ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1185.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1185/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2008 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 67 To 143/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 21/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 29 T 21/2008, byl obviněný J. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se těchto trestných činů dopustil tím, že
„1) dne 4. 2. 2007 v P., během návštěvy poškozené A. D., v bytě obžalovaného, vylákal pod záminkou nutnosti odemčení vstupních dveří do domu své matce na poškozené čip od vstupních dveří do domu, který byl zavěšen na svazku klíčů od bytu poškozené, načež se obžalovaný vzdálil, a když se dlouho nevracel, rozhodla se poškozená odejít do svého bytu, přičemž spatřila obžalovaného, jak vychází z jejího bytu,
2) dne 5. 2. 2007 v P., vnikl za pomoci shodných klíčů do bytu č. poškozené A. D., z něhož odcizil peněženku s finanční hotovostí 80.000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ, sp. zn. 1 T 37/2006, ze dne 24. 4. 2006, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2006, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozené A. D., škodu ve výši 80.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 67 To 143/2008, jímž podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu a jímž byl uznán vinným, nedopustil. Poznamenal, že soudy obou stupňů vycházely z výpovědí poškozené A. D. a jejího syna J. D. v tom smyslu, že mají podezření na muže, který měl pronajatý byt v domě o patro níž, než je byt poškozené, když tento muž si přízeň poškozené měl získat tím, že jí poskytoval různé služby nebo dával pamlsky. Shledal, že tyto výpovědi jej však z předmětné trestné činnosti neusvědčují, neboť ani jeden ze svědků jej neviděl, že by z bytu poškozené dne 5. 2. 2007 odcizil finanční hotovost, nepoznal jej v rámci fotorekognice provedené v přípravném řízení a ani jej neoznačil za osobu možného pachatele. Dodal, že při hlavním líčení poškozená vypověděla, že se nedokáže vyjádřit k tomu, zda on je tou osobou. Prohlásil, že nepopírá, že v bytě poškozené byl, avšak nikoliv dne 5. 2. 2007, kdy poškozená oznámila, že jí toho dne byla odcizena finanční hotovost. Podotkl, že s poškozenou byli sousedé, tudíž ji několikrát navštívil a za tu dobu se jí z bytu nikdy nic neztratilo. To podle něho potvrdila i sama poškozená.
Dále zdůraznil, že poškozené v návaznosti na její žádost, přislíbil pomoc s opravou sluchátka od domovního zvonku (tj. zvonku u vstupních dveří do domu) s tím, že ji požádal, aby mu pohlídala psa, neboť se jednalo o malé štěně, které nechtěl nechat ve svém bytě o samotě. Poškozená tedy šla do jeho bytu, tam zůstala a hlídala psa, zatímco on nejprve sešel dolů ke vstupním dveřím do domu a když se vracel zpět, tak se stavil v bytě poškozené, kde zkontroloval sluchátko od domovního zvonku. Mezitím poškozená přišla, on jí vrátil klíče a normálně odešel. Doplnil, že tohoto dne ani jindy před tím se poškozené z bytu ničeho neztratilo. Poté konstatoval, že soudy obou stupňů opakovaně uvádějí, že za nelogické považují to, že pokud by jej poškozená požádala o opravu sluchátka od domovního zvonku, z jakého důvodu by pak šel do bytu poškozené. K tomu namítl, že na dané situaci nic nelogického není, a rozvedl, že v domě jsou dva zvonky, jeden se nachází u vstupních dveří do domu a je napojen na sluchátko, které má nájemník v bytě (ve většině případů v předsíni uvnitř bytu vedle vstupních dveří do bytu), druhý zvonek je umístěn u vstupních dveří do bytu a tento již sluchátko nemá. Upozornil, že svědek J. D., syn poškozené, vypověděl, že vzhledem k tomu, že poškozená špatně slyší, předělával zvonek od vstupních dveří do jejího bytu tak, že tento zvonek (z chodby od dveří bytu) je v kuchyni a v předsíni je zvonek zespoda ulice. Podle obviněného tak potvrdil jeho obhajobu, jelikož jeho (obviněného) popis sluchátka od zvonku od vstupních dveří do domu a jeho polohy zcela koresponduje s popisem uvedeným svědkem J. D., přičemž skutečnost, že v den, kdy v bytě poškozené byl za účelem opravy sluchátka domovního zvonku, se jí z bytu nic neztratilo, potvrdila poškozená i její syn J. D.
Obviněný pak dospěl k závěru, že skutečnost, že to byl právě on, kdo byl dne 5. 2. 2007 v bytě poškozené a odcizil jí zde finanční částku ve výši 80.000,- Kč nebyla v průběhu trestního řízení nijak prokázána, a to ani svědecky, ani listinnými důkazy. Přitom vyslovil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů v tom směru, že k prokázání jeho viny trestným činem porušování domovní svobody a trestným činem krádeže měly dostatek nepřímých důkazů, které na sebe navzájem navazují a tvoří uzavřený kruh. Dále argumentoval, že k jeho tíži nelze přičítat ani to, že domovní prohlídka v bytě č. na adrese P., jenž (obviněný) obýval se svojí přítelkyní, byla provedena až dne 8. 3. 2007, tedy více jak měsíc po údajné krádeži v bytě poškozené, když poškozená již od počátku uváděla, že má podezření na muže, který měl pronajatý byt v domě o patro níž, než se nachází její byt. Pokud zde ze strany poškozené bylo vzneseno takovéto podezření, měly podle něho orgány činné v trestním řízení provést včasnou domovní prohlídku tohoto bytu. Zdůraznil, že nepopírá, že se svojí přítelkyní obýval byt č., a tudíž je pochopitelné, že při ohledání tohoto bytu byly zajištěny jeho daktyloskopické a biologické stopy, přitom akcentoval, že v bytě poškozené však žádné jeho (obviněného) daktyloskopické ani biologické stopy nalezeny nebyly.
Vyjádřil přesvědčení, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo poškozené odcizil finanční hotovost ve výši 80.000,- Kč, resp. nebylo prokázáno ani to, že by se dopustil trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť do bytu poškozené vstoupil na její žádost a s jejím souhlasem. Pro případ, že se dovolací soud s tímto jeho názorem neztotožní, je podle obviněného na místě konstatovat, že jeho jednání nelze právně kvalifikovat jako dva trestné činy, jelikož nebylo prokázáno, že by poškozené odcizil finanční hotovost a dopustil se tak trestného činu krádeže, a za tyto pak ukládat úhrnný trest podle §35 odst. 1 tr. zák. Prohlásil, že jeho jednání lze kvalifikovat maximálně jako trestný čin porušování domovní svobody. Soudy obou stupňů tedy nesprávně právně posoudily výše uvedený skutek, když jeho jednání kvalifikovaly jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a zároveň jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., protože mělo být posouzeno toliko jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 67 To 143/2008, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 29 T 21/2008, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací argumentaci obviněného, připomněla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem práva hmotného, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Podle ustálené judikatury tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Nelze tedy s poukazem na tento dovolací důvod přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Poté státní zástupkyně shledala, že v dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvého stupně, obviněný namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného jednání se nedopustil. Sám poté, a to ze svého hlediska, hodnotí důkazy ve svůj prospěch a dovozuje tak na podkladě tohoto hodnocení, že není možné jednoznačně konstatovat, že se trestných činů dopustil. V tomto směru je však třeba uzavřít, že oba soudy zejména v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě a logicky vysvětlily, z jakých důvodů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily logicky a přesvědčivě, proč uvěřily právě poškozené, když v této souvislosti bylo poukázáno i na další důkazy ve věci provedené. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že námitky obviněného ve svém celku nejsou způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Shrnula, že neexistuje ani extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a právním hodnocením a že dovolání, tak jak je koncipováno, směřuje do hodnocení důkazů.
Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas i pro případ jiného, nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 67 To 143/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí poškozené A. D. a jejího syna J. D., popř. výsledků domovních prohlídek provedených v jeho bytě a v bytě poškozené) a vadná skutková zjištění [popsaná pod bodem 1) a 2) tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně]. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména prohlašuje, že výpovědi poškozené a jejího syna ho z předmětné trestné činnosti neusvědčují, jelikož ani jeden ze svědků neviděl, že by z bytu poškozené dne 5. 2. 2007 odcizil finanční hotovost, nepoznal ho v rámci fotorekognice provedené v přípravném řízení a ani ho neoznačil za osobu možného pachatele, argumentuje, že mu nelze přičítat k tíži, že domovní prohlídka v jeho bytě byla provedena teprve s odstupem více jak měsíce od krádeže v bytě poškozené, přitom zdůrazňuje, že v bytě poškozené nebyly nelezeny žádné jeho daktyloskopické či biologické stopy, dále odmítá závěr soudů nižších stupňů v tom smyslu, že k prokázání jeho viny trestnými činy porušování domovní svobody a krádeže měly dostatek nepřímých důkazů, které na sebe navzájem navazují a tvoří uzavřený kruh, a uzavírá, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by to byl on, kdo poškozené odcizil finanční hotovost ve výši 80.000,- Kč, přičemž zdůrazňuje, že do bytu poškozené vstoupil na její žádost a s jejím souhlasem, a tvrdí, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestných činů porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a (s důrazem na vlastní skutkovou verzi) vyjadřuje přesvědčení, že pokud lze vůbec jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin, pak pouze jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění a na základě vlastní skutkové verze, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formálního Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. září 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý