ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1128.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1128/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. září 2008 o dovolání, které podal obviněný L. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 5 To 134/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 105 T 140/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 105 T 140/2006, byl obviněný L. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v období od 22. 12. 2004 do konce roku 2005 v H., okres K., veden snahou neoprávněně se obohatit, jako jednatel společnosti Z. s. S., s.r.o., se sídlem H. – B., ul. F., v rozporu s ústní dohodou o rekonstrukci bytu, na základě které byla na účet společnosti č. poukázána částka ve výši 142.000,- Kč, tuto užil pro vlastní potřebu, ač věděl, že tato je určena na rekonstrukci bytu, neboť úhrada na účet byla specifikována číslem daňového dokladu č., který sám vystavil za společnost Z. s. S., s.r.o., dne 16. 12. 2004 za účelem přímé platby ze spotřebitelského úvěru, který pomáhal sjednat a který si sjednali k pokrytí nákladů na rekonstrukci bytu manželé N. V. A. a T. T. H., čímž těmto způsobil škodu v celkové výši 142.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému V. A. N. na náhradě škody částku ve výši 142.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. s., a.s. se sídlem P., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 5 To 134/2008, z podnětu odvolání státního zástupce podle §259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž podle §59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v prvé řadě uvedl, že se skutku, pro který byl odsouzen, nedopustil. Podotkl, že rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 105 T 140/2006, byl již třetím rozhodnutím jmenovaného soudu v dané trestní věci a že ve svých dřívějších rozhodnutích ho tento soud vždy podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Následně konstatoval, že pokud ho okresní soud ve svém třetím rozhodnutí uznal vinným, činil tak na základě pokynu obsaženého v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 5 To 493/2007, neboť důkazní situace mezi druhým a třetím rozhodnutím zůstala nezměněna. Dodal, že v citovaném usnesení vyslovil krajský soud po opětovném zhodnocení důkazů závěr, že se vytýkaného jednání spíše dopustil a tímto svým postupem dal soudu prvního stupně pokyn k tomu, jakým způsobem má hodnotit důkazy a že při rozhodování má dospět k závěru o jeho vině. Postup krajského soudu označil za nesprávný a také v rozporu s konstantní judikaturou [např. s rozhodnutím č. 36/1968 Sb. rozh. tr. či s usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97]. Připomněl, že podle rozhodnutí č. 36/1968 Sb. rozh. tr. může odvolací soud, pokud je přesvědčen, že okresní soud nesprávně vyhodnotil všechny důkazy, upozornit okresní soud, v jakém směru je potřeba doplnit dokazování. Nesmí však udělit závazný pokyn, jakým způsobem je potřeba provedené důkazy hodnotit. Takovýto postup však podle obviněného krajský soud nezvolil, neboť vyslovil závěr „skutečnosti nasvědčují spíše závěru, že se obžalovaný vytýkaného jednání dopustil“, který pokynem k hodnocení důkazů je. Podle rozhodnutí č. 53/1992-I Sb. rozh. tr. nelze, v případě, že soud prvního stupně hodnotil všechny důkazy důsledně a podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém hodnocení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, rozsudek okresního soudu zrušit podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám odvolací soud na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V návaznosti na to obviněný shledal, že vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 105 T 140/2006, vyplývá, že soud vyslovil rozhodnutí o jeho nevině po pečlivém zhodnocení všech důkazů a okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, je postup krajského soudu v rozporu i s tímto judikátem. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého odvolání ze dne 3. 1. 2008.
Pokud jde o konkrétní argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu, namítl, že skutkový stav, který zjistil odvolací soud, není trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Upozornil, že o trestný čin zpronevěry by se jednalo pouze tehdy, pokud by si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil by tak na cizím majetku škodu. V souvislosti s tím namítl, že si žádnou cizí věc nepřisvojil, a zdůraznil, že pokud předmětná částka byla z Č. s., a.s. poukázána na jeho účet z titulu úvěru poskytnutého poškozenému, on (obviněný) ji v žádném případě pro svou potřebu neužil, což ostatně ani nebylo prokázáno. Naopak celou částku předal poškozenému, a to na základě faktury, kterou byla účtována cena rovněž za rekonstrukci bytu, a tudíž byl přesvědčen, že účel poskytnutého úvěru byl naplněn. Doplnil, že částka 142.000,- Kč byla poukázána na účet obchodní společnosti Z. s. S., s.r.o. v souvislosti s předmětem jejího podnikání jako záloha na cenu díla - tato společnost měla s poškozeným V. A. N. ústní smlouvu o dílo spočívající v provedení rekonstrukce bytového jádra - platba byla řádně zaúčtována v účetnictví společnosti a nebylo nijak prokázáno, že by tyto peníze použil v rozporu s citovanou smlouvou o dílo. Shledal pak, že takové jednání nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry, nýbrž jde o vztah občanskoprávní ze smlouvy o dílo, přičemž poukázal též na sekundární roli trestní represe. Prohlásil, že v této souvislosti se dovolává i obdobné publikované judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003). Uzavřel, že nemůže souhlasit ani se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že poškozený neměl fakturu jím vystavenou v dispozici, a dodal, že fakturu, která je součástí soudního spisu, poškozený dne 15. 12. 2004 podepsal, a tudíž ji v dispozici musel mít.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 5 To 134/2008, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že obviněný formálně uplatnil dovolací důvod, jehož podstatou je tvrzení vady v aplikaci norem hmotného trestního (případně jiného) práva. První část argumentace obviněného se týká procesních náležitostí rozhodování odvolacího soudu, který měl podle mínění obviněného navádět nalézací soud k určitému způsobu hodnocení důkazů. Nejedná se však o porušení ustanovení §263 odst. 7 věta druhá tr. ř., neboť odvolací soud sice zaujal k hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně kritické stanovisko, ale sám věc nerozhodl, nýbrž ji po zrušení rozsudku, který podle zjištění odvolacího soudu vycházel z nesprávného hodnocení důkazů, vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Jinou zákonnou možnost ani odvolací soud neměl a jeho postup mu nelze vytýkat, přičemž s ohledem na obsah provedených důkazů je zřejmé, že jeho náhled na posouzení důkazní situace byl daleko logičtější, komplexnější, a tedy i správnější než stanovisko nalézacího soudu vyjádřené v prvých dvou zprošťujících rozsudcích. Tato výhrada obviněného je tedy podle státního zástupce jednak nedůvodná, ale především z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť se týká procesní stránky věci. Poté státní zástupce poznamenal, že tvrzení obviněného, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem není trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., zdánlivě uplatněnému dovolacímu důvodu vyhovuje. Vzápětí zdůraznil, že tato proklamace je však budována na zcela odlišných skutkových východiscích, než jaká jsou uvedena v posledním rozhodnutí nalézacího soudu a na něj navazujícím rozsudku krajského soudu. Obviněný totiž svůj právní názor opírá o tvrzení, že si žádnou cizí věc nepřisvojil, neboť peníze připsané na jeho účet předal poškozenému. Soudy ovšem dospěly ke skutkovému zjištění zcela protikladnému, jak je vyjádřeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu ze dne 6. 12. 2007. Státní zástupce seznal, že tam popsané jednání obviněného nepochybně znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. naplňuje a námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná. V závěru vyjádřil přesvědčení, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 5 To 134/2008, není zatížen žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 5 To 134/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž odvolacímu soudu vytýká v prvé řadě nesprávný procesní postup při zjišťování skutkového stavu věci [konkrétně, že dal soudu prvního stupně pokyn k tomu, jakým způsobem má hodnotit důkazy a že při rozhodování má dospět k závěru o jeho (obviněného) vině] a oběma soudům vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy a vlastní verzi skutkového stavu věci (prohlašuje, že nebylo prokázáno, že by předmětné peníze použil v rozporu se smlouvou o dílo uzavřenou mezi poškozeným V. A. N. a společností Z. s. S., s.r.o., že si předmětnou částku nepřisvojil – neužil ji pro svou potřebu, že ji předal jmenovanému poškozenému na základě faktury, kterou byla účtována rovněž cena za rekonstrukci bytu, a že se skutku, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Až sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad a argumentů – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, tvrzení obviněného, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem není trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., zdánlivě uplatněnému dovolacímu důvodu vyhovuje, tato proklamace je však budována na zcela odlišných skutkových východiscích, než jaká jsou uvedena v posledním rozhodnutí nalézacího soudu a na ně navazujícím rozsudku krajského soudu. Lze tak konstatovat, že obviněný nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních předpisů vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a §263 odst. 7 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného procesního postupu odvolacího soudu, pokud jde o objasňování skutkového stavu věci, a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K uvedenému je na místě dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat následující skutečnosti.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 škodu nikoli malou.
Objektem tohoto trestného činu je především vlastnictví věci. Nemusí jít jen o věc individuálně určenou, ale může se jednat i o druhově určené věci, jestliže má držitel povinnost vrátit tytéž věci, a ne jen věci určitého druhu a množství, anebo zbaví-li se pachatel při jejich přisvojení možnosti je vrátit. Skutková podstata trestného činu zpronevěry nevyžaduje, aby osoba, která věc pachateli svěřila byla jejím vlastníkem. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, a přitom sobě nebo jinému obstará z věci prospěch [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1443 - 1445 s.].
Po subjektivní stránce je u trestného činu zpronevěry (v základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
K subjektivní stránce lze připomenout, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.
Škodou nikoli malou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.
V souvislosti s tím je třeba opětovně připomenout, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „v období od 22. 12. 2004 do konce roku 2005 … veden snahou neoprávněně se obohatit, jako jednatel společnosti Z. s. S., s.r.o. … v rozporu s ústní dohodou o rekonstrukci bytu, na základě které byla na účet společnosti … poukázána částka ve výši 142.000,- Kč, tuto užil pro vlastní potřebu, ač věděl, že tato je určena na rekonstrukci bytu, neboť úhrada na účet byla specifikována číslem daňového dokladu č., který sám vystavil za společnost Z. s. S., s.r.o., dne 16. 12. 2004 za účelem přímé platby ze spotřebitelského úvěru, který pomáhal sjednat a který si sjednali k pokrytí nákladů na rekonstrukci bytu manželé N. V. A. a T. T. H., čímž těmto způsobil škodu v celkové výši 142.000,- Kč“.
Nejvyšší soud konstatuje, že z těchto skutkových zjištění je zřejmé, že na základě ústní dohody o rekonstrukci bytu uzavřené mezi poškozenými N. V. A. a T. T. H., na straně jedné, a společností Z. s. S., s.r.o., na straně druhé, byla na účet jmenované společnosti poškozenými (prostřednictvím spotřebitelského úvěru poskytnutého Č. s., a.s.) poukázána částka ve výši 142.000,- Kč. Obviněný, jenž byl jednatelem společnosti Z. s. S., s.r.o., ačkoliv věděl, že předmětná finanční částka je určena (účelově vázána) výhradně na rekonstrukci bytu poškozených (jež doposud neproběhla) a že byla (výlučně za tímto účelem) poukázána společnosti Z. s. S., s.r.o. jako právnické osobě (na její účet), přičemž on, jako fyzická osoba, byť v pozici statutárního orgánu této společnosti, s těmito finančními prostředky nemůže volně podle svého uvážení disponovat, si přesto předmětnou částku ve výši 142.000,- Kč přisvojil - použil ji pro vlastní potřebu a znemožnil tak její užití k účelu, k němuž měla sloužit. V příčinné souvislosti s tímto jednáním obviněného byla škoda naplňující znak škody nikoli malé ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Vzhledem k rozvedeným okolnostem není odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu v souvislostech činěných v dovolání případný.
Na základě shora popsaných skutkových okolností lze současně učinit závěr o úmyslném zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný měl znalost rozhodných skutečností, věděl, že nejde o jeho peníze ani o peníze, s nimiž by mohl volně podle svého uvážení nakládat, a přesto je použil pro vlastní potřebu. Přitom je zřejmé, že toto úmyslné zavinění zahrnovalo nejen samotné jednání, ale i následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Lze proto uzavřít, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
K námitce obviněného, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, pak Nejvyšší soud uvádí, že skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného případu jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. září 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý