ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1071.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1071/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2008 o dovolání, které podala obviněná K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 50 To 112/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 164/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 19 T 164/2007, byla obviněná K. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou [v bodech 1a), 1b)] dvěma trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a (v bodě 2. a 3.) pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „ačkoliv neměla zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb., prodala nebo darovala níže uvedeným osobám pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, který je uveden v Příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb. mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II. podle Úmluvy o psychotropních látkách, a to:
1a) v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce února až dubna roku 2003 či 2004, když obžalovaná bydlela v bytě u L. B. na adrese H. S., U L., okr. S., prodala v igelitové přepravce psychotropní látku zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu J. D. a to nejméně ve třech případech za celkovou částku 1.100,- Kč,
1b) v přesně nezjištěné době v měsíci prosinci roku 2006 v H. S., v zahradní chatce na katastrálním pozemku č., která je ve vlastnictví J. S. prodala v igelitové přepravce jednu dávku psychotropní látky zvané pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu J. D. za celkovou částku 200,- Kč a dále v téže době na témže místě darovala J. D. psychotropní látku zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu v množství 100 mg,
2. od přesně nezjištěného dne po 10. 3. 2005, tj. propuštění z výkonu vazby K. K. ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 37/2005, do dne 1. 8. 2005, tj. počátku výkonu trestu odnětí svobody R. J., na různých místech v okresech S. a K. V. prodala psychotropní látku zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, R. J., , a to nejméně ve 12 případech a to v deseti případech po 1.000,- Kč, v jednom případě za 2.000,- Kč a v jednom případě za 5.000,- Kč, tedy nejméně za celkovou částku 17.000,- Kč,
3. v přesně nezjištěné době v období od letních měsíců roku 2005 do konce měsíce března roku 2006 v bytě na adrese jejího tehdejšího bydliště v Ch., Ž., okr. S., nebo na přesně nezjištěném místě v obci S. R., okr. K. V., prodala v igelitové přepravce psychotropní látku zvanou pervitin, tj. hydrochlorid metamfetaminu, M. J., a to nejméně ve dvaceti případech, z tohoto nejméně ve čtyřech případech po 500,- Kč, v šestnácti případech po 200,- Kč, což představuje celkem nejméně 52 dávek za nejméně 5.200,- Kč“.
Za trestné činy uvedené pod body 1b), 2., 3. výroku o vině byla obviněná odsouzena podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Ve vztahu k trestnému činu popsanému pod bodem 1a) výroku o vině bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení jednak souhrnného trestu a jednak dalšího trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 2. 3. 2007, sp. zn. 19 T 37/2005.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná a okresní státní zástupce v Sokolově, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 50 To 112/2008, k odvolání obviněné a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou za jednání pod body 1b), 2., 3. výroku rozsudku (Okresního soudu v Sokolově) odsoudil podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že se žádného z posuzovaných trestných činů nedopustila, osobám zmíněným v obžalobě a rozsudku žádnou drogu nikdy neposkytla, a že z tohoto důvodu tedy absentují základní znaky trestného činu. Namítla, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily otázku speciální věrohodnosti výpovědí poškozených. Prohlásila, že tito poškození vypovídali tak, aby si svojí výpovědí umožnili pro sebe získat výhodu u orgánů činných v trestním řízení, neboť sami figurují v několika trestních spisech. V této souvislosti upozornila, že svědecké výpovědi poškozených byly jedinými důkazy jejího domnělého trestního jednání a že posouzení věrohodnosti těchto poškozených jako jediných přímých svědků její trestné činnosti bylo zásadní otázkou, s níž se měly soudy důkladně vypořádat, což podle ní dostatečně neudělaly. Shledala, že k nesprávnému právnímu posouzení tedy jednoznačně došlo v důsledku nesprávně zjištěných skutkových okolností, resp. posouzení věrohodnosti jediných svědků, které vedly k extrémnímu nesouladu mezi takto zjištěnými skutkovými okolnostmi a právním hodnocením trestné činnosti.
Připomněla, že v řízení navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie stran speciální věrohodnosti těchto svědků, ovšem soud prvního stupně tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl, a krajský soud tento jeho postup zhodnotil jako správný. S tímto postupem soudů vyjádřila nesouhlas. Přitom podotkla, že pokud je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že všichni svědci vypovídali dostatečně podrobně, pak je podle ní nutno uvést, že skutečnosti, které soud zhodnotil jako svědčící pro jejich vztah k obviněné a prokazující spáchání trestného činu, mohli svědci - poškození získat i jiným způsobem (to již podle svých slov podrobně specifikovala ve svém odvolání). Vzápětí namítla nepravdivé vyjádření svědka J. ohledně určení jejího bydliště a umístění bytu, v němž měla bydlet, a též argumentovala, že již v řízení bylo prokázáno, že tento svědek k ní choval nevraživost, neboť jí kladl za vinu, že právě kvůli její lživé výpovědi nyní vykonává trest odnětí svobody, a tím, že teď lživě obvinil jí samotnou se jí „revanžuje“. S ohledem na tyto okolnosti vyslovila názor, že specifická věrohodnost tohoto svědka je snížena a oba soudy se s touto její námitkou nedostatečně vypořádaly.
V případě skutku popsaného pod bodem 1b) vyjádřila podiv nad tím, že si svědek D. pamatoval tak malé množství drogy, které mu mělo být prodáno či darováno její osobou v prosinci 2006, když o tomto vypovídal více než po půl roce poté, co k události mělo dojít. Seznala, že s ohledem na jeho drogovou minulost lze pochybovat o tom, že si takto malé množství skutečně pamatoval a že si pamatoval, zda pocházelo zrovna od ní. Dále konstatovala, že v řízení nebyla vůbec prokázána kvalita předmětné drogy, kdy svědci se o ní buď vůbec nezmiňují nebo pouze povšechně. Dodala, že i při domovní prohlídce v jejím bytě provedené dne 27. 6. 2007 byly nalezeny pouze běžné předměty, které lze mimo jiné používat pro výrobu omamných a psychotropních látek, nic víc. Prohlásila, že byla odsouzena neprávem, neboť nebyla nade vší pochybnost prokázána její vina, resp. že by se dopustila jednání ve smyslu kvalifikace zvolené soudy, když provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by skutečně pervitin distribuovala. Předmětná zjištění nelze podle jejího názoru opřít o nevěrohodné výpovědi poškozených jako jediných svědků těchto údajných prodejů. Došla k závěru, že výše uvedenými námitkami se okresní a potažmo ani krajský soud nezabýval a musel tak nutně dospět k nesprávnému právnímu hodnocení věci. Podle ní by měl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zkoumat, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, soudy učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku na straně druhé. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v rámci konstatování o vině plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, pak tento nesoulad má svůj původ v rozhodnutí Okresního osudu v Sokolově. Má totiž za to, že závěr o její vině nebyl přesvědčivě odůvodněn, jelikož její vina nebyla jednoznačně prokázána, neboť i nadále existují pochybnosti o věrohodnosti svědků a tím i o její vině. Uzavřela, že v daném případě, pokud nebude vyhověno jejímu níže uvedenému návrhu na zproštění obžaloby, lze uvažovat minimálně o změně právní kvalifikace. V úvahu přichází změna právní kvalifikace podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (po vypuštění skutku pod bodem 2. obžaloby, který, jak prohlásila, nebyl jednoznačně prokázán z důvodu nevěrohodnosti svědka) na kvalifikaci skutku podle §187 odst. 1 tr. zák., jelikož množství drogy za skutek pod bodem 3. totiž nepřesahuje množství 10 g, které tvoří kvalifikační hranici v rámci ustanovení §187 tr. zák.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. zák. poznamenala, že jí byl uložen sice trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. V souvislosti se shora uvedeným měl totiž soud v prvé řadě rozhodnout tak, že se obžaloby zprošťuje. Argumentovala, že soudy při rozhodování o trestu nevzaly v potaz, že za typově shodné jednání jako jsou skutky pod bodem 1b), 2., 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nebyla v minulosti trestána, a dále, s ohledem na shora namítanou změnu právní kvalifikace, je nutno uplatnit i jiný rozsah trestní sazby, a to podle §187 odst. 1 tr. zák. Vyjádřila přesvědčení, že soudy nesprávně vyhodnotily kritéria podle §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. a nepřihlédly k ustanovení §33 písm. j) tr. zák., když při objasňování trestné činnosti napomáhala příslušným orgánům. Shledala, že uložený trest odnětí svobody ji na velmi dlouhou dobu izoluje od společnosti a zdůraznila, že má zázemí u své matky v Ch. a sama má zájem na tom, aby si našla práci a případně změnila místo bydliště a nedostávala se do kontaktu s lidmi, kteří se mohou pohybovat v drogovém prostředí. Podle jejího mínění, pokud by Nejvyšší soud přes shora uvedené dospěl k závěru, že se trestného činu podle rozhodnutí okresního a potažmo krajského soudu dopustila, je uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za skutky pod body 1b), 2., 3. nepřiměřeně přísný a bylo by možné uložit jí ještě podmíněný trest odnětí svobody v přiměřené výši. Přitom s ohledem na shora namítanou změnu právní kvalifikace v důsledku množství drogy menšího než 10 g by měl Nejvyšší soud, bude-li ve věci rozhodovat sám, uložit podmíněný trest odnětí svobody podle §187 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
V závěru svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 50 To 112/2008, i rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 19 T 164/2007, a věc přikázal soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud nerozhodne sám tak, že ji zprostí obžaloby podle §226 písm. a) event. c) tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu i dovolací argumentaci obviněné, konstatoval, že výhrady, které obviněná uplatňuje v nyní podaném mimořádném opravném prostředku, jsou ve své podstatě totožné s námitkami, které uplatnila již v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se těmito výhradami v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Připomněl, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Seznal, že obviněná projevila nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, konkrétně výpovědi svědků a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Takové námitky však podle státního zástupce dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nezakládají. Zdůraznil, že v dovolání nelze uplatňovat skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky směřující proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl důkazy apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je vázán na taxativně vymezené důvody, mezi nimiž není žádný skutkový důvod, a z tohoto hlediska je koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzení skutku může zabývat pouze ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který v posuzovaném případě zjistil Okresní soud v Sokolově a s kterým se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i Krajský soud v Plzni. Z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněné z naprosté většiny uplatněný důvod nenaplňuje. Jde zejména o námitky obviněné opakovaně zpochybňující věrohodnost výpovědí svědků, neprovedení znaleckého posudku a celkovou neobjektivitu zjištěného skutkového stavu z důvodu, že je údajně založen pouze na výpovědích dvou svědků. Vyjádřil přesvědčení, že takovéto výhrady nemohou obstát, neboť napadají způsob a rozsah vedení dokazování soudů obou stupňů, hodnocení důkazů a správnost učiněných skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), věcně však neodpovídají zákonnému vymezení uplatněného dovolacího důvodu.
K té části dovolání, v níž obviněná napadla výrok o trestu rozsudku soudu prvého stupně, pak státní zástupce poznamenal, že výrok o trestu je možno napadnout dovoláním prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze z toho důvodu, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto ani jiného zákonného důvodu však nelze namítat uložení určitého druhu trestu proto, že jeho uložení je nepřiměřené tj. příliš přísné. Argumentace obviněné však podle něho směřuje výlučně proti „nepřiměřené přísnosti“ uloženého trestu, přitom zdůraznil, že druh trestu ani jeho výměra stanovená v dolní polovině zákonné trestní sazby v případě obviněné K. K. neodporují mezím stanoveným v trestním zákoně.
Z těchto důvodů navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněné v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro provedení přezkumu ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 50 To 112/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ji bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněná deklarovala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení (že k jejímu návrhu neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie stran posouzení věrohodnosti poškozených), nesprávné hodnocení důkazů (především svědeckých výpovědí J. D., R. J. a M. J.) a vadná skutková zjištění (uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry ve vztahu k provedeným důkazům (vyjadřuje přesvědčení, že shora jmenovaní svědci vypovídali tak, aby si svojí výpovědí získali výhodu u orgánů činných v trestním řízení, konkrétně pak zpochybňuje důkazní hodnotu svědecké výpovědi poškozených J. D. a R. J., tvrdí, že se skutků, které jsou jí kladeny za vinu, nedopustila, resp., že její vina nebyla nade vší pochybnost prokázána, alternativně že nebyl prokázán skutek popsaný pod bodem 2. obžaloby). Až sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněná formálně neuplatnila ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněné [vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] v tom smyslu, že jí byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem, vycházejí především z jejího přesvědčení, že měla být obžaloby zproštěna. Další výhrady obviněné pak směřují toliko proti nepřiměřené přísnosti uloženého nepodmíněnému trestu odnětí svobody, když obviněná vyjadřuje přesvědčení, že soudy při ukládání trestu nesprávně vyhodnotily kritéria podle §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1 tr. zák. a nepřihlédly k ustanovení §33 písm. j) tr. zák., a že v jejím případě bylo ještě možné uložit podmíněný trest odnětí svobody, přičemž se domáhá uložení podmíněného trestu odnětí svobody podle §187 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Takto pojaté námitky ovšem nelze se zřetelem k výše zmíněným teoretickým východiskům a ke skutečnostem rozvedeným v souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad rámec těchto skutečností lze poznamenat, že obviněné byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestné činy, jimiž byla uznána vinnou.
K uvedenému se patří dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý