ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1055.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1055/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2008 o dovolání, které podal obviněný P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 To 345/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 206/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 3 T 206/2007, byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dílem trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a dílem trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „jako otec nezl. dětí Š. – P. a F., na které byl povinen dle rozsudku OS v Ústí nad Orlicí čj. 11 C 97/95-15 ze dne 16. 5. 1995 přispívat výživným částkou 700,- Kč na P. a částkou 600,- Kč na F., vždy do 5. dne v měsíci předem do ruky matky O. Š., bytem Ch., T., tuto svou povinnost v době od srpna 2005 do srpna 2007 včetně v Ch., okres Ú. n. O. ani jinde neplnil a výživné neplatil, kromě měsíce prosinec 2005, kdy byl ve vazbě a kromě měsíců květen až červen a září až říjen 2006, kdy celkem uhradil částku 10.700,- Kč, přičemž v období od ledna 2007 do srpna 2007 vystavil nezletilé děti nebezpečí nouze, která byla odvrácena poskytováním dávky pomoci v hmotné nouzi M. ú. Ch., a zůstal tak dlužen na výživném částku 20.500,- Kč“. Za to byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 To 345/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že byl sice jak k hlavnímu líčení konanému dne 8. 11. 2007, tak i k veřejnému zasedání konanému dne 30. 1. 2008 řádně předvolán, ale v obou případech se soudům prvního i druhého stupně omluvil z vážných zdravotních důvodů pro bolesti zubů a hlavy. Prohlásil, že soudy měly tyto jeho omluvy považovat za důvodné a dostatečné a hlavní líčení a veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti nekonat a odročit je. K tomu ještě dodal, že z omluv bylo patrné, že se chtěl projednání této trestní věci osobně zúčastnit a konstatoval, že mu nebyla dána možnost být ve své věci před soudem slyšen a řádně uplatňovat svá práva, čímž došlo i k porušení jeho ústavně zaručených práv. Dále argumentoval, že pokud měly soudy obou stupňů pochybnosti o důvodnosti jeho omluvy, mohly tyto důvody dále zkoumat a případně si vyžádat i lékařské zprávy. To však neučinily. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů porušily ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Rovněž namítl, že postupem soudu prvního stupně mu byla upřena možnost využít dobrodiní daného §214 tr. zák., jelikož nemohl vyživovací povinnost splnit dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Přitom podle svých slov měl připraveny finanční prostředky na zaplacení dlužného výživného a chtěl tak před soudem učinit.
V další části dovolání shledal, že soudy nižších stupňů nesprávně hmotně právně kvalifikovaly skutek, když došly k závěru, že jednáním uvedeným v obžalobě naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Podle jeho názoru tato skutková podstata v daném případě naplněna po formální a hmotněprávní stránce nebyla, jelikož žádné důkazy provedené u hlavního líčení nesvědčily o tom, že by úmyslně či z nedbalosti vydal neplněním své vyživovací povinnosti oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Poznamenal, že pokud neplnil vyživovací povinnost, tak to bylo z důvodů, že firmy, pro které pracoval, mu nevyplácely mzdu, a neměl tedy objektivně možnost své zákonné povinnosti vždy řádně dostát. Podotkl, že pokud by neplnil vyživovací povinnost úmyslně a vydal tím oprávněné osoby nebezpečí nouze, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, pak by zde byla případně na místě právní kvalifikace podle §213 odst. 2, odst. 3. tr. zák.
S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 To 345/2007, a též rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 3 T 206/2007, a věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k novému projednání a k rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcný přezkum ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 14 To 345/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
Obviněný namítl, že soud prvního stupně konal dne 8. 11. 2007 hlavní líčení a soud odvolací konal dne 30. 1. 2008 veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, přesto, že svou neúčast v obou případech omluvil z vážných zdravotních důvodů pro bolesti zubů a hlavy a vyjádřil úmysl osobně se projednání trestní věci zúčastnit. V důsledku tohoto postupu soudů mu nebyla dána možnost být ve své věci před soudem slyšen a řádně uplatňovat svá práva, čímž došlo i k porušení jeho ústavně zaručených práv. Takové dovolací námitky je třeba považovat ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení, jsou upraveny v ustanovení §202 tr. ř. Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom
a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a
b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Podle §202 odst. 4 tr. ř. platí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Podle §202 odst. 5 tr. ř. se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Se zřetelem k ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny má soud vážit, zda konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i tehdy, jsou-li podmínky ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. splněny. Zpravidla proto nebude možné provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v případě, kdy mu objektivní důvody skutečně brání v osobní účasti u hlavního líčení, obviněný existenci těchto důvodů soudu včas sdělí a řádně doloží a požádá, aby hlavní líčení bylo odročeno.
Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně nařídil v předmětné trestní věci první a zároveň i poslední hlavní líčení na 8. 11. 2007. Obviněný, ačkoliv byl včas a řádně předvolán (viz doručenka na č. l. 45 spisu), se k tomuto hlavnímu líčení nedostavil, aniž by svoji nepřítomnost soudu omluvil. Za popsané situace nalézací soud dne 8. 11. 2007 po zahájení hlavního líčení vyhlásil usnesení, že podle §202 odst. 2, odst. 3 tr. ř. bude jednáno v nepřítomnosti obviněného a následně rozhodl rozsudkem, jímž obviněného uznal vinným dílem trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a dílem trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 45 až 46 spisu). Až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 52 až 53 spisu) obviněný pouze stručně uvedl, že se nemohl k hlavnímu líčení dostavit ze zdravotních důvodů pro velké bolesti hlavy a zubu. Toto své tvrzení ovšem nijak nedoložil. S popsaným postupem soudu prvního stupně se posléze ztotožnil i odvolací soud, když ve svém usnesení shledal že: „K hlavnímu líčení dne 8. 11. 2007 byl obžalovaný řádně předvolán a bez omluvy se nedostavil. Okresnímu soudu nic nebránilo v tom, aby konal hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného.“
Nejvyšší soud pak v návaznosti na uvedené skutečnosti konstatuje, že formální podmínky pro provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř. byly v dané trestní věci splněny, tedy, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena, tento byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a rovněž bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Podle názoru Nejvyššího soudu existovaly také materiální předpoklady pro aplikaci §202 odst. 2 tr. ř., neboť bylo možné věc spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti obviněného při hlavním líčení. Postup nalézacího (a potažmo i citovaný závěr odvolacího) soudu nekolidoval ani s ustanovením §202 odst. 4 tr. ř., neboť obviněný nebyl v době konání hlavního líčení ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody a byl trestně stíhán pro trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně obviněnému vytvořil reálnou možnost zúčastnit se hlavního líčení nařízeného v posuzované trestní věci na 8. 11. 2007, tedy možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Obviněný se však k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil a sám se tak připravil o možnost využití svých práv. Následnou omluvu, jež se stala obsahem jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, pak v žádném případě nelze považovat ani za včasnou, ani za řádnou a podloženou, když na jejím podkladě nelze uzavřít, že by obviněnému v osobní účasti u hlavního líčení bránily nějaké objektivní důvody. Nejvyšší soud proto seznal, že zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného byly splněny a že postup nalézacího soudu, potažmo hodnotící závěr soudu odvolacího, nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pokud obviněný namítá, že postupem soudu mu byla upřena možnost dodatečně splnit vyživovací povinnost dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, a využít tak dobrodiní daného §214 tr. zák., pak Nejvyšší soud upozorňuje (vedle skutečnosti, že tato námitka není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů), že o možnosti zániku trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy podle §214 tr. zák. byl obviněný řádně poučen policejním orgánem již v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 9. 2007 (viz č. l. 3 spisu), poté v rámci výslechu konaného v přípravném řízení dne 18. 9. 2007 (viz č. l. 6) a posléze též státním zástupcem v souvislosti s podáním obžaloby (viz upozornění na č. l. 42 spisu), a měl tudíž dostatečný časový prostor pro uhrazení dlužného výživného, pokud by takto chtěl skutečně učinit.
Ve vztahu k otázce účasti obviněného při veřejném zasedání je na místě nejprve v obecné rovině připomenout následující východiska. Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované pod č. T 621 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, svazku 26/2004).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. („v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává“) vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně (s výjimkami výše zmíněnými) konat v jeho nepřítomnosti.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s výjimkou upravenou v odst. 4 tohoto ustanovení jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Z obsahu předloženého spisového materiálu je zřejmé, že v posuzované trestní věci odvolací soud nařídil veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného na 30. 1. 2008, přičemž vyrozumění o jeho konání bylo obviněnému doručeno dne 13. 1. 2008, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř. (viz doručenka na č. l. 55 spisu). Dne 29. 1. 2008 byla odvolacímu soudu doručena žádost obviněného „o odročení soudu“ (založena na č. l. 57 spisu) ve znění: „Tímto soud žádám o odročení soudu a to z důvodu přišel jsem o horní část zubu celé patro a teď jsem ve stadiu že mám horní část zubu zbroušenou a čekám na náhradní protézu. Chci se zúčastnil odvolacího soudu. Abych se mohl hájit v mé věci. A určitě se nechci vyhýbat soudnímu řízení.“ Přitom tato žádost nebyla doložena lékařskou zprávou ani jiným potvrzením, prokazujícím skutečnosti obviněným stran jeho zdravotního stavu tvrzené a dokládajícím existenci takových okolností, jež by obviněnému objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný se k veřejnému zasedání, jež se konalo dne 30. 1. 2008, nedostavil. Z protokolu o tomto veřejném zasedání vyplývá, že soud druhého stupně po přečtení omluvy a žádosti obviněného vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, neboť jeho omluva nebyla shledána dostatečnou, a posléze rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku nalézacího soudu.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že ani výhradu obviněného stran porušení ustanovení o přítomnosti obžalovaného ve veřejném zasedání odvolacího soudu nelze považovat za důvodnou. V této souvislosti je namístě především zdůraznit, že již ze skutečnosti, že obviněný byl o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíván, a tedy k němu nebyl předvoláván, lze usoudit, že soud nepovažoval jeho přítomnost u veřejného zasedání za nutnou. Konání veřejného zasedání odvolacího soudu v nepřítomnosti obviněného nebránila ani překážka obsažená v §263 odst. 4 tr. ř., jelikož v rozhodné době nebyl obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. V neposlední řadě pak shora uvedenou žádost obviněného „o odročení soudu“ nelze považovat za řádnou, tedy mj. náležitě podloženou, omluvu jeho neúčasti na veřejném zasedání, přičemž tato ničím nedoložená žádost (omluva) není dostatečná k závěru, že existovaly takové objektivní důvody, které by mu v přítomnosti u veřejného zasedání, konaného dne 30. 1. 2008, bránily. Nelze přitom akceptovat námitku obviněného, že pokud měl soud pochybnosti o důvodnosti jeho omluvy, mohl tyto důvody dále zkoumat a případně si vyžádat i lékařské zprávy. Je totiž na obviněném, aby sám náležitě hájil (střežil) svá práva, chce-li jich skutečně využít. Ani v případě předmětného veřejného zasedání tak nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantním námitkám obviněného vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (mj. že mu v inkriminované době nic nebránilo, aby ze svého příjmu výživné v uvedeném rozsahu na své syny řádně hradil). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (vyjadřuje přesvědčení, že žádné důkazy provedené u hlavního líčení nesvědčily o tom, že by úmyslně či z nedbalosti vydal neplněním své vyživovací povinnosti oprávněnou osobu nebezpečí nouze, a že pokud neplnil vyživovací povinnost, bylo to z důvodu, že firmy, pro které pracoval, mu nevyplácely mzdu, a neměl tedy objektivně možnost své zákonné vyživovací povinnosti vždy řádně dostát). Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně dodává, že neobstojí úvaha obviněného, podle níž, pokud by neplnil vyživovací povinnost úmyslně a vydal tím oprávněné osoby nebezpečí nouze, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, pak by zde byla případně na místě právní kvalifikace podle §213 odst. 2, odst. 3. tr. zák. Ustanovení §213 odst. 2 tr. zák. totiž nepostihuje „pouhé“ úmyslné neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (které bylo zjištěno v posuzované věci), nýbrž úmyslné vyhýbání se plnění takové povinnosti (kvalifikovanější formu jednání).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý