ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1043.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1043/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 55 To 124/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 116/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 1 T 116/2007, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 21. 9. 2006, v době od 20.00 hod. do 22.00 hod. v O., na ul. H., v areálu bývalé společnosti H. masokombinát, z volně přístupného areálu, odcizil společně s dosud neznámou osobou 5 tun železného šrotu z demontované části chladírenského zařízení, který naložil na vozidlo tov. zn. IVECO, RZ: a následně i odvezl, čímž způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 22.000,- Kč ke škodě společnosti H. L. a.s. se sídlem O., H., PSČ“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti H. L., a.s. se sídlem O., H., na náhradě škody částku ve výši 22.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 55 To 124/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil, při nezměněném výroku o vině, podle §247 odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tři sta šedesát hodin. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (a rozsudku Okresního soudu v Olomouci), a to proti výroku o povinnosti nahradit poškozenému škodu, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav věci a tím nesprávně zhodnotil skutečný stav věci. Podle jeho slov tímto právním posouzením soud nedostatečně a tím i nesprávně vyslovil skutková zjištění o výši škody, když nebyla soudem zjištěna skutečná škoda, jako újma reprezentující hodnotu, kterou bylo poškozeným nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav. Přitom poznamenal, že mezi skutečnou škodu patří „náklad poškozeného“, který by nebylo třeba vynaložit, nebýt škodné události. Poté konstatoval, že soud se od samého počátku trestního řízení nedostatečným způsobem zabýval všeobecnými základními podmínkami vykazujícími znaky existence škody, jak toto ukládá občanský zákoník. Soudy obou stupňů se spokojily pouze s tím, že poškozený znalci „prohlásil“, že mu jednáním obviněného vznikla škoda ve výši 22.000,- Kč. Žádné listinné důkazy k tomuto nebyly na návrh obhajoby předloženy. Soudy tak rozhodly o výši škody jen na základě tohoto ústního prohlášení. V souvislosti s tím obviněný poukázal na obsah protokolů soudů první a druhé instance, hlasových záznamů, návrhů obhajoby, které byly odvolacím soudem zamítnuty, a dále na důvody obsažené v odvolacím návrhu ze dne 25. 2. 2008, a podotkl, že oba soudy odmítly návrhy obhajoby, aby si od poškozeného vyžádaly jakékoliv doklady z účetnictví prokazující s dalšími doklady typu dodacích listů či jiných obchodních dokladů poškozeného spojení s prodejem či nákupem přesně identifikovatelného zboží v ceně 22.000,- Kč. Prohlásil, že za této situace má za to, že soud mylně a zjednodušeně aplikoval normu hmotného práva, prokazující výši způsobené škody. Upozornil pak ještě, že na poškozeného byl dne 26. 2. 2008 Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 33 K 78/2007 vyhlášen konkurz, a uzavřel, že vše tedy nasvědčuje, že poškozený si byl vědom svého úpadku a do poslední chvíle činil ve věci svého majetku neprůkazné úkony s neprůkazným účetnictvím.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil výrok o povinnosti obžalovaného zaplatit poškozenému náhradu škody ve výši 22.000,- Kč a rozhodl rozsudkem, aby dle ust. §229 odst. 1 tr. řádu byla otázka výše náhrady škody poškozeného odkázána na samostatné občanskoprávní řízení.“
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. 55 To 124/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění (de facto je jimi napadán skutkový závěr vyjádřený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný totiž soudům ve skutečnosti vytýká pouze neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (konkrétně, že způsobil popsaným skutkem poškozené společnosti škodu v celkové výši 22.000,- Kč). Současně v těchto směrech prosazuje vlastní hodnotící úvahy (zpochybňuje podklady, na jejichž základě soudy zjistily výši způsobené škody, přičemž též upozorňuje na skutečnost, že na poškozeného byl prohlášen konkurz a vyjadřuje přesvědčení, že tento při vědomí úpadku činil ve věci svého majetku neprůkazné úkony s neprůkazným účetnictvím) a shledává, že výše škody způsobené poškozenému, k níž dospěly soudy, neodpovídá skutečnosti. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném (a neúplném) hmotně právním posouzení škody. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost hmotně právního posouzení škody, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K uvedenému je třeba dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý