ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1106.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1106/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2008 o dovolání, které podal obviněný R. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 6 To 28/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 11/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 29 T 11/2007, byl obviněný R. S. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal společně s obviněnými P. G., M. M. a P. Č. tím, že „v přesně nezjištěných dnech v průběhu podzimních měsíců roku 2006 v O., se domluvili, že nelegálním způsobem získají finanční prostředky společnosti D. P. D., s.r.o., se sídlem v M., Ř. u P. (dále jen D.) uschované v areálu této firmy ve V. B., na S., kdy tip na tento útok, jako bývalý zaměstnanec této firmy znalý poměrů, které zde panovaly, poskytl R. S., který spoluobžalované buď osobně nebo prostřednictvím P. Č., seznámil s okolnostmi svozu tržeb ve firmě a s její předpokládanou výší, seznámil je s prostorovým uspořádáním firmy včetně umístění pokladny a místa, kde se v této místnosti nachází finanční hotovost, v té souvislosti jim nakreslil i náčrtek areálu firmy a spoluobžalovaným situaci přiblížil i při prohlídce na místě samém, P. Č., který se informace od R. S. dozvěděl jako první, k přímému provedení útoku získal P. G. a M. M., všichni obžalovaní se při opakovaných schůzkách předem dohodli na podrobnostech útoku tak, že R. S. bude hlídat poblíž areálu firmy, zda do něj někdo nevjíždí, P. Č. odveze na místo a po útoku odveze zpět do O. P. G. a M. M., kteří, v případě nutnosti i za použití fyzického násilí proti přítomným zaměstnancům firmy, se zmocní finančních prostředků; za tím účelem P. Č. obstaral pepřové spreje, elektrický paralyzér, plynovou pistoli, vhodné oblečení pro P. G. a kukly k maskování P. G. a M. M. a R. S. obstaral sim karty pro vzájemnou komunikaci při páchání činu, ve smyslu předchozích dohod pak dne 7. 12. 2006 kolem 19,10 hod. ve V. B., na S., M. M. a P. G., kteří se vydávali za řidiče přivážející do firmy tržbu, zazvonili u vchodových dveří do objektu společnosti D., bezprostředně poté, co jim hlídač J. K. otevřel vstupní dveře, mu M. M. do tváře střikl slzný plyn, na horní polovině jeho těla jej opakovaně zasáhl elektrickým paralyzérem a srazil jej k zemi, P. G., který v ruce držel plynovou pistoli, vnikl do místnosti s pokladnou, napadl zde přítomnou pokladní M. K., které nastříkal slzný plyn do obličeje a odcizil zde finanční hotovost ve výši nejméně 1.435.372,- Kč, čímž firmě D. způsobili škodu v uvedené výši; v souladu s předchozími dohodami R. S. hlídal poblíž místa činu a P. Č. M. M. a P. G. přivezl svým osobním automobilem na místo a odvezl je zpět do O“.
Za tento trestný čin byl obviněný R. S. odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto též o vině a trestu obviněných P. G., P. Č. a M. M.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění P. G., R. S., P. Č. a M. M. zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozenému D. P. D., s.r.o., se sídlem v M., Ř. u P., náhradu škody ve výši 1.435.372,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. S., M. M. a P. Č. a poškozený D. P. D., s.r.o., rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze. dne 21. 4. 2008, sp. zn. 6 To 28/2008, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozeného částečně zrušil, a to v celém výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněné P. G., R. S., P. Č. a M. M. k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozenému D. P. D., s.r.o., se sídlem v M., Ř. u P., na náhradě škody částku ve výši 1.435.372,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,25% ročně z částky 1.435.372,- Kč od 16. 11. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5% ročně z částky 1.435.372,- Kč od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a dále s ročním úrokem z prodlení z částky 1.435.372,- Kč ve výši repo sazby stanovené Č. n. b. zvýšené o 7% do zaplacení. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných R. S., M. M. a P. Č. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný R. S. dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že jak rozhodnutí nalézacího, tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť na základě provedených důkazů a po jejich řádném posouzení nelze jeho jednání posoudit jako trestný čin podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Poznamenal, že důkazy provedenými v hlavním líčení byla prokázána jeho osobní účast na protiprávním jednání dalších osob a že on sám se v podstatě k tomuto jednání i doznal. Následně prohlásil, že toto jeho jednání, kdy měl poskytnout ostatním informace o tom, jak to vypadá ve firmě D., poradit jim a slibem přispět ke spáchání trestného činu, nemůže být za dané důkazní situace posouzeno způsobem, jak učinily oba soudy ve věci činné, ale je nutno takové jednání posoudit jako pomoc k trestnému činu ve smyslu §10 odst. 2 písm. c) tr. zák. [zjevně ovšem měl na mysli §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Dále namítl, že - byť je si vědom skutečnosti, že přezkumná činnost dovolacího soudu nespočívá v přezkumu skutkových zjištění - soudy nižších stupňů pochybily, pokud jde o hodnocení provedených důkazů, a že i tato skutečnost měla za následek nesprávné právní hodnocení. Zdůraznil, že nemá za prokázanou zejména skutečnost, že by se jakkoli aktivně podílel na spáchání předmětného trestného činu samotného, tedy, že by v průběhu přepadení hlídal v okolí areálu D. Podle jeho slov se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly především s výpověďmi svědkyň S. a P., které jsou nepřímo podpořeny odečty telekomunikačních buněk. Podotkl, že podle ustálené soudní praxe je k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. třeba, aby znaky skutkové podstaty trestného činu spáchaného ve spolupachatelství byly naplněny případně i souhrnem jednání jednotlivých spolupachatelů. Takové jejich jednání pak tvoří určitý ucelený řetězec. Jednání jednotlivých spolupachatelů navíc musí být vedeno společným cílem a musí zahrnovat společné jednání. V daném případě však podle jeho názoru k takovým závěrům dospět nelze. Dodal, že navíc on sám opakovaně popřel, že by se chtěl jakéhokoliv protiprávního jednání spolu s dalšími osobami dopustit, když celou záležitost bral jako vytahování se mezi ostatními. Uzavřel, že je zřejmé, že jeho jednání popsané shora, tedy poskytnutí informací, případně příslib pomoci, může naplňovat znaky pomoci k trestnému činu ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona a že takovým způsobem měly jeho jednání posoudit i soudy nižších stupňů, když tuto skutečnost již v minulosti opakovaně namítal.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České publiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 6 To 28/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědí svědkyň D. S. a J. P.) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [konkrétně zdůrazňuje, že nemá za prokázanou zejména skutečnost, že by se na páchání předmětného trestného činu samotného jakkoli aktivně podílel, tedy že by v průběhu přepadení hlídal v okolí areálu D., v souvislosti s tím uvádí, že (v jeho prospěch svědčící) výpovědi svědkyň D. S. a J. P., s nimiž se podle jeho slov soudy nedostatečným způsobem vypořádaly, jsou nepřímo podpořeny odečty z telekomunikačních buněk, a uzavírá, že ke spáchání předmětného trestného činu přispěl toliko poskytnutím informací ostatním spoluobviněným a příslibem pomoci, že se nechtěl trestného činu dopustit a celou záležitost bral jen jako vytahování se mezi ostatními]. Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní skutkové verze – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a shledává, že jeho jednání (jak je sám popisuje) mělo být kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval pouze z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (a na základě vlastní verze skutkového stavu věci), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K uvedenému je třeba dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit následující skutečnosti.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. a), b) citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Objektivní stránka tohoto úmyslného trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).
Organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 53/1976-II Sb. rozh. tr. či rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Značnou škodou je ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
V návaznosti na tyto skutečnosti je na místě znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obviněný R. S. a obvinění P. G., M. M. a P. Č. „…se domluvili, že nelegálním způsobem získají finanční prostředky společnosti D. P. D., s.r.o. … uschované v areálu této firmy … kdy tip na tento útok, jako bývalý zaměstnanec této firmy znalý poměrů, které zde panovaly, poskytl R. S., který spoluobžalované buď osobně nebo prostřednictvím P. Č., seznámil s okolnostmi svozu tržeb ve firmě a s její předpokládanou výší, seznámil je s prostorovým uspořádáním firmy včetně umístění pokladny a místa, kde se v této místnosti nachází finanční hotovost, v té souvislosti jim nakreslil i náčrtek areálu firmy a spoluobžalovaným situaci přiblížil i při prohlídce na místě samém, … všichni obžalovaní se při opakovaných schůzkách předem dohodli na podrobnostech útoku tak, že R. S. bude hlídat poblíž areálu firmy, zda do něj někdo nevjíždí, P. Č. odveze na místo a po útoku odveze zpět do O. P. G. a M. M., kteří, v případě nutnosti i za použití fyzického násilí proti přítomným zaměstnancům firmy, se zmocní finančních prostředků; za tím účelem P. Č. obstaral pepřové spreje, elektrický paralyzér, plynovou pistoli, vhodné oblečení pro P. G. a kukly k maskování P. G. a M. M. a R. S. obstaral sim karty pro vzájemnou komunikaci při páchání činu, ve smyslu předchozích dohod pak … M. M. a P. G., kteří se vydávali za řidiče přivážející do firmy tržbu, zazvonili u vchodových dveří do objektu společnosti D., bezprostředně poté, co jim hlídač J. K. otevřel vstupní dveře, mu M. M. do tváře střikl slzný plyn, na horní polovině jeho těla jej opakovaně zasáhl elektrickým paralyzérem a srazil jej k zemi, P. G., který v ruce držel plynovou pistoli, vnikl do místnosti s pokladnou, napadl zde přítomnou pokladní M. K., které nastříkal slzný plyn do obličeje a odcizil zde finanční hotovost ve výši nejméně 1.435.372,- Kč, čímž firmě D. způsobili škodu v uvedené výši; v souladu s předchozími dohodami R. S. hlídal poblíž místa činu a P. Č. M. M. a P. G. přivezl svým osobním automobilem na místo a odvezl je zpět do O.“.
Jsou-li tato skutková zjištění konfrontována s výše rozvedenými teoretickými východisky, pak je třeba přisvědčit právnímu závěru nalézacího i odvolacího soudu, podle něhož všichni jmenovaní obvinění (tedy i obviněný R. S.) naplnili veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS). Podle §9 odst. 2 tr. zák., byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo na jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Podle §10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
V kontextu rozvedených skutečností přitom postačí – z hlediska závěru o spolupachatelství (a nikoli účastenství) obviněného R. S. na uvedeném trestném činu – odkázat na správné úvahy a závěry rozvedené v rozhodnutích soudů obou stupňů. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně výstižně a přiléhavě mimo jiné poznamenal, že: „P. G., R. S., M. M. a P. Č. jednali jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona. Za takového stavu je tedy nepodstatné, že jen někteří z obžalovaných odcizili finanční hotovost a použili proti poškozeným fyzické násilí. Obecně platí, že aby jednání dvou a více osob mohlo být posuzováno jako spolupachatelství, mimo shodný úmysl musí být charakterizováno také společným jednáním. Pokud jde o společný úmysl, za daného důkazního stavu lze s jistotou tvrdit, že mezi všemi obžalovanými existovala výslovná dohoda o přepadení a oloupení pracovníků firmy D. To vyplývá naprosto jednoznačně z výpovědi, kterou učinil P. G., taková skutečnost je ale prokazována i dalšími, výše zmíněnými důkazy. Za takového stavu je zřejmé, že všichni čtyři obžalovaní si museli být více než dobře vědomi skutečnosti, že jednání každého z nich směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním. Jednání všech obžalovaných tedy bylo vedeno stejným úmyslem. Jednání P. G., R. S., M. M. a P. Č. vedené stejným úmyslem je objektivní i subjektivní složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Pojem společného jednání pak soudní praxe vykládá poměrně velmi široko. O společné jednání jde i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězce, kdy jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho celkovou podstatu a působí současně, shodně. Nejméně k tomu došlo v konkrétním případě. Jinak totiž jednání obžalovaných ve světle zjištěných a shora popsaných skutkových okolností totiž ani nelze vykládat. Podstatné současně je, že společná činnost byla všemi obžalovanými uskutečňována ještě před dokonáním trestného činu. Provedeným dokazováním tedy bylo prokázáno sledování společného cíle všemi osobami a jejich společné jednání. Proto je důvodný závěr zdejšího soudu o spolupachatelství P. G., R. S., M. M. a P. Č. Podstatné je, že nedošlo k excesu některého ze spoluobžalovaných. Ti proto odpovídají za způsobený následek. Podle zdejšího soudu nelze zpochybňovat, zda je u všech spoluobžalovaných dán vztah příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vzniklým následkem. Požadavek příčinného stavu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. V konkrétním případě nelze jednání každého z obžalovaných posuzovat izolovaně, protože jednali jako spolupachatelé. Jak o tom je hovořeno výše, obžalovaní věděli, že jednání každého z nich směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním. Příčinný průběh je tedy v zavinění obsažen a všichni obžalovaní odpovídají za následek, který z předmětného jednání vzešel.“
Odvolací soud, který ve svém rozhodnutí připomněl, že: „Obžalovaný R. S. má za to, že výrok o spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. není na místě a spolehlivě bylo zjištěno toliko jeho účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže…“, nezávadně dovodil „… i v případě tohoto obžalovaného má odvolací soud za to, že jeho právní názor nemůže ve světle provedených důkazů obstát a správným zde je postup nalézacího soudu, který důvodně jeho jednání kvalifikoval jako spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. … Byla jednoznačně prokázána iniciativa na provedení akce na jeho straně, opakované schůzky a dohody na provedení celé věci, rozdělení úloh, jakož i jeho konkrétní zapojení se do akce v kritický den tak, jak to vyplývá zejména z výpovědi spoluobžalovaných P. G. a P. Č. Nalézací soud i ve vztahu k obžalovanému R. S. důvodně prokázal společný úmysl a dále je nutno konstatovat, že ani u jednoho ze zmiňovaných obžalovaných nebyl prokázán exces z předchozí dohody.“
Lze tak konstatovat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý