž odvolacímu soudu neumožňuje, aby sám v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní stíhání (schválil narovnání), jestliže tak neučinil již soud prvního stupně (viz §257 tr. ř.), stejně jako mu s ohledem na fakultativní povahu tohoto odklonu od standardního řízení nedává oprávnění zrušit napadený rozsudek pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně nevyužil možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání (viz §258 tr. ř. a §259 tr. ř.). Nevyužití možnosti použití těchto odklonů tedy nezakládá ani dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 11 Tdo 426/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu v sešitu 7/2004 pod č. T 706).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že ze zjištěného skutkového stavu bezpochybně nevyplývá jeho podvodný úmysl, resp., že poškozeného uvedl v omyl či mu zamlčel podstatnou skutečnost, a vyjádřil přesvědčení, že v jeho trestní věci tak nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, který způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s. Za škodu nikoli malou se podle §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 25.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.č.
V návaznosti na to je na místě znovu připomenout, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že obviněný „…se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu, když si byl předem vědom toho, že vzhledem k tomu, že je bez zaměstnání a nemá stabilní příjem, nedostojí svým slibům a nebude moci vrátit půjčenou částku, si půjčil od J. B. … částku ve výši 104.000,- Kč, kterou se ve smlouvě o půjčce zavázal splatit spolu s úrokem do 28. 2. 2005, avšak dlužnou částku neuhradil a následně také přestal reagovat na výzvy poškozeného, čímž způsobil J. B. přímou škodu ve výši 104.000,- Kč“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poznamenal, že „dospěl k závěru, že byl u hlavního líčení prokázán i podvodný úmysl, neboť tento vyplývá z okolností případu. Obhajoba obžalovaného, že peníze půjčil pro paní P. na zařízení bytu je vyvrácena výpovědí jmenované svědkyně, která popřela, že by o něco podobného obžalovaného žádala a převzala od něho půjčené peníze. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve své výpovědi obžalovaný zmiňuje jako důvod půjčky zařízení bytu paní P., avšak z výpovědi poškozeného vyplynulo, že obžalovaný si peníze půjčoval údajně na rozjezd podnikání s paní P., která vyvrátila svou výpovědí i společné podnikání. Je rovněž s podivem, že v písemné smlouvě je jako dlužník uvedena D. P., která však u žádného jednání nebyla, s poškozeným nikdy nejednala a nakonec ani smlouvu nepodepsala. Nelze ani odhlédnout od adresy uvedené ve smlouvě – ul. Z., když v předmětné době, jak svědkyně uvedla a koresponduje to i obsahem jejího občanského průkazu, bydlela již na ulici P. Uvedené podporuje výpověď svědkyně D. S., dříve P., že o celé záležitosti vůbec nevěděla a nasvědčuje tomu, že obžalovaný, který potřeboval finanční prostředky, si pro větší věrohodnost u poškozeného vymyslel důvod půjčky tak, aby tam figurovala i další osoba jako spoludlužník. Obě svědkyně se rovněž vyjádřily k majetkovým poměrům obžalovaného, který měl dluhy a půjčoval si peníze od jiných. Obžalovaný navíc sám uvedl, že nebyl v předmětné době zaměstnán, proto si musel být vědom toho, že půjčené finanční prostředky nebude moci v dohodnutém termínu splatit.“
Z rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, je na místě zejména připomenout, že „…obžalovaný sám ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že v době, když si od poškozeného J. B. peníze půjčoval, byl bez práce, neměl stabilní příjem a měl pouze nárazové akce. Neschopnost obžalovaného uhradit půjčku ve stanovené době je objektivizována i výpovědí svědkyně D. S., dříve P., která u hlavního líčení uvedla, že poškozený J. B. nebyl jediným věřitelem a obžalovaný dlužil více lidem, které ani nezná. Taktéž uvedla, že si obžalovaný půjčoval peníze, aby „zalepil“ další dluh. Svědkyně pak jednoznačně popřela, že by s obžalovaným společně podnikala, či jej požádala o poskytnutí půjčky. Rovněž svědkyně S. M. u hlavního líčení potvrdila, že si obžalovaný od někoho půjčoval peníze, protože delší dobu nepracoval. Taktéž potvrdila, že za něj zaplatila nějaké dluhy, a to v předchozím období i poškozenému J. B. Taktéž se podrobně vyjádřila i k majetkovým poměrům obžalovaného v roce 2004, které byly velmi špatné, jelikož obžalovaný po oba dva roky nepracoval, výživné ji neplatil a při soudním jednání o stanovení výživného neuváděl žádné příjmy. Svědkyně rovněž nepotvrdila, že by její matka potřebovala peníze na zařízení bytu a tyto si půjčila od obžalovaného… Za objektivně prokázané finanční situace obžalovaného pak je zřejmé, že tento nebyl schopen ve lhůtě do 28. 2. 2005 půjčenou částku vrátit. V rozporu s jeho tvrzením je i obsah samotné smlouvy o půjčce, jak je založena na č. l. 17 spisu, kdy zejména z bodu 1) smlouvy vyplývá, že J. B. jako věřitel poskytl obžalovanému jako dlužníkovi krátkodobou půjčku ve výši 104.000,- Kč na překonání jeho krátkodobé finanční potřeby. V předmětné smlouvě je jako spoludlužník uvedena D. P., přičemž tato smlouvu nepodepsala, dle její výpovědi v roce 2004 již nebydlela na adrese uvedené v bodě 6) předmětné smlouvy. Nelze přijmout obhajobu obžalovaného, kterou zvolil až v průběhu odvolacího řízení, ve které se odvolává na existenci nároku na zaplacení poloviny kupní ceny prodeje nemovitosti, uskutečněného v roce 2002. Z výpovědi samotného obžalovaného přitom vyplývá, že celková částka byla poukázána pouze na účet S. M., se kterým pouze jmenovaná byla oprávněna disponovat, a doposud žádná částka nebyla obžalovanému touto svědkyní vyplacena. O nároku obžalovaného na vyplacení této částky se obžalovaný v přípravném řízení, ani v řízení před soudem I. stupně, nezmínil a taktéž se o výplatě tohoto nároku nezmínil nikdo ze slyšených svědků… Pokud by se obžalovaný o nároku na výplatu částky 652.339,- Kč poškozenému zmínil v době spáchání skutku, tak by se jeho stav mysli upínal k v budoucnu nejisté události, když jak vyplynulo z výpovědi obžalovaného, nebyla mu doposud tato částka poukázána. V žádném případě pak nemohl obžalovaný půjčenou částku společně s úrokem poškozenému vrátit do 28. 2. 2005, jak se zavázal v uzavřené smlouvě o půjčce, což rovněž svědčí o existenci podvodného úmyslu v době spáchání skutku.“
Nutno pak konstatovat, že výše uvedené skutkové okolnosti a závěry nalézacího a odvolacího soudu vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky skutkové podstaty (včetně objektivní i subjektivní stránky) trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jak byly shora vyloženy.
Pokud si obviněný dne 8. 12. 2004 půjčil od poškozeného J. B. částku ve výši 104.000,- Kč a zavázal se ji poškozenému splatit spolu s úrokem do 28. 2. 2005, přičemž již při převzetí předmětné půjčky věděl, že vzhledem k tomu, že je bez zaměstnání a nemá stabilní příjem (v této souvislosti je třeba znovu upozornit, že podle skutkových zjištění soudů nižší stupňů obviněný nepracoval po delší dobu, neměl žádný jiný stabilní zdroj příjmů, a to ani výhledově, naopak měl dluhy, které nebyl schopen splácet, a půjčoval si peníze nejen od poškozeného, ale též od dalších osob, neplnil vyživovací povinnost), nebude schopen poškozenému půjčenou částku vrátit (přinejmenším v dohodnuté lhůtě splatnosti), pak poškozeného tímto jednáním uvedl v omyl. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení obviněného a škoda způsobená na majetku poškozeného, naplňující znak škoda nikoli malá ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.
Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněného, zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) a příčinný vztah mezi tímto jednáním a následkem (účinkem). Je totiž zjevné, že obviněný si byl od počátku (již v době vzniku pohledávky poškozeného) vědom toho a současně byl přinejmenším srozuměn s tím, že vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům nebude schopen dostát a nedostojí svému závazku a že tedy popsaným způsobem uvádí poškozeného v omyl, aby se k jeho škodě obohatil [§4 písm. b) tr. zák.].
V daných souvislostech je na místě připomenout, že k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, uvedl, že „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“ Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci.
Dodat lze, že státní zástupkyně výstižně konstatovala, že při posuzování otázky zavinění obviněného oba soudy nevycházely pouze z jeho okamžitých finančních možností vrátit zapůjčené peníze v době přijetí předmětné půjčky od poškozeného, jak je jeho dovoláním nesprávně namítáno, ale zcela správně se řídily reálnými možnostmi změny jeho neuspokojivé finanční situace k lepšímu tak, aby mohl ve smluvené době vrátit zapůjčený obnos. Přitom nemohly přehlédnout, že v době, kdy se předmětnou smlouvou o půjčce ve výši 104.000,- Kč ze dne 8. 12. 2004 zavázal k úhradě zapůjčeného obnosu do 28. 2. 2005, se nacházel delší dobu bez zaměstnání a tím i bez pravidelného zdroje finančních prostředků, který zamýšlel právě tímto způsobem „krátkodobě překonat“, jak ostatně z účelu použití zapůjčených peněz, ve smlouvě uvedeného, vyplynulo. Při posuzování subjektivní stránky jeho jednání nutno považovat za rozhodné především to, že uvedl poškozeného v omyl o tom, že svůj závazek vrátit zapůjčené peníze ve sjednané lhůtě ve skutečnosti nesplní, resp. s ohledem na dlouhodobě bezvýchodnou finanční situaci, ještě zhoršenou dalším zadlužením, nebude moci splnit a že pokud by poškozený tyto okolnosti jeho jednání znal, na půjčku by nikdy nepřistoupil.
Podvodný úmysl obviněného dokresluje vedle zjištění soudů, že popsaným způsobem jednal se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, též skutečnost, že před poškozeným předstíral účel půjčky, tvrdil mu, že finanční prostředky potřebuje na rozjezd podnikání se svou tchyní D. S., dříve P., ačkoliv tomu tak nebylo. Stejně tak neobstála ani jeho obhajoba, uplatněná již v přípravném řízení, v tom smyslu, že peníze z půjčky od poškozeného byly určeny pro jeho tchyni na pořízení bytu a řešení bytové otázky.
Obiter dictum je na místě k námitce, kterou obviněný vznesl teprve v odvolacím řízení, a to, že v době přijetí půjčky očekával, že mu bude jeho bývalou manželkou S.M. vyplacena polovina kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 9. 12. 2002 za prodej jeho spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve výši 652.339,- Kč, a že z těchto prostředků bude schopen poškozenému uhradit řádně a včas půjčenou částku včetně úroků, poznamenat (byť jde o skutkovou námitku, kterou není možné v rámci dovolacího řízení přezkoumávat), že pak by obviněný spoléhal (jak na to upozornil odvolací soud) toliko na budoucí nejistou událost. I v takovém případě by bylo dáno jeho úmyslné zavinění [eventuální úmysl podle §4 písm. b) tr. zák.]. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že sám obviněný uvedl, že předmětná kupní cena za nemovitosti byla kupujícími uhrazena na účet, s nímž měla oprávnění disponovat toliko jeho bývalá manželka, že se tak stalo již dne 28. 2. 2003 a že přes opakované urgence z jeho strany mu bývalá manželka částku ve výši 652.339,- Kč, kterou si on nárokuje, do dne uzavření smlouvy o půjče, tj. do 8. 12. 2004, nevyplatila. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný neargumentoval žádnými konkrétní skutečnostmi, které by ho v inkriminované době poskytnutí půjčky mohly vést k oprávněnému závěru, že mu jeho bývalá manželka částku ve výši 652.339,- Kč, byť alespoň z části, do 28. 2. 2005 uhradí. Přitom je třeba zdůraznit, že ve vztahu k posuzované problematice jde o otázky faktické (skutečné vyplacení předmětné částky), nikoli právní (nejde o posuzování oprávněnosti či existence nároku), jak to namítá obviněný (není proto opodstatněný jeho názor, že závěr odvolacího soudu o budoucí nejisté události v případě výplaty podílu z kupní ceny je vadným právním závěrem z hlediska občanského zákoníku). V daných souvislostech Nejvyšší soud ještě podotýká, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu nebyla zmíněná část kupní ceny za nemovitosti v dispozici obviněného ani v průběhu odvolacího řízení, tj. v prosinci roku 2007.
Lze tak uzavřít, že právní závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý